Znovuzrození Mkrtiče Naghaše (1394 - 1470)
Soubor The Naghash Ensemble of Armenia odvážně a snad až kongeniálně zpřítomňuje dílo středověkého arménského básníka. V lednu zavítal i do Prahy. Kromě vzpomínky na tento koncert přinášíme i – nejspíš první úplný – překlad jedné Naghašovy básně do češtiny.
Americký skladatel, klavírista a dirigent arménského původu John Hodian (svět je malý: je to mj. autor hudby k původní inscenaci Goldflamovy revue Sladký Theresienstadt v pražském divadle Archa, 1996) prý při své návštěvě antického chrámu v Garni uslyšel zpěvačku Hasmik Bagdasarjanovou, která tam zpívala středověké arménské písně. Byl jimi okouzlen a vrtalo mu hlavou, jak něco podobného „přeložit“ pro dnešní dobu a s ohledem na přebohatou hudební zkušenost, kterou sám má.
Když posléze v jerevanské knihovně narazil na dílo básníka, malíře, učence a kněze Mkrtiče Naghaše (mj. arcibiskupa arménské apoštolské církve v Diyarbakıru čili Amidě a organizátora společenského života, vlastně svého druhu politika), bylo rozhodnuto.
Hodian zhudebnil patnáct Naghašových básní a zorganizoval jejich překlad do soudobé angličtiny, francouzštiny a němčiny.
V roce 2010 založil soubor Naghash Ensemble, v němž kromě H. Bagdasarjanové zpívají Tatevik Movsesjanová (také soprán) a Arpine Ter-Petrosjanová (alt). Na drnkací oud (čti úd – z něj se nejen etymologicky vyvinula loutna) hraje Aram Nikogosjan, na buben dhol Tigran Ovanesjan a na arménský národní nástroj duduk (jednoduchý klarinet tradičně – už nejméně 1500 let, ale možná i dvakrát tak dlouho – vyráběný z dřeva meruněk) jeden ze skutečných virtuosů Emanuel Ovanesjan. Mimochodem, na rozdíl od Hodiana všichni žijí v Arménii.
Českému publiku se Naghašovci představili už vloni na Mezinárodním hudebním festivalu v Českém Krumlově a 27. ledna 2020 pak v Sukově síni pražského Rudolfina. Je trochu s podivem, že tamních 190 míst nebylo vyprodaných. A to ještě nemalou část posluchačstva tvořily arménské rodiny žijící v Čechách (včetně pracovníků velvyslanectví), pro které to byla mimořádná společenská a vlastenecká událost.
Milovníci arménské kultury, respektive world music si ale také přišli na své. Naghašovy motivy exilu, smutku, spirituality atd. vyjadřuje Hodian podivuhodným, až mystickým amalgámem staré i soudobé arménské hudby, jazzu, moderní arteficielní hudby a (post)minimalismu v exotických tóninách, a přitom se srozumitelnou energií a emotivitou.
Autorům je obtížno psát o té hudbě víc – snad aspoň ozvěnu toho hlubokého zážitku si poslechněte na webových stránkách souboru.
Velice volnou analogií z českého prostředí je snad opera Emila Viklického Oráč a Smrt na motivy básně Oráč z Čech. Tato filosofická a zároveň poetická disputace vznikla také v době Naghašova života, ale na rozdíl od jeho tvorby nese v sobě určité receptivní napětí dané tím, že je napsána v němčině, tedy „druhém zemském jazyku“ Čech, v současnosti většinově vnímaném jako cizí. Viklického hudba, i když by nálepku world music do určité míry také snesla, není navíc tolik sdělná jako ta Hodianova (a možná neměla štěstí na jevištní provedení – v r. 2003 ve Státní opeře v Praze).
Ani tlumočit Naghašovu poezii není vůbec snadné – především pro nevelkou znalost arménštiny. Leč přinášíme dva pokusy, arci nedokonalé, ale (zatím) přeci jen výjimečné.
Prvním je soubor excerpt založených na anglických převodech, které pořídili Nareg Seferjan, Peter Cowe, Hajtug Chamiljan, John Hodian a Bet Williams. Na koncertě jimi Dáša Váňová „uváděla“ jednotlivé skladby.
O chamtivosti
Tento svět je plný lákadel, pokladů i darů
a představ si, že to vše leží na jednom stole.
Budeš-li moudrý a neztratíš cit pro míru,
vezmeš si pouze to, čeho je ti třeba,
a celý život prožiješ spokojeně.
Začneš-li se však sápat po všem,
zaslepí tě chamtivost a utoneš tak v moři svodů.
Od počátku do konce je totiž chamtivost příčinou všeho zla.
Bloudíš-li tímto světem po cestách hříchu
Bloudíš-li tímto světem po cestách hříchu,
pak ty, nešťastníku, budeš litovat svého smrtného dne,
jako by ses probudil z noční můry vprostřed noci,
však to už bude příliš pozdě.
Žalozpěv na smrt dítěte
Stvořitel všeho stvoření se na nás rozhněval,
zahořkla vůči nám sladká božská příroda,
tolik sotva dospělých mužů si vzala země,
tolik matek ztrativších své děti drželo smutek.
Rada a výtka duši
Přijď blíž, duše má! A modli se před Stvořitelem,
do sebe moře všudypřítomného hříchu nasál jsem
a nikdy jsem se tu nezabydlel,
v mém srdci sníh se usadil a spoutal je pevně mrazem.
Napsáno v exilu
Duše, neříkej slovo „psanec“, jinak mi srdce bude krvácet,
psanec to má v cizí zemi vskutku těžké,
jako pták ztrativ hejno své, nemá, kde by spočinul
a bloudí, dokud nedojde svého konce.
Psanče, nesmutni, přejdou tyto těžké dny,
každý psanec se jednou domů vrátí, a neboj, vrátíš se i ty.
Běda nevraživcům
Ach, duše má, běda ti z tisíců úst, chováš-li v sobě zášť,
trápení je Satanovým dílem; ty však se snaž být zřídlem lásky,
vzpomeň si na Pána na kříži, jak odpustil těm, již jej ukřižovali,
a nechovej v sobě zlobu vůči bratrům svým.
Nesuďte
Co z toho všeho dělání máte, jste-li nuceni žít v cizí zemi
a nakonec to stejně všechno spěje k rubáši.
Ach, bratři, nebuďte pošetilí,
čas plyne, mizí, už nám nezbývá ani den.
Sláva tohoto světa není věčná
Sláva tohoto světa není věčná,
do jednoho se rozpadnou kostely a chrámy,
však ty věz a buď si vědom svých činů,
neb i ty opustíš tento svět a vrátíš se zemi.
Žalozpěv za zemřelého
Myslel jsem… tento svět mi dal vše,
jedl jsem a pil se svými drahými,
však tu ze zálohy smrt přepadla mě
a zpřetrhala všechny mé plány.
Na mou dlouhou cestu vypravte mě
obřadem, modlitbami a nářkem
a snažně vás prosím, nezapomeňte na mě,
ať přimluví se za mě Panna Marie!
Překlad do češtiny Dáša Váňová 10. 1. 2019
„Psanec“ v básni z exilu je obtížně přeložitelný „gharib“. Přesnější význam je spíš exulant (popř. vyhnanec), což je ale v poezii těžko použitelné. Je to člověk bez domova (po němž ale touží), nuceně přesídlený; nestojící tak moc mimo zákon, jak psanci stávají. Spíše jakýsi pod-člověk s omezenými právy, a to zejména v historii, sahající ovšem v arménském případě až do 20. století. Armenistka Petra Košťálová označuje koncept vyhnanství a exilu, ghaributhjun, dokonce za jeden z ústředních motivů arménské etnicity.
Následuje první, aspoň pokud je nám známo, překlad Naghašovy básně do češtiny. V rámci donedávna obecně slabého povědomí o jeho tvorbě patří tato k těm nejslavnějším.
O marnosti světa
Ach, bratři, všechny věci světské jsou jen sny a lži!
Kde jsou ti králové, princové, sultáni a cháni?
Zbudovali si pevnosti, města, hrady a brány,
leč nic z toho si do hrobu s sebou vzít nemohli.
Naghaši, zavrhni zrádná hříchů osidla.
Nevěř, že dobro uchráníš; to pohltí mlha;
v toulci plném šípů smrt se skrývá,
ta jediná je nám všem navěky souzena.
Svět je zrádný a dobro nám neslibuje;
den trvá veselí, pak opět stud a smutek.
Nevěř světu, ten vždy lež tají v sobě,
hory doly slíbí, leč jen zlobu nabídne.
Ty, jimž pokoj slíbil, celý život trýzní;
ty, jimž statky slíbil, drží stále v nouzi,
a štěstí pouze na oko všem nabízí,
s sebou nás pak táhne v chřtán moře bezedný.
Dny plynou a náhle den smrti vzbudí strach,
stojíš tu nešťastný, nahý, v tmách.
Ach, otroci! Souzen vám bude shnilý prach,
zmizíte jak letní sen v nočních snách.
Věz, otroku, že i láska tvá je jen stínem dní.
Nevaž se na světské chvilkové radosti.
Nehromaď zemské statky s žárem v očích:
Máš co na sebe i co jíst? Buď rád! Zbytek je prach!
Pracuj a dobro čiň, chudáku Naghaši!
Své sliby plň, neb táhnou tvé příklady!
Kam až tě, plavce, donesl hříchů proud?
V honbě za jměním zapomněls na dobro!
Překlad do češtiny (s využitím ruského překladu Valerije Brjusova) Dáša Váňová 11. 2. 2020