Mamutě a baleríni
Mamutí jezero environmentálních ochotníků ze souboru VERDIS nezklamalo – bylo aktuální, vtipné, poučné, angažované a s gejzírem divadelních nápadů.
Jedním z počátků nové inscenace VERoničího Divadelního Souboru (dříve Akademického Insitního Divadelního Souboru, AIDS) je původně jednoduchý až laciný trampský, totiž pardon, folkový vtípek. Dojemnou baladu Pavla Žalmana Lohonky Labutí křik přetextoval-zparodoval Pavel Zajíc jako Mamutí křik. Mojmír Vlašín a spol. (spoluautor Josef Ferenc, odborní poradci Ivo Dostál, Aleš Máchal a Tomáš Havlíček) tento vtípek rozvinuli, obalili ho šťavnatými gagy a celé to inscenovali svým tradičním stylem, jeho „tradiční“ součástí jsou ovšem i nejrůznější inscenační pokusy a inovace.
Po ohlášení nové premiéry koncem minulého roku si jistě někdo mohl myslet, že námětem budou spory o Novomlýnské přehradní nádrže, na jejichž břehu leží archeologicky a paleontologicky proslulé Dolní Věstonice, ale dopadlo to jinak. Jádro příběhu vzali z brněnské reality: co že bude v prostoru mezi třemi železničními nádražími, totiž hlavním, dolním a heršpickým odstavným? Může být něco ještě výnosnějšího než proponované mnohapodlažní (i pod úrovní terénu) obchodní, administrativní a rezidenční centrum, zvané Jižní, na divadle pak Bližní? Ano, může – když se tolik mluví o zadržování vody v krajině, zřiďme tam velké jezero. Když bude voda stále vzácnější, bude i dražší, takže výnosná. Ministr lesů, vod a strání (Josefa Prince hraje Vilém Řiháček), které to všechno ve své „nehostinné pražské sluji“ chystá, je ale silou lásky ke své sekretářce Odetě (Mariana Zbořilová) takřka obrácen. Prodá svůj majetek a výtěžek věnuje nadaci Veronica na ekologické účely, založí spolek Mamut to nepřežil a dokonce – gradace! – pochválí předsedu Dětí Země Miroslava Patníka (= Patrika). Když v černé mamuti odhalí černokněžníka Hrabiše (vzpomeňte na seriál Kosmo), získá Odetu, kterou Hrabiš mezitím zaklel do mamutě (bílé) a všichni se mohou vrhnout na zachraňování planety.
Prozradit zápletku můžeme takřka s čistým svědomím, protože další z tradic (a také druhá z desatera uměleckých zásad) VERDISu je, že každá premiéra je zároveň derniérou. V několika výjimečných případech se ani nejednalo o reprízu, nýbrž o obnovenou premiéru.
Inspirace Labutím jezerem a naší současností je zjevná, pro úplnost přidejme ještě Štorchovy Lovce mamutů (v epizodní roli Mamutíka, mávajícího kytarou s velkým nápisem KYJ, vystoupil Josef Ferenc) a Prodanou nevěstu (citovanou jako „Sabina, jinak také zrádce národa, 1862“).
Výrazným prvkem inscenace je několikavrstevná hra pohlaví a musíme ocenit, že i v dnešní genderově poněkud citlivé době je provedena v nejlepších tradicích divadla už od antiky, s humorem a bez hrocení. Ostatně brněnský domicil zahrnuje i nezapomenutelné ztvárnění Babičky Jiřím Pechou, že ano.
Nuže:
1) samotná hříčka v titulku inscenace zakládá překlopení slova mamut do ženského rodu;
2) ministrovu Matku hraje Roman Zajíček (solidní standard);
3) černokněžníka Hrabiše ztvárnila již zmíněná Markéta Zbořilová (kostým černé mamutě zakryl její těhotenské bříško, které ostatně u Odety také „hraje“);
4) vyniká „primátorka statutárního města“ v podání špičkového ekoporadce Petra Pavouka Ledviny. V jejím případě si na své přišli i Pražané a vůbec všichni, kdo se o pražskou politiku zajímali přinejmenším v letech 2014-2018;
5) nejsilnějším a můžeme říci i emblematickým zážitkem celé inscenace je opakovaný, na baletní poměry jednoduchoučký, ale nezapomenutelný tanec tří (bílých) mamutí, viz první obrázek. Umožnily nám použít v titulku rodovou hříčku, protože je – v plynových maskách vzor M-52, tedy celohlavových a s „choboty“ – tančí Václav Izák, Richard Fajnor a David Veselý.
Baletní scény jsou významně doplněny titulkovacím zařízením, jehož obsah pracuje s prvoplánovým i jemným humorem a musejí ho sledovat nejen diváci, ale i účinkující, kteří se až z něj dozvídají, co že to mají tancem vyjádřit, případně v jakém moravském nářečí (!). Pátá z uměleckých zásad (Veškeré role se čtou přímo z papíru) totiž nezná výjimky. Soudíme, že celé toto „aktivní“ pojetí titulkovacího zařízení je nejen vskutku originální, ale i štěpné čili inspirativní, se slibným potenciálem pro další využití v divadelní praxi.
Úhrnem je recenzované představení takové, jaké má – z pohledu věrného publika – být: v mnohém tradiční, ale v něčem vždy nové. Těšme se na příští jaro s VERDISem.
N.B.: Po všech těch – asi dvaceti – letech je důležité i to „nové“, že na environmentální téma hraje v současné době stále více divadel, a to i profesionálních. Přímo v Brně stojí za zmínku představení Naši – Studie rozhovoru o klimatické krizi v HaDivadle.
O VERDIS jsme už v KN psali vloni a v roce 2018.