Vlastimila Tomana okouzlení cestou domova
Na 19. únor připadá 90. výročí narození akademického malíře Vlastimila Tomana (19. 2. 1930 – 11. 12. 2015). Byl nejznámějším v Třebíči působícím krajinářem, vzdávajícím vymezený, vytrvale oživovaný hold příměstské a blízké okolní krajině. Byl z té příčiny oceňován příznivci dostatečně sdělného výtvarného umění, ale i četnými lidmi, kteří lásce k obrazům nepropadli, ale stačilo jim vědět, že o panu Tomanovi z Týna (pomístně z Tejna) se říká, že si vážnost zaslouží.
Někteří výtvarní umělci jsou mlčenliví. Slov potřebují málo, protože o světě a sobě v něm dost říkají svými obrazy, sochami, prostě tím, co dělají. Jiní jsou z odlišného těsta, rádi a poutavě hovoří při besedách, večírcích, vernisážích svých výstav i výstav druhých. A píšou. Poutavě píšou o toku času a o sobě, jak jsou tím časem neseni. Vlastimil Toman byl spíše introvert s místem kdesi uprostřed. Avšak slovem psaným se vyjadřoval, řekl bych, s příbuznou radostí, již cítil při kreslení, malování, rytí a autorském tisku linorytů.
Teď, kdy Toman už pátým rokem není mezi živými, zpřítomněme si ho alespoň ve vzpomínkách. Devadesáté výročí jeho narození je vhodnou pohnutkou. Zanechal rozsahem a úrovní významné dílo, výtvarné a také literární (drobné básnické sešity a knížky o Týně). Z obojího vyzařuje nenapodobitelná, nenahraditelná duchovní síla, s kterou objímal svět. V poslední dekádě života vydal mj. dvě nepřehlédnutelné sestersky příbuzné autobiografické knihy Cestou domova (Akcent, Třebíč, 2005) a Životní cesta (Amaprint-Kerndl, Třebíč, 2015). Druhá, honosnější, s barevnými autorovými ilustracemi, byla v roce vydání (to už byl Toman dlouhodobě hospitalizován) hojně pozitivně recenzována, zatímco kniha o deset let starší, Cestou domova, měla v porovnání s ní publicitu o dost menší. Dnes, v souvislosti s Tomanovými nedožitými devadesátými narozeninami, je rozhodně dobrý čas ji připomenout.
Toman byl spjat s třebíčským Týnem, dříve samostatnou obcí na severozápadě města, ale narodil se v třebíčské východní čtvrti Nové Dvory, odkud pocházel rod matky. Domek v Týně rodiče získali v roce 1931, kdy byl Tomanovi jeden rok. Nostalgie, která Tomana s postupujícím věkem vrátila ve vyprávění do dětství a jinošství, vyvolala vzpomínky a fakta z rodinných alb pro tři kapitoly. Následně je pověděno, jak se pozdější akademický malíř a grafik stal nejdříve tovaryšem řemesla malíř pokojů. Kapitoly s názvy Procházky do přírody, Krajina mého mládí, Starý rybník a Klukovská léta romantiky jsou z doby prvních vyznání krajině domova. Té, jež se stala Tomanovým tématem.
O středoškolských a vysokoškolských uměleckých studiích Toman píše s velkým zaujetím. Na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně, na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a na pražské Akademii výtvarných umění strávil jedenáct let. Svět dříve ve venkovském prostředí Týna pouze pootevřený se v těch letech před mladým mužem doširoka rozkryl. A tužba po tvůrčí práci postupně nabyla pevných kontur řemeslného a technického zázemí. Čteme Tomanovy autentické myšlenky z poloviny padesátých let: …já měl jinou představu o malbě obrazu, protože jsem věděl, že můj osud je týnská krajina, že je to hlavní smysl mé práce. Dekorativní tvorba mě nepřitahovala. Ale dokud jsem maloval krajinu, tak jsem byl doma… A domovská krajina kolem Týna, to je pro mě nevysychající zdroj námětů, protože každé roční období skýtá nespočet změn nálad a barevnosti.
V šedesátých letech Toman namaloval četné obrazy s patrnými rysy kubismu, fauvismu, expresionismu i s uplatněním postupů lyrického realismu. Velmi hojné jsou jeho kresby příměstské přírody a zkratkovité třebíčské veduty provedené rudkou. Tuto náčrtovou kreslířskou techniku Toman pro sebe povýšil na výtvarný prostředek k dosažení definitivního závěsného obrazu. Koncem toho desetiletí dospěl v malbě, kresbě i v grafice k výrazné tvarové zkratce a k řešení iluzívní plošné kompozice, obsahující odkazy kubistické geometrie, poetizované lyrickými koloristickými a kreslířskými finesami. Koncem osmdesátých let přistupuje k novému přehodnocení své malířské formy, obraz se mu stává syntézou nejpodstatnějších rysů výtvarného myšlení, všech dosažených zkušeností z výtvarného řemesla, ale i zkušeností života a hloubky psychiky.
Co zejména byla ve své době předností knihy Cestou domova? Upřímnost, nestrojenost, nehledanost vytříbené literární formy, často spíše uvelebení u lidovosti. Je cenná výpovědí o tom, že výtvarný umělec neměl u nás v druhé půlce minulého století snadnou obživu. Ale nebyla to nikterak zásadní okolnost, jež by určovala kvalitu Tomanova života. Vyniká též opakované autorovo mínění, že láska k domovu a k přírodě, devízy dnes mladým lidem málo známé, jsou pro umělce opěrnými body, kamennou tvrzí, jejímž rozvrácením byly by vniveč obrácen jeho život i jeho tvorba. Z Tomanova lpění na těchto veličinách vyšlo celé jeho rozměrné výtvarné i literární dílo.
V doslovu Cestou domova píše Rudolf Fišer pod titulkem Malíř a genius loci: „…je nejen výtvarný umělec s velkým smyslem pro jazyk a vyprávění, ale především hodný a citlivý člověk.“ Skrze ta slova, výstižná, plná porozumění, lze se vnořit do Tomanova vyprávění, do fotografií a reprodukcí obrazů a dobrat se smyslu toho všeho, nalézt faktografické a estetické informace, ale i čtenářské potěšení.