Kateřina Komorádová: Jak zahradník jablka
Básně z autorčiny připravované sbírky.
svítám
zčerstva zčesaná
jak z podzimku list
přihlížíš
zblízka
dokud neshoříš
podvečerní
dlouhý stín v zádech
nesmělý
večer
klepe do okenic našich víček
přivřených
životu
do rozorané ornice
zornic
sázím semena
k vyklíčení
až se mě jednou zeptáš
nepovím
ze samého dna svého lůna
naději vylovím
Rajka
Připadám si jako rajka
v odloučení;
do nebes zakrojená
svým křikem mapu ti kreslím,
abys neztratil mou stopu.
Připadám si jako rajka
v odloučení;
do nebes křičím svůj strach,
že už tě znovu nepotkám.
Připadám si jako rajka
svlečená z kůže –
a to jediné zůstane
aspoň do druhého nádechu.
Další noc
První
další noc
svlečená z kůže
bdím –
přesto všechno tohle jenom sen
Druhá
další noc
svlečená z kůže
místo očí –
důlek
dokud nepromluvíš
Třetí
další noc
svlečená z kůže
čas v kostech rozpuštěný
stále tiká
Čtvrtá
další noc
svlečená z kůže
tentokrát až do rána
bez studu
jako pokaždé
Pátá
další noc
svlečená
zůstávám
a pak ruce
a pak tvoje ruce
v těch mých
přikládám si je na hruď
vzpomínek křehkých
jak melodie toho rána
nad Prahou
a pak moje ruce
v těch tvých
minulost překonaná
vlna v nás
a naděje
co vyrůstá
rozpoznaná
nomád
jak nomád na cestách
mířím ke své Oáze
cesta je cíl
sama sobě pramenem
prolnutá s tím tvým
pokaždé když
/svému muži/
pokaždé když
zrána
z nočních příběhů tkám si
na šaty
procitám
napůl žena napůl laň
Zemí tvarovaná
průsvitná touha
vtéct ti do úst
jak déšť života
a tebe mu otevřít
zranitelnost
proto to nedovolím
i já jsem zranitelný
kolikrát jsi to říkal ženám
přede mnou
v tvých rukách
prohnutá
jsem ti hmotou
ty mně vědomím
kolikrát
a asi proto ti to věřím
asi i proto věřím na zranitelnost
jedinou skutečnou
odvahu Člověka
rozloučení
Až zítra ráno
otevřu oči
ve svém domově,
ty už tam nebudeš.
Přesto ucítím tvůj dech
na rtech
pokaždé,
když o to požádám.
tak málo
tak málo dotýkáme se
rukou
stárnoucích rodičů
tak málo
rukou
co bolest tiší
tak málo
dotýkáme se
života
vyznaná
… přicházím tiše
a bosa
jak Magdalena za Kristem
před sebou mám tvou tvář
není co skrývat
kde člověk beze studu člověkem
tam bůh znovu sestoupil na zem
světlo přikrylo nás
jak zahradník jablka
stočená
vzpouzím se
dokud neuzraju
sklízíš
mě s láskou
do dlaní
jak zahradník jablka
Kateřina Komorádová
Narodila se v roce 1982 v Jindřichově Hradci, kde také v současné době přebývá. Práci v médiích, svůj kdysi vysněný a vystudovaný obor, opustila v roce 2015. Od té doby si na živobytí přivydělávala jako korektorka dětských románů, hosteska, prací v cateringových i castingových společnostech nebo jako příležitostná fotomodelka pro fotografické workshopy (např. K. Janišové nebo M. Sandrové). Vydala sbírky básní Milostné desatero (2009) a Den vytažený ze zásuvky (2014).