Plavba utopence
Každý správný Čech ví, že Karel Sabina (1813–1877) napsal libreto k Prodané nevěstě a četná udání na své kolegy. Méně už je bohužel známo jeho dílo prozaické (vězeňský román Oživené hroby, místy srovnatelný s Dostojevského Zápisky z mrtvého domu), filosofické (spis Duchovný komunismus), historické (práce o průkopnících českého divadla, vydaná německy), překladatelské (první český text Marseillaisy) a zejména básnické, z něhož pochází tato ukázka.
Ve vlnách se tiše jinoch plaví,
dál a dále, jak se řeka vine;
oblak nad ním vlaje popelavý,
k zastávce hráz zelená mu kyne;
jinoch ve vlnách se dále plaví.
Oko jeho mrtvé, tvář je bledá;
netáže se vod, kam jej zanesou;
dravec na výsostech kořist hledá,
po lukách se rosné perly třesou –
jeho oko mrtvé, tvář je bledá.
Ve večerní potápí se záři
rozlité po vodách; – sám však neví,
poblesk že pohrává jeho tváří;
s ním i žal, jejž líce vpadlé jeví,
ve večerní potápí se záři.
Jaký k smrti té jej los odsoudil?
Láska vyvržence oklamala?
Či k sobě šílence tok přiloudil?
Zoufalost jej v objetí vln hnala?
Jaký k smrti té jej los odsoudil?
Voda tělo na břeh vyhodila;
k nebi mrtvým pozírá zrakem.
Neví, kam jej vlna položila,
netouží za vzcházejícím mrakem –
Voda tělo na břeh vyhodila.
Kdo ho zná? Zda pro něj kdo pláče?
Snad naň právě doma vzpomínají?
Kolem bublina vesele skáče,
Větry s vlasem utopence hrají,
kdo ho zná? Proň-li kde srdce pláče?
Vybrané spisy Karla Sabiny. Svazek I. Jan Laichter, Praha, 1911