Poezie Kultura

Přečkali jsme zimu, přečkáme jaro

Albert Gottschalk: Dubnové odpoledne. Repro Staten Museum for Kunst

Představitel zlatého věku španělské literatury Lope Félix de Vega y Carpio (1562–1635) naplnil svůj život především milostnými i vojenskými dobrodružstvími, ale kromě toho stihl napsat několik set divadelních her (celý svět však zná jen Fuente Ovejunu, ukázku z ní jsme koneckonců měli i ve středoškolské čítance) a několik tisíc sonetů – o přesná čísla se literární historikové stále dohadují. A co víc, ty sonety jsou i po čtyřech stoletích pořád jako nové.


Přečkali jsme zimu, přečkáme jaro


Přečkali jsme zimu, přečkáme jaro,

nebude to tak zlé, až přijde čas,

proplují velké vody kolem nás,

zaplavíš luka, namodralá páro,


a ty se slavně dokodrcáš, káro

života, který nepřicházel včas:

těším se, pojď, duši zaplaví jas,

až dobojuje, co se v srdci pralo,


budeme sami jako každý tvůrce,

ty sladká mouko na chlebové kůrce,

přečkáme jaro a léto už čeká,


tím teče jedna nekonečná řeka,

jež spláchne strach i zášť i dojetí,

v smrti i ty vypadneš z paměti.

Violanta chce sonet, a prý honem


Violanta chce sonet, a prý honem,

prý ví, že já si v tísni poradím,

čtrnáct veršů je sonet, pokud vím,

nu, a už říkám čtvrtý lehkým tónem.


A já se bál, že oněmím tím shonem,

a mám půl druhé sloky, hle: jen rým,

už abych začal s prvním trojverším,

když čtveřice mám, žasnu nad výkonem.


První trojverší rychle udělám,

na ně daleko nejdu pro slovo,

a tím veršem, prosím, už je mám.


Teď do druhého dám se nanovo,

hle, třináctý verš z pera vypad sám,

co? je jich čtrnáct? ano, hotovo!

Z knihy Proč unikáš mi (Mladá fronta, 1975). Přeložil Vladimír Mikeš.