Kultura a umění Kultura

Sedm a půl hodiny ticha

Pohled do instalace 7,5 hodiny ticha při vernisáži. Foto: Václava Šádová

O práci v době, kdy se prázdniny šíří i mezi nežáky a nepedagogy.

Prázdniny nás zastihly o prázdninách. Dřevěná bouda ve stínu náletů, které z měkkých břehů Křetínského potoka nevyvrátila ani Sabina. Jako poslední z jarňáků. Než jsme odjeli, ještě bylo možné potkat se s devadesáti osmi lidmi naráz. Pak už ne. Ale to už jsme byli tady a stejně jako jiní chataři, opracovaní pravidelnými osmi- a dvanáctihodinovkami někde a s někým, jsme se chtěli především nepotkávat – nepočítaje v to divokou zvěř, rašící rostlinstvo, šťastné náhody a štamgasty v hospodě U Tušlů.

„Od zítřka už smí být otevřeno jen do osmi a hostů do třiceti,“ říká slečna s výrazem, z nějž nevyčtu, jestli je ráda, anebo si to vymyslela pro pobavení stolovníků. U Tušlů se kvůli virům nezavře. I kdyby přišli všichni, co tu v roztahané vsi bydlí, jsou v normě, smějou se. Všude okolo po vesnicích se hospody zavřely už dřív. Ne kvůli epidemii, ale protože se to nevyplatí dělat. Takže k Tušlům přijdou, to jo, zvlášť když je otevřená zahrádka. Není to nic moc, ale jezdit někam za prací…, jsme doma, říká pan hostinský, jakž takž to jde.

Zaměstanci to maj zlatý, majitel zavře a zaměstnanec odjede na chatu pro své osmihodinovky ticha nebo sedí se štamgasty U Tušlů. Ale co majitel? Prý zavřela divadla, hrají on-line. A už se zavírají i galerie! Vida!

Přemítám nad marginálností svých rolí ve „výjimečném stavu nouze“. Jako učitel z Vysočiny jsem zavření škol dosud nepocítil, protože máme jarní prázdniny. Po nich mám s dalšími čtyřiceti kolegyněmi a kolegy dál chodit „do práce“, i když tam žáci nebudou. Budu jim psát úkoly mailem, konzultovat přes Skype. Jako redaktor novin bez „redakce“ jsem doma stále. Noviny nezavřely. Nejzávažněji tedy svět pocítí stav nouze, stav beze mě, protože náš vesnický ochotnický spolek ruší premiéru divadelní hry, a protože zavřeme malou soukromou galerii v Brně. Dvě nejvýraznější věci, klíčová zřídla, která je třeba omezit… Jaký vzmach kultury!

Poslední výstava, kterou jsem před prázdninami navštívil, bylo 7,5 hodiny ticha Marie Štefáčkové v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě. Tématem výstavy je práce a podmínky, v nichž odbíjí osmihodinovka s obědem, čas monotónní nekonečnosti, rytmus dne a současně jeho hlavní část. I proto nikoho nepřekvapí „ticho“ v názvu, sugerující pietní obřad („minutu soustrasti“), přestože jde pravděpodobněji především o kontrast k očekávanému továrnímu zvukovému smogu, lomození pinožení. Hala je plná beden a papíru. Normu papírových parníčků nelze splnit. Dělej. Přidej. Víc. Ruce musí přestat poslouchat, musí už „vědět“ samy. Pak snad. Pak snad nakoupit, co je potřeba. Děti, bazén až o víkendu. K moři, klidně zase do Chorvatska. Kéž by. Stíny snů o volném čase po stěnách.

Kdyby takový provoz ve stavu nouze zavřeli, nouze by se prohloubila o absenci výrobků z provozu vyprovázených. A ty ruce? O co by ve stavu nouze přišly? V galerii jsou ovšem jen tři stoly, a jen zřídka k některému usedne návštěvník, nasadí si hygienickou síťovku na vlasy a složí jeden parníček nebo pár lodiček. Když zavře galerie, nemizí lodičky, ale to, co vězí zadráplé za každou palubou, vpletené do cívky kotevního lana; bazén za komínem, nákupní kýl nořící se k pěně víkendu, šňořící se pěnou víkendu…

Dvě srny jsme vyplašili, přestože jsme šli proti větru, syn ale stejně nejvíc ocenil tu, z níž jsme zahlédli jen vybělenou spodní čelist. Podívej, i těch letadel už lítá míň!“ řekla mi žena nad tou čelistí a pod prodlužující se bílou linií v modrém poli, s pozorovatelným zadostiučiněním bojovnice za záchranu klimatu v hlase. To je za dva dny první! Pak se odmlčela.

Co budeme dělat? Co když to bude na dlouho?

Co blázníš, budeme doma, a přitom nám budou platit. Jako by schválili nepodmíněný příjem. Vysněná společnost.

Musíme se střídat!

V čem?

Abychom se nezbláznili. Budeme se střídat. V pondělí a ve středu budu jako v práci já, v úterý a ve čtvrtek zas ty.

Ve stavu nouze jsem společensky postradatelný, rytmus je ale potřeba zachovat. Je půlnoc. S naštípanými poleny držím poslední hodiny ticha. Ze tmy se od Křetínky nese táhlé troubení parníku.


V Hamrech, 13. 3. 2020

Marie Štefáčková, 7,5 hodiny ticha, galerie Alternativa OGV, Jihlava, 5. března – 24. května 2020, nyní ovšem uzavřeno