Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Chřipka - influenza

Chřipka na dobové karikatuře. Repro Wellcome Trust

Epidemie chřipky, který zasáhla velkou část Evropy v roce 1889, vedla lékaře Ferdinanda Pečírku k tomu, aby pro časopis Světozor shrnul poznatky tehdejší vědy o této chorobě.

(…)

Některé epidemické choroby váží se při šíření na dráhy obecné komunikace. Tak známo, že epidemie dýmějového moru zcela přesně krok za krokem sledovati se dají, any z východu nejprve do přístavních měst zavlečeny byly, odtud pak do středozemí komunikací vnikaly. Totéž i o choleře jest povědomé. Pamětihodno jest, že způsobem tímto zejména epidemie chorob kontagiosních, to jest sdělných zrovna z osoby na osobu, se rozšiřují. Influenza nejeví podobného šíření se, jak již z vytčených dat zřejmo. Leč jedno faktum jest patrno, že někdy určité okrsky měst, ba určitá sdružení obyvatelstva s větší prudkostí jí zachvacovány bývají než okrsky a sdružení ostatní. Tak v nynější epidemii již předem zaznamenáno, že hlouběji situovaná místa petrohradská houfněji chřipkou stižená bývají. Ve Vídni uhnízdila se zdánlivě ve špitále, z Paříže se oznamuje, že vyhlídla si určité velkozávody, v Berlíně i v Krakově vypukla hlavně v posádkách. Že současně choť předsedy francouzské republiky, choť předsedy ministerstva a manželky ministrů vojenství a vnitra tamtéž onemocněly, jest sice zajímavý fakt, ale v epidemiografii mnoho neznamená. V městech se smíšeným obyvatelstvem pozorováno bývalo namnoze, že domorodci i aklimatisovaní téměř šmahem onemocněli, kdežto příchozí zůstali bez pohromy, že choroba zuřila intensivně mezi barevným obyvatelstvem a u bělochů lehce procházela. Tak se dálo r. 1823 v epidemii svatotomášské. Roku 1843 na Islandě stiženy byly veškery lodi, v nichž domorodci se nalézali; na lodích Dány obsazených nerozstonal se ani jediný. Na ostrovech v severu Atlantského oceánu a později i jinde pozorováno, že epidemie vznikaly z pravidla po přistání cizích lodí. Nejstarší záznam toho druhu datuje se z ostrova Kildy v Hebridách r. 1724, leč i z ostrovů Nikobarských a z Polynesie zprávy podobné došly, a jest s podivem, že při epidemiích těchto právě příchozí bez výminky nákazou ušetřeni bývají.

Co se povětrnosti týče, jest patrné, že většina epidemií ve chladném období ročním vznikla, a podobá se pravdě, že počasí chladné i vlhké výbuchu nemoci jest přiznivo. Leč tvrzení toto nelze generalisovati, neboť i epidemie letní hojně známy jsou. Ze 125 neodvislých vzájemně pandemií panovalo dle Hirsche 50 v zimě (prosinec–únor), 35 z jara (březen–květen), 16 v létě (červen–srpen), 24 v jeseni (září–listopad).

I v době sucha velikého a při značném tlaku vzduchu zaznamenáno mnoho epidemií (15 u Hirsche).

Z údajů těch dlužno souditi, že povětrnosť, pohoda, stav tlakoměru i teploměru určitého účinu v chorobu nemají, a připojiti ještě nutno, že pověstné údaje o vlivu ozonisace vzduchu ve chřipku veškerých důvodů platných postrádají.

Čím vzniká tedy chřipka? Lékařství našich dnů nevěří, že by nemoci vůbec a epidemie zvláště povstávaly nahodile nebo snad byly trestem za naše hříchy. Každý zjev v přírodě má určitou příčinu, a hledati příčinu chorob čili aetiologii jest cílem moderní medicíny. Choroba zachvacující tisíce lidi najednou musí podmíněna býti činitelem, jemuž všichni tito jednotlivci vystaveni byli. Jest úkolem naším poohlédnouti se po činiteli tomto. V těle individuí nemohl býti předem obsažen, poněvadž nelze se domýšleti, že by v těle tisíců mnohdy daleko od sebe vzdálených současné činnost svou počal. Tož jest nutno domýšleti se, žeť to příčina vnější. Kde mimo tělo ji hledati? V půdě asi nikoliv, poněvadž nelze se domnívati, že by změna půdy, chorobu vybavující, tak rychle a na tak vzdálených místech současně nastala. Podobné i vlivem vody z příčin na snadě ležících nelze vysvětlovati nemoc. Nezbývá než příčinu choroby hledati ve vzduchu. Změny normálních součástek vzduchu fysikálné i chemické, tudíž i teploty, tíže jeho, nasycenosti parami, pohybu, elektřiny nemohou býti příčinou choroby proto, že za týchž změn jindy se chřipka nejeví. Nutno tudíž předpokládati, že cosi cizího, abnormní jakýsi útvarek vzduchu přimíšený aetiologickým činitelem jest. Škodniny tyto, o nichž se domýšleli, že ve vzduchu obsaženy jsouce choroby působí, nazývány odedávna miasmaty. Však výrokem „influenza jest chorobou miasmatickou“ — nevysvětlujeme nic, kryjeme pouze záhadu cizím slovem. Druhdy domnívali se, že miasma toto objevováním se zvláštních hmyzů ve vzduchu působeno jest, a sám královecký filosof slavný Kant takto píše. Ovšem, jaký hmyz z choroby obviniti se má — určitě nevyřkli.

Jakého druhu jest ona hmota ve vzduchu obsažená, kteráž chřipku působí? Hmoty anorganické ve vzduchu rozptýlené, prach a pod. nevyvolávají příznaky chřipce vlastní. Známe tak zvané nemoci z prachu, jež se jeví u lidí v uhelnách, továrnách na ultramarín, v brusírnách zrcadel, u kamenníků, u mlynářů, však nikde symptomův influenzy tu postříci nelze. Chemickým podrážděním sliznice ostrými výpary vznikají některé příznaky chorobné, nikoli vsak chřipka. Nezbývá než domnívati se, že dráždidlem jest hmota organická. Lze domněnku tuto odůvodniti příklady? — Zaznamenány jsou v literatuře případy, kde jednotlivci stíháni bývají v čase, kdy tráva kvete, v době senoseče v květnu, červnu, však někdy i na podzim katarrhy horních dychadel, nezřídka s mírnou horečkou spojenými. V atmosféře, kde seno voní, se katarrhy tyto pohoršují, a experimenty dokázáno, že příčinou jich jest vnikání pelu travin na sliznici nosní. Nemoc tato nazývá se horečkou sennou či jarním aneb letním, též Bostockovým katarrhem. Podobné vdycháním pelu růží vznikají, ač vzácně katarrhy podobné, jak Mackenzie, Hunerwolf a Ziem zaznamenali. Ovšem jsou případy Bostockova katarrhu zjevy osamělými a nevyskytují se v epidemiích. Zkoumati, zda ve vzduchu při chřipce hmota organisovaná a především mikroby se nalézají, jest zajisté za dnů našich účelem výzkumů mnohých laboratorií lékařských. Jak známo, i v ústavě pokusného chorozpytu profesora Strickera ve Vídni se zkouší nakažlivinu innfluenzy dokázati. Ovšem jíž r. 1884 publikoval Seifert, že objevil ve hlenu chřipečném určité mikrokokky, jindy ve hlenu nosním se neobjevující, leč nepodařilo se mu kultur čistých z nich vypěstiti, aniž přeočkovánim u zvířat chorobu vyvolati.

Tu mimoděk se naskýtá otázka – jest chřipka tedy přenosná z osoby na osobu? Prakticky otázka ta není mnoho důležitá, poněvadž chřipka s takou intensitou a v takém množství se šíří, že nelze dobře obecně pomýšleti na isolaci nemocných. Otázku tuto není lze tak snadno rozřešiti, jak by prvním pohledem se zdálo, jeť ohromně obtížno nákazu, kde tak hromadně se nemoc jeví, od člověka ke člověku sledovati. Obecně se ovšem tvrdí, že dotekem přenosná není. Jsouť i nyní z Petrohradu uveřejněny zprávy, že existuji rodiny, kde pouze člen jediný onemocněl, ostatní jsou zdrávi — leč případy podobné negativní zcela ničeho nepotvrzují. Naproti tomu však vypuknutí epidemií po přistání lodi v přístavu, objevování se choroby často jen v určitých třídách lidí a v určitých domech, nevniknutí její do některých uzavřených místností, klášterův a pod., a naopak šíření se její tamtéž, když jediným individuem tam zavlečena byla, svědčí, že nelze nakažlivosť dotekem jen tak zkrátka odmítnouti. Olivier r. 1865 tvrdí, že u zvířat jest chřipka sdělnou, a chřipka lidská bývá tak často provázena epizootiemi podobnými u koní, psův i koček, že velice pravděpodobná jest souvislost obou. — Každým způsobem však, ať choroba již sdělná jest nebo není, nutno domnívati se, že chřipka jest podmíněna hmotou oživenou, specifickou, bezpochyby mikroorganismem.

Světozor, 27. 12. 1889