Hledají se demokratické, sociální a ekologické politiky
Udržitelná a nerůstová budoucnost je nejspíš možná i bez revoluce, ale dá to fušku.
Brněnský Trast pro ekonomiku a společnost (jehož zakladatelkou a vůdčí osobností je bioložka a ekonomka Naďa Johanisová, mj. členka a činovnice družstva Kulturní noviny) ve spolupráci s několika dalšími institucemi a iniciativami uspořádal nekonvenční, ale už tradiční – čtrnáctý ročník – několikadenní seminář formou „otevřeného prostoru“. Se špetkou velikášství se dá říci, že to byl soubor sedmadvaceti seminářů v průběhu dvou a půl dne, ale zároveň s jistou nadsázkou, že to byla jakási více než dvacetihodinová přestávka na konferenci, která se vlastně nekonala.
Účastníci otevřeného prostoru znají předem jen celkové téma (to letošní jsme použili jako titulek tohoto článku) a hromádku souvisejících otázek, pro změnu viz dole „pod čarou“. Sami, jen s metodickou pomocí facilitátora, se dohodnou, o čem přesně bude s kým debatovat a jakou formou. K té formě: jednosměrné frontální přednášky jsou naprostou výjimkou; převažují panelové nebo plenární diskuse s úvodním slovem, ale možné jsou i poradní kruhy či v menším počtu účastníků metoda peripatetická, tedy rozprava během chůze na vycházce. S trochou dobré vůle vznikne příjemné, tvůrčí a inspirativní prostředí, které jen zdánlivě navzdory, ale ve skutečnosti díky naprosté dobrovolnosti a hluboké demokratičnosti může stimulovat k vysokému soustředění a zaujetí a tím i k intelektuálním a společenským výkonům, které ale nejsou nijak formálně oceňovány a rozhodně nejsou jediným ani hlavní cílem celé aktivity.
Kromě dobré vůle je úspěch podmíněn v první řadě pečlivým výběrem účastníků a účinnou stimulací spolupráce, otevřenosti a ochoty ke kompromisům. To se naštěstí Trastu, resp. Nadě Johanisové (a Stanislavu Kutáčkovi, Nikole Fouskové a jejich dalším spolupracovnicím a spolupracovníkům) daří. Obvykle se tedy sjede do vybraného ubytovacího zařízení kolem dvaceti až třiceti lidí. Programové (debatní) bloky bývají typicky jeden a půl hodiny dlouhé a probíhají až tři paralelně. Výše zmíněné soustředění tedy vyžaduje mj. umění správně si vybrat a zároveň si něco jiného nechat „ujít“. Alternativou je být „čmelákem“, tj. přelétávat mezi jednotlivými skupinami a „opylovat je“ myšlenkami z těch druhých, nebo dokonce „motýlem“, který jen někde sedí a je krásný (souvislost s naukou Adolfa Portmanna přenecháváme k samostudiu P.T. čtenářům). Také je třeba odhodit strach z chaosu.
Na začátku dohodnutý program se každý den upravuje a zčásti i mění podle výsledků dosavadních bloků. Některá témata mizí a objevují se nová. Chaos je však vyvážen řádem, účastníci často postupně během semináře přebírají za proces odpovědnost, takže facilitátor se stává téměř zbytečným.
Složení účastníků bývá tradičně pestré. I letos byly zastoupeny nejrůznější obory, sektory, regiony, ba i státy. Letos se účastnil nejen „deklarovaný“ zahraniční host jako jindy (tentokrát heterodoxní ekonom Anders Ekeland z Norska), ale například také Olga Širobokovová z ruského Iževsku, která pracuje pro mezinárodní organizaci Ashoka (kromě jiného pomáhala založit její českou kancelář) a Vendula Couvrer, která pro změnu strávila osm let v Belgii. Sdílení zkušenost je významnou složkou otevřeného prostoru. Letos ji podpořila i velká pestrost věková – od mluvčí jedné skupiny Fridays for Future až po čerstvého „zeleného důchodce“ Mojmíra Vlašína a veterána solární energetiky Milana Smrže. Vlašín byl mezi přítomnými nejzkušenějším politikem s osobní znalostí zevnitř zastupitelstva městské části, statutárního města a kraje.
Nakolik se k tomu účastníci přiznali, byli mezi nimi členky a členové nově vzniklé Levice, vznikajícího hnutí Budoucnost a Strany zelených. Vzhledem k tématu to bylo poměrně logické, ale kdybychom se ptali na voličské preference, odpovědi by zřejmě byly mnohem pestřejší.
Konečně se dostáváme k obsahu, který ale není snadné ve stručnosti přiblížit. V Kulturních novinách jsme už aspoň krátce referovali o loňském otevřeném prostoru na téma dostupného a důstojného bydlení. Letošní téma bylo explicitněji politické, leč zdaleka ne výlučně.
Hned zpočátku se přetřásala možnost (pro někoho nutnost) rehabilitace pojmu socialismus, ale mezi účastníky převažoval rezervovaný postoj. O něco příznivěji byl traktován pojem levice, ale se zásadní výhradou neurčitosti.
Kromě samotné správy věcí veřejných se účastníci věnovali i možnostem a překážkám osobního růstu, efektivní spolupráce, nehierarchické správě společenství a institucí a také demokratickým a emancipačním přístupům ke vzdělávání.
Praktických zkušeností s „demokratickými, sociálními a ekologickými politikami“ bylo předvedeno mnoho, ale dlouhodobě (po několik generací) fungujících udržitelných, a tedy nerůstových v běžném smyslu slova, je zatím jen pramálo. Amišové v USA (Pensylvánie, Ohio a Indiana) se sice obejdou bez elektřiny, ale je to přísně – možná až příliš – patriarchální společenství. Bhútán se stále více otvírá světu, ale zůstává asi nejnadějnější inspirací. Skromní Islanďané mají na ostrově velkou leteckou základnu USA a ani ohromná hliníkárna není s udržitelností plně slučitelná. Částečně autonomní Rojava (přesněji Autonomní správa severní a východní Sýrie) má sice vysoké cíle, ale reálný život fakticky určuje probíhající složitý ozbrojený konflikt, a hlavně přežívá teprve šestým rokem, počítáno od vydání tamní ústavy.
Pro odstrašující příklad pramálo demokratické, sociální i ekologické politiky není bohužel nutno cestovat v prostoru ani v čase. Už mnoho měsíců probíhá příprava nové Společné zemědělské politiky (EU), ale velmi odtrženě – jak paradoxní – od pestrých místních podmínek, zájmů a lidí, jichž se bude týkat. Výjimkou jsou zájmové organizace zemědělců. V ČR už ale existuje mnoho desítek, možná několik málo stovek místních potravinových iniciativ, které by se na formování zemědělské politiky měly v zájmu její udržitelnosti také podílet. Dobře zkoordinované místní skupiny zatím dokázaly nejlépe zformulovat své zájmy ve Velké Británii (Peoples‘ Food Policy, Potravinová politika od lidí a pro lidi). Bohužel je právě v Británii, která nedávno vystoupila z EU; podle dostupných informací se tamní zemědělské politiky (odlišné pro Anglii, Skotsko, Wales a Severní Irsko) zatím rýsují o hodně lokalizovanější, participativnější, „zelenější“ a levnější než ta unijní, a tedy i česká.
Živě se debatovalo také o tezi, že snižování emisí skleníkových plynů nemusí snižovat faktický životní komfort, kterou razila dlouholetá ředitelka ekologické poradny Veronica Yvonna Gaillyová – což je tedy nadějné, protože ona ví, jak na to.
Naděje bylo vposledku na tomto otevřeném prostoru nemálo. Strana Levice a hnutí Budoucnost se těší, jak porostou, Zelení, že se se zase vzchopí, a všichni účastníci, že budou v zájmu „demokratických, sociálních a ekologických politik“ přemýšlet i konat (různě se veřejně angažovat). Někteří možná pojedou do Iževsku – metropole více než půldruhamilionové Udmurtské republiky, součásti Ruské federace – pomáhat s rozvojem tamní občanské společnosti a ochrany životního prostředí.
=============================
Otázky k tématu
Nové politiky: stačí reforma, či je potřeba revoluce? Jak má vypadat funkční demokracie? Jak detabuizovat slova: „solidarita, socialismus, levice“? Jaké jsou naše hodnoty a jak je formulovat? Jak čelit neoliberalismu na straně jedné a pravicovému populismu na straně druhé? Jak podporovat tvorbu politiky zdola a vrátit demokracii její mnohovrstevnatost? Jak skloubit ekologické a sociální politiky? A jak zapojit lidi do vytváření politik, které mohou snížit jejich komfort? Jak spolupracovat napříč generacemi? A jaké jsou konkrétní kroky k udržitelné a nerůstové budoucnosti?