Bez smutku i bez nadšení
Nesoustavné komentáře zeleného boomera k výsledkům voleb do Národní rady Slovenské republiky.
OľaNO: že žijeme ve společnosti spektáklu, víme nejpozději od Guye Deborda (1967), takže žádné velké překvapení. Jistěže bych si přál, aby politika byla (zase?) soubojem idejí, resp. programů, ale jestli o to lid nestojí, vnucovat mu to nebudu – v tomto smyslu jsem demokrat. Kdo chce „catch-all party“, všelidovou stranu, bude mít na kandidátce velice pestrý soubor lidí, to mi připadá srozumitelné – a svým způsobem také demokratické. Shodou okolností se dva ze tří zvolených poslanců, které aspoň trochu znám, dostali právě z kandidátky OľaNO, přičemž jedním z nich je zkušený a důsledný ochránce přírody Jaromír Šíbl. Nikoho takového ve sněmovně českého parlamentu nemáme, mimochodem, takže už toto by mi mohlo stačit k prohlášení „za mě cajk“. Ale důvodů je ještě víc, protože jaksi systémově mě těší Matovičův princip „rotace kádrů“. To je podle mě zásadně správné. Jasně, uvědomuji si, že mnozí tzv. nestihnou dokončit, co ve sněmovně začali. Ale to je daň za čtyřleté volební období, resp. za – bytostně demokratické – střídání moci. Dobří politici, samozřejmě bez ohledu na pohlaví, se i po případném „nezaslouženém“ vypadnutí z parlamentu mohou se zkušenostmi a kontakty odtamtud dobře uchytit jinde. Zabetonovanost politické třídy v České republice, zejména běžnou kumulaci funkcí z komunální, krajské a celostátní úrovně považuji za sice ne fatální, ale vážný šrám na systému správy věcí veřejných.
SMER-SD: pochopitelně nevím, jaký výsledek by byl „správný“. Naprosto dominující zkušenost v našem regionu říká, že straně velmi prospěje, když není u (státní) moci příliš dlouho. Určitou výjimkou je bavorská CSU, ale moc dalších takových opravdu neznám. Z důvodů spíše estetických či pocitových je navíc dobře, když do opozice neodchází strana s nejlepším výsledkem z voleb.
Sme rodina: čirý populismus, v demokracii asi nevymýtitelný. Peníze, které slibují rozdávat rodinám, čti lidem, chtějí sebrat zejména velkým energetickým a telekomunikačním molochům a bankám. Takže za mě zase cajk. Jejich více než stodvacetistránkový (!) program jsem jen prolistoval, ale na nic extrémně úchylného jsem nenarazil. I kapitola o životním prostředí ujde. Podobně jako u OľaNO mám tendenci hledat na nich spíš to lepší, protože moje bublina na ně dost nadává.
Progresívne Slovensko/Spolu: spolu s většinou své bubliny lituji, že se do sněmovny nedostali. Nemyslím to nijak osobně, ale jejich myšlenky tam podle mě patří, a to nejen z nějakých teoretických důvodů, ale i s ohledem na výsledek (6,96 %). Je to oběť v důsledku nedokonalého volebního systému, neschopnosti spolupráce nebo zbytnělých eg a je mi vcelku jedno, co z toho má největší podíl. Každopádně jsem rád, že nebudou ve vládě, protože by působili jako překážka, nejspíš asi hlavní a největší překážka zavedení sektorových daní. Což je záplata, která, pokud už či prozatím rezignujeme na gruntovní změnu systému, „musí“ být na něj přišita.
Sloboda a Solidarita: Obhájili, byť jen s polovičním výsledkem, tak ať tam jsou. Podle programu vcelku humánní a velmi liberální populismus. Až tak liberální, že vlastně neúspěchu PS/Spolu moc želet nemusím – dotyčné myšlenky tam přece jen zastoupené budou. Hledání programových průniků se Sme rodina bude asi náročné. Moc nechápu, proč mají tu solidaritu v názvu – zřejmě z historických důvodů.
Za ľudí: to ale bude tuze strakaté, jestli je také vezmou do vlády. Ale zase by tam mohli být lidé se zkušeností z celostátní exekutivy. Uvidíme. On totiž Igor Matovič chce – podle vlastních slov – v první řadě obnovit důvěru ve stát. Součástí bude samozřejmě „očistit“ (já bych to tak neřekl) soudy a prokuraturu. Abych pravdu řekl, tomu moc nerozumím, jen tak nějak tuším, že je to moc důležité. Držím mu palce, aby to dokázal s grácií a racionálně, tedy asi pokud možno lépe, než co vím o podobných krocích v Polsku. Jenže stát, to není zdaleka jen justice. Jsem upřímně zvědav, jak se obě zainteresované strany, totiž politici i úředníci, dokážou vypořádat s přechodem státní správy do radikálně nových politických poměrů. Radikální personální obměna by rozhodně nebyla zárukou obnovení té důvěry a pro praktické úřadování jsou zkušenosti, kontinuita a formální i neformální institucionální paměť hodně důležité. Pro jistotu připomeňme, že Slovensko má už druhý zákon o státní službě (ten první platil v letech 2009–2017) a asi se úplně dobře nepovedl, protože za necelé tři roky platnosti už byl patnáctkrát (!) novelizovaný.
Krestianskodemokratické hnutie, Magyar Közösségi Összefogás – Maďarská komunitná spolupatričnosť a Slovenská národná strana: ti všichni by se do NR SR „měli“ (podle mě) dostat. Dostali by se, kdyby práh nebyl pět procent, ale jen tři procenta. Škoda, že tam nejsou, protože neklerikální křesťanská demokracie a zejména obrana národní pospolitosti a kultury Slováků i Maďarů žijících na Slovensku jsou legitimní, nezanedbatelné myšlenkové směry. Jenže žijeme ve společnosti spektáklu a ten asi tyto tři strany neumějí provozovat. Když už jsme u jazyka a národnosti, stojí za připomenutí, že do národní rady se dostali hned tři Romové – a všichni na kandidátce OľaNO! Jak je to s dalšími menšinami, dozvíme se časem, prozatím jen zmiňme, že Rusín Mikuláš Krajkovič, dosavadní poslanec za Smer-SD, svůj mandát neobhájil (z 59. místa na kandidátní listině). Za rusínskou etnicitu a kulturu má Slovensko obzvláštní odpovědnost, více o tom třeba ve studii Petr Kokaisla zde.
Strany, s nimiž jsem měl podle volební kalkulačky největší programovou shodu – zdaleka největší shodu – se do NR SR vůbec nedostaly. Zdaleka ne. Nestěžuji si. Úspěšní zelení politici říkají, že „ekologie potřebuje získávat většiny“, míněno v parlamentních hlasováních. Hodně se proměnily partaje, trochu se proměnila jména. Nevidím ale, že by se nějak podstatně proměnil podíl liberálního, socialistického a konzervativního směřování. Lid se tedy za ty čtyři roky od posledních voleb nijak výrazně nezměnil, což by samozřejmě nemělo nikoho překvapovat.
Ne moc rád uznávám, že ve střední Evropě to jaksi může jít i bez strany zelených. Ovšem nikoliv bez „zelené“ politiky. Žádná z kandidujících stran mě v tomto směru sice nenadchla, ale většina, dokonce i Kotlebovci, má v programu, ehm, aspoň něco.
Že budu volební výsledky vnímat a komentovat „bez smutku i bez nadšení“, to jsem vlastně předpokládal ještě před otevřením volebních místností. V tomto smyslu jsem totiž demokrat. Radikální změnu v žádném směru, tedy hrozivou ani okouzlující, jsem neočekával a ona opravdu nenastala.