Zemí Korony české
Fejeton o trampotách jednoho ukašlaného náčelníka v Středoevropě, který byl napsán v pátek 13. března
Po čtrnácti dnech marné domácí přírodní léčby vitamíny, česnekem, Coldrexem a zeleným ječmenem jsem se vydal pro antibiotika ke své obvodní doktorce, která svou ordinaci nikdy nezavírá – a zjistil jsem, že zavřela a odjela na dovolenou, patrně ze strachu z nakažení (je to kolejní doktorka a jedním z prvních potvrzených případů byla zahraniční studentka jedné z hradeckých univerzit). Tak jsem se vydal k té zastupující doktorce a dostal od ní kýžené antibiotikum. Krev mi nebrala, kontumačně uznala, že nemoc, kterou mám, zatím korunovaná není (a nejspíš si dosud není jistá, kdo smí dělat testy). Předtím jsem seděl asi dvě hodiny v čekárně a četl výbornou knihu Když Chaplin potkal Buriana od Ondřeje Suchého, kterou jsem před drahným časem dostal (s nádherným věnováním!) od autora k recenzi ,a dodnes se k ní nedostal. Přitom jsem si vzpomněl, že u téhle doktorky (stejně jako asi u všech hradeckých obvoďáků) jsem během éry svého sociálního pracování už byl jednou na návštěvě se svojí klientkou. Až na uspěchaného kluka, sanitáře, kterému teklo z nosu a z práce ho vyhnali na test, byla atmosféra v čekárně přízračně klidná. Nikdo nikam nespěchal, za oknem svítilo sluníčko na borovici (což je strom, který mě vždycky uklidní, protože všichni Kolocové odnepaměti pocházejí z lesů kolem Bakova nad Jizerou, „kde borový zaháněl háj“). Cestou do lékárny ve vedlejším megamárketu (který se kdysi jmenoval po francouzsku Carrefour, pročež se v této Křižovatce vždycky potkávali všichni známí) jsem pod tím borovým sluncem potkal oba póly života a napsal o nich tyhle dvě básnické zprávy. První je haiku:
Holčička s chlapečkem
vezou kočičky.
Bicykl táhne pes.
Druhá je začátek nějaké delší:
Starý muž v cizím městě
kde se kdysi dávno narodil
v ulici mezi garážemi
děravou jako bubliny v těstě
v kalužích vidí filmy o tom jak doposud žil…
Celé město včetně megamárketu (kde jsem tentokrát nikoho nepotkal, zato jsem zjistil, že jsou nadobro vykoupená vajíčka, citróny a růžové umělohmotné přívěšky ve tvaru srdce – z celého kartónu zbylo jen jedno, abych věděl, jaké zBOŽÍ že to taky prošlo VYKOUPENÍM) bylo skoro prázdné, tiché jak onen citát z nejslavnějšího filmu Maxe von Sydowa, který jsem před týdnem po jeho smrti sdílel: „A když Beránek rozlomil pečeť sedmou, nastalo na nebi mlčení téměř na půl hodiny…“
Užíval jsem si tu tichou okurkovou atmosféru, kterou mám odjakživa rád. Zatímco během všedních dní na mě padá hrůza studenta, co zmeškal autobus (kariéru, sehnání nové pevné práce, aby na volné noze neumřel hlady), takže během nich neudělám v zásadě nic, většinu práce udělám po nocích, o nedělích, prázdninách, Vánocích, Velikonocích, ve všech těch chvílích, kdy vím, že svět běží stejně pomalým tempem, jaké je to, které v sobě mám já. Přitom jsem si přes myšlenku na ty Velikonoce vzpomněl, že je půst, během něhož se máme zříct světského života, abychom se připravili na příchod Spasitele (v Sydowově-Bergmanově Sedmé pečeti je ten příchod vidět – a je to nejkrásnější okamžik filmu). Tentokrát to „vnější podmínky“ zařídily za nás. Taky mě napadlo, že možná už přichází ten pád systému, který mi můj největší kamarád, spolužák z pedagogické fakulty Jarda Svoboda (jiný než ten, o němž je v tomhle čísle KN rozhovor!), prorokuje od chvíle, co zatímco on (i s mojí přímluvou) dostudoval, já jsem dostudovat nějak nestačil a s prošvihnutou tříletou lhůtou navázání od mě odpluly všechny moje vykonané zkoušky, možnost dodělat (jinak už neúměrně mastnou) školu na státní útraty – a tím i legální možnost dělat, co jsem vždycky chtěl: učit. Jarda, který za tu dobu na různých středních školách ve výtvarce a občance proučil už sedmnáct let, mi to vždycky maloval takhle: „Až se sesuje systém, pošlou všechny děti domů, aby se učily, jak samy dokážou – a to bude chvíle pro tebe. Budeš obcházet ohně na předměstí, kolem kterejch budou stát rodiče s dětma a vyprávět a vyprávět, nebudeš k tomu potřebovat žádnej papír, třídnice, osnovy ani hospitace, budeš to vyprávět v příběhu, jak máš ve zvyku, a děcka, kterejm bude zima, budou sedět s očima navrch hlavy, a budou poslouchat a poslouchat a poslouchat…“
Jó, Jardo, moc hezky se to vždycky poslouchalo.
A už je to tady.