Předem mého dopisu…
Komenský, to byl borec (a hůř) na ženský – vsaďte se, že budou první slova, která uslyšíte u prvního stolu v nějaké čtverce, zeptáte-li se osazenstva na našeho Jana Ámose, na „našeho“ tolik opěvovaného laureáta, ale od něhož občan tolikrát ve škole hrou cepovaný nezná vůbec nic. Konec závorky.
Milý Jane, setkal jsem se podrobněji s Vaším dílem, zajisté povrchně, před třiceti lety ve Vašem rodném Uherském Brodě, když jsem se tam stal ředitelem lidové školy umění. A protože se blížilo výročí Vašeho narození (*1592), začal jsem „konat“. Prvního zločinu, kterého jsem se dopustil, bylo, že jsem v diskusi na ředitelském aktivu navrhl, že bychom s tím vaším čtyřstým výročím narození měli něco podniknout. Následující ředitelský příspěvek tvrdil, že bychom si my učitelé měli hlavně přidat. Jako obvykle. Kdosi osvícený připodotkl, že i školníkům.
Milý Jane, teď už vím, že správný pomník, který bychom Vám měli postavit, by se měl podobat mlýnským kolům volně se pohybujícím po krajině, kolům, která by neměla lopatky, ale obrovské lopaty-shrnovadla, jimiž by, jak by se pohybovala po krajině, shrnovala do krásně vyzdobených děr-škol všechny lidi, kteří by jim přišli do cesty, protože základní lidskou povinností je se neustále učit. Nehnípat u televizních seriálů, nezalézat herečkám pod sukně, v dospělosti nehrát karty na mobilech.
„Rané devadesátky“ byla snad nejhezčí doba za existence Československa. Všechno jako by naráz šlo, naráz byli i na úřadech vstřícní. Z ciziny se vraceli emigranti, s mnohými jsme se neviděli dvacet i více let. Takže nebyl problém domluvit například s přítelem sochařem a malířem Ivanem Theimrem, rovněž emigrantem jako Vy, aby na Vaši počest zhotovil sochu – Via lucis. Nebyl problém, abych do naší miniškoly pozval 110 stoupenců, z celého světa přijeli, tvořivé dramatiky, něco ve vašem stylu škola hrou, kteří u nás týden „seminařili“. Na chodbách naší školy při té Vaší oslavě vystavovali své práce žáci až ze Zlína a Malenovic, nyní rovněž českého pohraničí. Žáci ze Zlína dokonce na náklaďáčku přivezli Vesuv! plný nádherných antických chrámů zhotovených z bílého kladívkového papíru, který jsme za doprovodu školní kapely pak spálili a jeho popel přidali do jámy, v níž jsme zakopali poklad – vzkaz budoucím generacím: žárovky, žehličky, hřebíky, kleště apod., mobily ještě nebyly, vše v keramice, jak to v těch devadesátkách u nás ve vlasti vypadalo, zubaře Fridricha syn přihodil do jámy i zubní protézu. Možná byste měl radost. (Každých deset let poklad vykopáváme, kontrolujeme, doplňujeme, letos v červenci 2020 to už bude potřetí. Třeba to jednou bude taky „pomocté“, protože na ten výkop chodívají už i děti mých žáků.)
Ten Váš pomník Via lucis je z bronzu a je velice zajímavý. Dá se v něm číst, na bronzových mapách vyhledávat místa, kde jste za svého života působil, jsou na něm vaše oblíbené objekty: děti, které ten pylon nesou. Musím Vám ale říct, že s jeho umístěním byly štrapáce. Dokonce i zastánkyně vás emigrantů, rozhlasová stanice Svobodná Evropa případ řešila. Až to nakonec rozsekl místní lékař Matúš: dar se někdy těžko dává, ale i přijímá – a jistý ředitel místní lidušky ukázal prstem, kde se potom kopalo.
Ten pomník Vaší Cestě světla dokonce odhaloval prezident naší republiky Václav Havel, stál jsem na metr od něho, a když se davy po strhnutí zahalovacího „lajntuchu“ hnuly, aby byly našemu prezidentu co nejblíž, když protrhli hasičský kordón, přítomná italská hraběnka Rosí si honem sundávala náušnice a náramky a zastrkávala je do kabely, aby o ně třeba mezi lidem, jak je šlechta zvyklá, nepřišla – a hned se mě chytila v podpaždí a já jsem ji v tom úprku jak Všudybud svým mocným hřbetem chránil.
Ano, je to velice pěkný pomník, ale těch drobných pozlacených figurek na jeho vršku, řečeno popravdě, je tam už teď o něco míň…
Čili nejlepší pomník Vám by byl asi na způsob těch mlýnských kol zmíněných na začátku, anebo kdyby některé Vaše myšlenky lidem vsákly přímo do mozků. Třeba „svrab nedá se léčit škrabáním“, v překladu: rozpory mezi lidmi nedají se léčit válkami. Ostatně, jak píšete v Labyrintu světa a ráji srdce: z řemeslníků, kteří kvaltují a hmýzí se v tom podzemním světě, jsou vám nejodpornější ti, kteří nástroje ukrutnosti, meče, tulichy, čekany, ručnice na lidi strojí a množí. Že nevíte, s jakým svědomím ti lidé a s jak potěšenou myslí pak hleděti mohou… Ach to neustálé zbrojení a přezbrojování, že jo. 2 procenta HDP dnes v éře koronaviru! Jak trapné! A jak vtipné, když celé Vaše rodiště v podstatě živí tamní zbrojovka a tamní konšelé chtěli dokonce dát kdysi americké ministryni zahraničí Madeleine Albrightové čestné občanství města, jizlivé jazyky tvrdí, že prodat – výměnou za výstroj americké námořní pěchoty jejich pistolemi. Ach za zbrojení, milý Jane, se nikdo nestydí.
Ještě o jednom hříchu, kterého jsem se tehdy před třiceti lety dopustil: Pokoušel jsem se prosadit Vaši myšlenku, že světu by měla vládnout Rada moudrých, nesmějte se mi. Měl jsem za to, že nikoliv státy by měly být zastoupeny v OSN, ale stoupenci lidového hnutí Roundpeace. (Bývalá matrice Milionu chvilek?) No nalinkoval jsem si to pěkně: nejprve náčrt organizace, pak znak, pak prohlášení… na svých vlnách to citovala již zmíněná Svobodná Evropa, podpořilo mě asi dvacet účastníků konference (jestlipak víte, že na Vašem těle pasou se jich celé tlupy) komeniologů, někteří spisovatelé se mi vysmáli a konkrétně se přihlásil akorát jeden mladík s poněkud „rozhašenýma“ očima a jedna žena v červené čabrace. Milý Jane, byla to zajímavá lekce, která mě naučila, že říct se toho dá mnoho, prosadit minimum.
A tak jsme v těch nádherných dnech oslav Vašeho narození s dětmi aspoň namalovali na sokolském hřišti Vaši figuru, 35 metrů na délku, 27 na šířku měla. Na jedné noze jste měl brusli, druhou na štosu knih položenu. Na kabátě obrovské knoflíky, každý v jiné barvě, jestli jste měl na rameni papouška, už si nepamatuju. Na tu akci přijel pan Hrdina z místní zbrojovky s vysouvací plošinou, já jsem tu malbu řídil z výšky pomocí megafonu a všechny děti se pak na té plošině nahoru dolů povozily, aby vás uviděly, protože předtím neměly odstup.
Milý Jane, velice obdivuju Vaši vitalitu a kolik jste toho za svůj nelehký život stihl stvořit. Vpravdě je mi sympatická i vaše zrada, když jste klíče od městských bran Vašeho hostitelského města Lešna předal švédským oblehatelům; asi jste k tomu měl důvod. I když jste pak musel zase prchat…
Akorát kdybyste žil, nejspíš bych se s Vámi coby ateista hádal pro Vaši větu, že světem obchází Obluda ateismu. Jelikož je na to zákon, nebudu lid věřící v Něco Jiného napadat. Pro mě platí celý život Camusovo přikázání: „Dělat dobro bez Boha – toť vše“.
Srdečně Váš obdivovatel Jaroslav Kovanda.
Albert Camus (1913–1960), spisovatel a filosof, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1957) atd.