KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Česká filmová kritika bilancovala polistopadové období. Asi nepřekvapí, že výsledek je dost rozpačitý.

Součástí letošního vyhlášení Cen české filmové kritiky byla také anketa o nejlepších filmech natočených od roku 1990. Třicet let je nejen kulaté číslo představující jednu generaci, ale také odkazuje na historický předěl, kdy o českém filmu přestali rozhodovat ideologičtí tajemníci a začali rozhodovat sponzoři. Nebýt volby „filmu třicetiletí“, asi by se lidé, kteří se oboru profesionálně nevěnují, ani nedozvěděli, že existují Ceny české filmové kritiky – mnozí z nich dokonce ani netuší, že u nás vůbec ještě existuje nějaká filmová kritika, ve většině médií nenarazíte na poučené rozbory novinek, natož na nějakou zevrubnější nadčasovou analýzu. První místo Kolji v tomto žebříčku ovšem vzbudilo v médiích vlnu nesouhlasných reakcí. Argumenty proti měly jistě svoji logiku: popularita a umělecká hodnota jsou zcela odlišné věci a kritici jsou tu právě od toho, aby akcentovali to druhé (právě proto nejspíš existují vedle oficiózního Českého lva také ceny kritiky). Na druhé straně se dá předpokládat, že kdyby nakonec zvítězil celkově těsně druhý Kouř, dostali by kritici nepochybně ještě větší „kouř“, jací jsou od života odtržení elitáři.

Ono asi nemá smysl spekulovat, zda respondenti hlasovali pro Kolju proto, že se to od nich očekávalo, nebo proto, že se jim opravdu líbí. Nejspíš to už nedokážou rozeznat ani oni sami; tak dlouho byli navykáni odhadovat vkus masového publika, až jim přešel do krve. Stav kritiky je logickým důsledkem mnoha let, kdy byl film vnímán jako zboží, které se musí na trhu prosadit vůči konkurenci a publicisté mají za úkol tomu napomáhat. Jakákoli výhrada vůči novému českému filmu byla vnímána pomalu jako vlastizrada, vrcholem nehoráznosti byl nápad jedné producentky žalovat recenzenty za ušlý zisk, který jí údajně způsobili. V mainstreamovém tisku se vyžadovala výhradně konformita, vlastní názory byly dovoleny jen ryze odborným médiím s minimální čteností. Ani se nechce připomínat všechny ty trapné epizody dokumentující vztah naší společnosti ke kultuře, jako když vydavatel vyhodil z redakce Cinemy všechny filmové odborníky a nahradil je svými kamarádíčky z pornoprůmyslu. Kdo z těch, kteří dnes lamentují nad úpadkem filmové kritiky, tehdy protestoval? Nedostatek samostatně přemýšlejících osobností je logickým důsledkem tohoto stavu, stejně jako třeba ovládnutí politické scény oligarchou je logickým důsledkem mnohaletého podřizování veřejného zájmu velkému byznysu.

A možná to bude ještě jednodušší: leckdo z kritiků by i rád hlasoval proti Koljovi, kdyby si vzpomněl na nějaký film natolik jednoznačně přesvědčivý po umělecké stránce, aby to případně vyvážilo slabší divácký ohlas. Ale takový prostě za těch třicet let nevznikl – nebo vy o nějakém víte? Můj osobní výběr by nejspíš obsahoval jiné filmy: například Zapomenuté světlo (skončilo jedenácté), Výlet, Sluneční stát, Poupata nebo Rodina je základ státu, ale za žádný z nich bych v tomto směru nedal hlavu na špalek.

Skutečnost, že nejmladší film z první desítky vznikl v roce 2009, bych v této souvislosti nepřeceňoval. Ne že by v poslední dekádě nevznikaly kvalitní snímky (například Domácí péče, Prezident Blaník nebo Vlastníci), ale profesionálové tradičně neradi hlasují pro cokoliv nového, aby to nevypadalo, že podléhají módním vlnám. V anketách o nejlepšího fotbalistu všech dob také u odborníků stále vítězí Pelé, i když většina fanoušků o něm už vůbec nic neví. A naopak jisté přecenění filmů z devadesátých let může být dáno nostalgií za dobou, kdy se kinematografie jevila jako perspektivní obor. Podobně se asi dá specifiky podobných žebříčků vysvětlit i výrazná orientace na hraný film (nejlepší dokument, Klíč k určování trpaslíků, skončil až jednadvacátý, a nejlepší animovaný film, Dcera, hned za ním).

První místo pro Kolju je za těchto okolností celkem logické. Už to není jen film, ale také instituce, příběh úspěchu, který patří tak trochu celému národu, něco jako Baťa nebo Zátopek: když se rozhodneme natočit oscarový film, tak to taky uděláme. Ono to není zas tak jednoduché, jak ukazují Želary, které si o globální pocty říkaly mnohem vehementněji a nakonec marně (a stejný osud patrně čeká i Nabarvené ptáče). Kolja navíc baví publikum i dnes, ve zkoušce času prostě obstál, oproti filmům, které byly ve své době mnoha odborníky označovány za přelomové a dnes si je vybaví jen jedinci disponující mimořádným zájmem o film, sloní pamětí i masochistickými sklony (například Don Gio, Amerika, Žiletky, Kuře melancholik). A proto lze zájemcům o filmařskou kariéru doporučit: dívejte se dobře, jak je ten film udělán, jak vypráví příběh, jak pracuje s klíčovými motivy a rozkrývá vztahy mezi postavami. Až ovládnete toto umění udržet zájem diváka po celou délku filmu, pak teprve můžete přijít s vlastním poselstvím – bude-li myšlenkově náročnější než u Kolji, tím lépe. A pokud měl někdo dokonce potřebu dávat do souvislosti oblibu Kolji s oblibou politických populistů, pak je třeba upozornit, že Kolja nerozděluje, nestraší a nevyhrožuje, naopak varuje před příliš suverénními generalizacemi.

Zato velkým překvapením je druhé místo Vorlova Kouře. Tento film se řadovému divákovi nebude nikdy líbit: okázale odpudivý industriální vizuál, nesympatické postavy, chaotický děj, nepřirozené deklamování stále se opakujících replik. Ta manýra je zde ovšem funkční (na rozdíl od ostatních „sklepáckých“ filmových počinů), odkazuje ke křeči, v níž žila celá normalizační společnost: přetvářka, omezenost, bezperspektivnost, už ani to opium lidu nestálo za nic (drolivé startky a slizký dýdžej Arnoštek coby představitel alternativní kultury). Totalitní mašinérie je zde zobrazena syrovým, a přece sofistikovaným způsobem, bez bulvárních rekvizit jako fronty na banány a výjezdní doložky. Je koneckonců příznačné, jak se ve filmu neustále zdůrazňuje nutnost podřídit všechno zájmu fabriky, nikdy se však ani nenaznačí, co ta fabrika vlastně vyrábí – že by jenom ten kouř? Závěrečná scéna, kdy je po zhroucení režimu vytažen z kotelny nový nezprofanovaný vůdce, jehož však obklopuje stále stejná kohorta, to bylo něco, co v roce 1990 chtěl vidět málokdo, zatímco dnešní publikum již chápe.

Třetí místo obsadilo Dědictví aneb Kurvahošigutntag, satira na burany, která se nejvíc líbí buranům. Hrdinové, kteří nadbytkem finančního kapitálu marně nahrazují nedostatek kapitálu sociálního, se objevili už ve Světácích. Diváky Bohuš baví zdravým plebejským nadhledem nad pinožením právníků a ministerských úředníků, skrývajících zištné zájmy za odbornou hantýrku a hyperkorektní vystupování. Dědictví obsahuje množství zapamatovatelných „hlášek“, o což usiloval téměř každý porevoluční film, většinou s tristním výsledkem. V době premiéry byl film dost nespravedlivě zaškatulkován mezi pokleslou komunální satiru typu Ještě větší blbec, než jsme doufali a recenzenti se zpravidla tázali, zda má Věra Chytilová něco podobného zapotřebí (je pravda, že ve filmu absentuje charakteristický chytilovský rukopis, je natočen dost konvenčně a ve scénách jako návštěva u prostitutek nebo zjevení anděla až kýčovitě). Nepodléhejme dnes opačnému extrému a nedělejme z Dědictví hluboký symbol doby – k mafiánské privatizaci se ostatně nijak nevyjadřuje, Bohuš svůj majetek poctivě a nadčasově zdědil, a pokud jde o poklonkování před mamonem, v tom směru se česká společnost od počátku devadesátých let nijak zvlášť neposunula. Je to prostě dobrá komedie (tehdy šokující přemíra vulgarismů dnes už sotva koho pohorší), nic víc.

Přes všechny negativní ohlasy bych řekl, že ta anketa nedopadla vzhledem k okolnostem zase až tak špatně. V první desítce není žádný film od Jiřího Vejdělka, Karla Janáka ani Filipa Renče (i když Hlídač č. 47 by možná ani nevadil) a od Jana Hřebejka pouze Pelíšky, které se v podobném výčtu sotva daly opomenout; jsou už součástí českého kulturního kánonu a stejně jako Kolju a Dědictví je televize reprízuje snad každý měsíc. Kdyby opravdu šlo jen o nadbíhání lidovému vkusu, hlasování by se jistě přiklonilo k našemu prvnímu blockbusteru Tankový prapor a k „hezkým českým filmům“ typu Saturnina, Fany nebo Obsluhoval jsem anglického krále. Více zarazí absence Petra Zelenky a Bohdana Slámy v první desítce: oba ve své době dokázali přijít, každý po svém, s vyjádřením nálad generace, která už vyrůstala v nových poměrech.

Překvapí čtvrté místo Návratu Idiota, který byl ve své době hodně chválen, aby se pak vytratil z obecného povědomí stejně jako jeho režisér. Na přelomu tisíciletí jako by předjímal vlnu vztahových crazykomedií, od nichž se ovšem liší absencí prvoplánové vulgarity a cynismu. Páté místo pak patří Obecné škole, ta samozřejmě vadí méně než Kolja, protože tak výrazně nenadbíhala hollywoodskému vkusu. Každý si v ní najde něco: nostalgickou atmosféru relativně nevinných časů, kdy si i pražské děti mohly hrát v přírodě a rodina byla bezpečným přístavem, režijní suverenitu a hravost i hořké postesknutí nad tím, jak rádi podléháme iluzím (proslovy pana Součka o skvělé malé zemi, od níž se bude učit Západ i Východ).

Tezi o líbivosti jako hlavním kritériu ankety narušuje i fakt, že v první desítce jsou tři filmy zabývající se naší nedávnou minulostí – Pouta, Protektor a Je třeba zabít Sekala – kterým se dá jistě vytknout ledacos, určitě však nikoli lakování reality na růžovo. Ocenit lze i to, že do první desítky pronikl alespoň jeden film Jana Švankmajera, byť Lekce Faust se mi z jeho celovečerních počinů líbila asi nejméně. Proč ji tedy kritici zvolili (Spiklenci slasti jsou až sedmadvacátí)? Možná proto, že dnes už dokážeme lépe než v roce 1993 pochopit poselství, že spolky s peklem se nikdy nevyplácejí?

Uplynulé třicetiletí české kinematografie by si jistě zasloužilo důkladnější rozbor. Vzniklo dost chytrých filmů i dost hezkých filmů, podstatně víc filmů bylo hloupých, ošklivých nebo oboje, ale tak je to zřejmě všude na světě. Zatímco český film v období let 1960–1989 by mohl být námětem na velký román s dramatickými zvraty a silnými postavami, doba 1990–2019 připomíná spíš sbírku fejetonů – řada slibných nápadů, které se však rozmělnily na drobné a unikla jim pointa. Neobjevily se silné osobnosti s originálním filmařským rukopisem, který poznáte už po pár záběrech, natož nějaká generační či názorově vyhraněná škola, převládl individualismus bez skutečných individualit. Doba, kdy film vyjadřoval nálady společnosti, je zřejmě pryč nejen u nás – a zřejmě to souvisí jak s jeho financováním, tak i s rozpadem celostátní sítě kin; filmy se dnes sledují v multiplexech nebo doma a ani jedno z těchto prostředí nenahrává společnému přemýšlení o zhlédnutém. Silně se obávám, že kdyby se teď z toho chaosu vynořil nový Vláčil nebo Forman, nedotkli by se ho kapitáni českého filmového průmyslu ani pětimetrovým bidlem. A za to už Kolja myslím ani tolik nemůže.

Zde je možno nalézt celkové výsledky ankety.