Rocker mezi generály
Michael Kocáb přichází s vlastním pohledem na dění v letech 1989 až 1991.
Třicáté výročí sametového převratu přineslo řadu vzpomínání a analýz. Michael Kocáb má jistě k tématu také co říci: pokoušel se již před sedmnáctým listopadem zprostředkovat jednání mezi vládou a opozicí jako člen inciativy MOST (mezi signatáři výzvy bylo okolo padesáti osob, především umělců z dosavadní „šedé zóny“), účastnil se porad úzkého vedení Občanského fóra a byl mezi kooptovanými poslanci Federálního shromáždění. Jeho kniha Vabank tak jistě stojí za přečtení, i když s autorovou interpetací události je samozřejmě občas možno polemizovat.
Řada pasáží Vabanku se shoduje s knihou druhého hlavního protagonisty MOSTu Michala Horáčka Jak pukaly ledy, vydanou již v roce 1990. Po letech je samozřejmě úhel pohledu poněkud jiný: není to už beletrizující vyprávění o tom, jak dva kamarádi z bigbítu za pár dní svrhli molocha vládnoucího čtyřicet let. Horáčkova kniha je plná bodrých vtípků a zlidšťujících detailů, zatímco Kocáb přináší hlavně podrobné zápisy z různých jednání i další dobové dokumenty, zejména ty poodhalující zákulisí komunistického režimu. Oba autoři se ovšem faktograficky liší jen v drobných detailech, například když popisují své setkání s premiérem Adamcem o přestávce hry Ptákoviny. Podle Kocába to byla „protikomunistická satira“, kdežto podle Horáčka se Žáčkovy verše „dotýkaly výhradně nejrůznějších následků, a ne příčin“ (obsah hry neznám, ale podle svých zkušeností s tvorbou Jiřího Žáčka i s dramaturgií Národního divadla bych více věřil tomu druhému). Horáčkova kniha končí 29. listopadem 1989, zároveň s romantickou fází revoluce, naproti tomu Kocáb popisuje dění až do rozpadu Sovětského svazu v prosinci 1991.
Kocáb se především snaží vyvrátit dva názory, které se při vzpomínání na rok 1989 často objevují. Za prvé, že Češi přišli jen k hotovému, když hlavní práci na rozkolísání sovětského impéria vykonali Poláci, Maďaři a východní Němci, a za druhé, že víceméně hladké předání moci bylo výsledkem dlouhodobé promyšlené konspirace. Občas si někdo posteskne, že se tehdy mělo postupovat razantněji – zpravidla v reakci na snadnost, s níž se mnozí normalizační prominenti začlenili do popřevratových ekonomických struktur. Kocábova kniha je proto užitečným připomenutím, že v době prvních masových demonstrací situace zdaleka nebyla tak jednoznačná (Kocábovo osobní vyjednávání s generálem Zachariášem bylo jistě pozoruhodným a málo známým momentem, i když můžeme pochybovat o tom, že skutečně odvrátilo reálnou hrozbu vojenského puče).
Zatímco na náměstích probíhal euforický happening, v zákulisí se velmi tvrdě licitovalo o obsazení politických funkcí. Občanské fórum brzy odmítlo zpočátku navrhované „kulaté stoly“ zahrnující nejrůznější názorové proudy a redukovalo vyjednávání na dvě strany: Havel a spol. versus Adamec a spol. Kocáb své protivníky nijak neidealizuje, také oni se pochopitelně snažili ze situace vytěžit pro sebe co nejvíc, ale v kritické situaci dokázali překročit svůj stín a zajistit civilizovaný průběh změn – nebylo to zas tak samozřejmé, jak se to zpětně jeví.
Kocáb nijak nezakrývá, že vedení OF šlo od počátku tvrdě za svým cílem – odstavit od moci jakoukoli levici, nejen zbytky normalizátorů, ale také osmašedesátníky z klubu Obroda i tehdy ještě dost sebevědomou Československou stranu socialistickou. Dává však v knize prostor i názorům dalšího tehdejšího představitele OF Jana Urbana, podle něhož byl naopak konflikt s Obrodou fatální chybou. Urban soudí, že lidé z Obrody by se zbytky normalizátorů zatočili „po bolševicku“ a navíc mohli poskytnout odborné ekonomické zázemí, potřebné k transformaci hospodářství bez excesů tržního fundamentalismu. Místo toho Havel a jeho lidé nekriticky vsadili na překabátěné vykuky z prognosťáku, kteří svůj ekonomický vliv brzy využili k získání politické moci a někteří z nich nás straší ještě dnes. Je to sice lákavá vize, otázka však je, zda nejsou reálné možnosti Obrody zpětně poněkud přeceňovány...
Zajímavým způsobem vysvětluje Kocáb pasivitu Státní bezpečnosti v listopadových dnech: „Je známo, že silové složky chtějí být zadobře s minulým, ale i případným budoucím vedením státu, a tak budou během politického převratu jen tak tvrdé, jak po nich bude stávající establishment přímo požadovat. Je to do jisté míry dáno tím, že přemýšlejí v intencích ‚zavírání a věšení‘ a přirozeně se bojí, že by jim přílišná tvrdost později vynesla rovněž zavírání a věšení.“ To však podle autora neznamená, že možnost násilného zvratu neexistovala; plán akce Zásah byl již vypracován, stačilo vydat příslušné rozkazy. Těžko ale uvěřit, že by opravdu bylo možno vojenskou silou dlouhodobě udržet stalinistický režim, který se již ocitl v totální izolaci doma i ve světě. Jakeš v roce 1989 už opravdu nebyl v takové situaci jako Jaruzelski v roce 1981. Koneckonců když se krátce poté v Rumunsku Ceaușescu pokusil utopit protesty v krvi, postavila se proti němu vlastní armáda a nezachránil si nakonec ani holý život. A sám Kocáb zmiňuje Janajevův pokus o puč v srpnu 1991, jehož tragikomický průběh jasně prokázal, že konzervativní „silovici“ v té době už nekontrolovali vůbec nic, dokonce ani sami sebe.
Autor si pochopitelně klade i otázku, kdo a proč zařídil nesmyslně brutální zákrok na Národní třídě, kontrastující s defenzivním chováním režimu předtím (viz minimální reakce na ekologicky motivované demonstrace v Teplicích) a hlavně potom. Podle něj šlo o zákulisní hru, v níž zmlácení studentů a fáma o smrti Martina Šmída měly urychlit pád zdiskreditované jakešovské garnitury. Moskva tehdy zřejmě opravdu prosazovala plán na výraznou personální rekonstrukci stranického a státního vedení, v němž by zasedly pro veřejnost přijatelnější postavy, aniž by se komunisté vzdali mocenského monopolu (jeden z aktérů to později vyjádřil přímočarým sloganem: „Dvacet strejců do prdele a jedeme dál.“) Omlazená nomenklatura by tak pro lepší dojem do funkcí přizvala i postavy spojené s Pražským jarem, například Gorbačovova spolužáka Zdeňka Mlynáře, ba i některé představitele občanských iniciativ (humorný detail: dokonce se tehdy sondovala možnost udělat Václava Havla ministrem kultury). Je ovšem otázka, zde vůbec měla tehdejší KSČ na takovou radikální změnu kursu personální kapacity. Spíš ne, jak naznačuje složení politbyra zvoleného na dramatickém zasedání 24. listopadu, které bylo nelogickým slepencem osob úplně neznámých a úplně zkompromitovaných – koneckonců nikdo z nich už pak do vývoje událostí výrazněji nezasáhl.
Zajímavé jsou i Kocábovy vzpomínky na dění let 1990 a 1991, zejména na odsun sovětských vojsk z československého území. Také zde měl Kocáb štěstí, že našel na druhé straně rozumného partnera ve veliteli střední skupiny sovětských vojsk Eduardu Vorobjovovi, díky jehož autoritě proběhla akce, kterou muselo ruské imperiální vědomí nutně vnímat jako těžké ponížení, rychle a bez větších incidentů: “Po celou dobu jsem nezaznamenal kritiku ani zprava, ani zleva, dokonce ani od komunistů ne. Ukončení okupace Československa bylo poslední akcí celonárodního konsensu.” Kocáb také popisuje své cesty na neuralgická místa tehdejšího světového dění (do Moskvy, Vilniusu, Bagdádu či Rijádu) a vzpomíná na obě návštěvy Franka Zappy v Praze, ilustrující rychlou změnu poměrů od idealismu k pragmatismu. Zatímco v lednu 1990 byl Zappa bombasticky vítán jako živoucí symbol svobodného světa, v červnu 1991 se od něj českoslovenští političtí představitelé raději distancovali, aby nevzbudili nevoli Bushovy administrativy.
Samozřejmě že Kocáb zdůrazňuje hlavně svoji osobní roli v událostech, neopomene ani připomenout, že při vší té politické aktivitě také komponoval a točil film Pražákům, těm je hej (aniž by prý jeho oběť kolegové z kapely dostatečně ocenili). Je zde zajímavá a místy až kuriózní snaha zvládat protichůdné role rebela a insidera, rockového šoumena a tvrdého zákulisního vyjednavače: autor svou uměleckou náturu prozrazuje třeba zálibou v efektních metaforách, jako je obrázek mocenského monopolu jako Scylly nebo přirovnávání rozpadu sovětského impéria k přehřátému černobylskému reaktoru.
Kniha je po formální stránce vypravena profesionálně (snad jen jmenný rejstřík by při jejím rozsahu nezaškodil), zamrzí však nadkritické množství neopravených překlepů, pravopisných chyb a často i věcných omylů, jako v případě zmínky o tom, že letenské demonstrace 25. listopadu se zúčastnilo „neuvěřitelných osm tisíc lidí“ (podle odhadů to bylo kolem osmi set tisíc). Vadí také některá až příliš efektní zjednodušení, jako když Kocáb mezi posledními oporami sovětského bloku uvádí Albánii (ta se ve skutečnosti s Moskvou okázale rozešla již na přelomu padesátých a šedesátých let). Vabank je jistě cenným osobním svědectvím, které je však třeba v řadě ohledů brát s rezervou, neboť vypovídá hlavně o autorovi. Ocenit dnes můžeme zejména připomínku toho, že v prvních dnech revoluce skutečně nikdo nevolal po masových rekriminacích, to se objevilo až později, zpravidla jako důsledek frustrace, že se nám ta demokracie jaksi nedaří. A možná by iniciativa MOST (jakkoli její vliv nejspíš není nutno přeceňovat) mohla být inspirací pro současnost, kdy je politický vývoj rovněž paralyzován zaťatostí na všech stranách.
Michael Kocáb: Vabank. Euromedia Group, Praha, 2019.