Kultura a umění Kultura

Pohorská vesnice v globální vesnici

Obálka knihy. Foto Větrné mlýny

Kniha Po troškách Weroniky Gogolové přináší tragikomický obraz polského venkova v „období transformace“, viděného dětskýma očima.

Polská spisovatelka Weronika Gogolová napsala vzpomínkovou knihu již ve třiceti letech. To dá rozum, že nevznikla žádná monumentální epopej, ale poetické a lehce ironické vyprávění o světě vnímaném z dětské perspektivy, to jest z podhledu. Jak říká jedna z postav, „děti a ryby nemají hlas“, o to intenzivněji však mohou vnímat detaily, které nám dospělým pro všechny naše konvence a myšlenkové automatismy unikají. Knihu tak tvoří převážně drobné až banální epizody, jak evokuje i název „Po troškách“ – právě z těchto epizod však žijeme po celý zbytek našich dnů. Citová výchova budoucí spisovatelky tak zahrnuje první setkávání s láskou, studem, bolestí i smrtí, humorné popisy dětinských vylomenin se střídají s pocity viny, zrady a vyvrženosti: vše je velmi intenzivní a zároveň podivně odtažité, dětem čas plyne jinak, pocity rychle přicházejí a také rychle odeznívají. A vypravěčka poznává, že dospívat znamená hlavně ztrácet iluze o sobě i o svých blízkých.

Děj knihy je situován do vesnice Olšiny (Olszyny) v zapadlém koutě Nízkých Beskyd. To je kraj, který český čtenář může znát z knih Andrzeje Stasiuka – i když pohled školačky je samozřejmě jiný než pohled životem usmýkaných Stasiukových antihrdinů, atmosféra bohem zapomenutého kraje je obdobná. Gogolová nezapře ani poučenost knihami nobelistky Olgy Tokarczukové, v nichž se spojuje výrazně ženská perspektiva s oslavou iracionality a outsiderství, podanou ovšem natolik promyšleně, aby to bylo nebylo na škodu úspěchu v literárních salonech. Leccos z olšinského koloritu je nám, českým čtenářům, zejména těm venkovským, povědomé, leccos zas hodně odlišné, především role náboženství ve veřejném životě: „Protože na vesnici se neříká dobrý den a na shledanou, ale: pochválen! a sbohem. Když někdo říká dobrý den a nashledanou, tak je hned vidět, že není místní. Anebo že nechce být místní.“

Hlavní hrdinka se otevřeně přiznává k nejrůznějším pokleskům, stejně nemilosrdně však posuzuje i všechny okolo sebe. Střídá civilitu s absurditou, živočišnost s přemýšlivostí, nevinnost s vychytralostí; je to zpověď dítěte, které ještě nerozlišuje mezi tím, co je hra a co je doopravdy, neorientuje se příliš v tom, co se nesluší říkat a na co se nesluší ani pomyslet. K tomuto věku patří neustálé nepředpojaté experimentování, fascinace různými neobvyklými slovy, z nichž se stávají zaklínadla, i potřeba zkoumat na vlastní kůži různé matérie, včetně těch nejpodivnějších. Není pak divu, že věci, které připadají dospělým nekonečně důležité, jako je změna vládnoucího režimu, se jeví dětem malicherné v porovnání s jejich vlastními přátelstvími a nepřátelstvími.

Po troškách je napůl magický realismus a napůl satirický pohled na počátky kapitalismu v postkomunistickém světě. K idolům domácí provenience, jako byli kapitán Kloss nebo Bolek s Lolkem, přibyli ti globalizovaní, například Michael Jackson nebo doktorka Quinnová, objevily se i nové radosti života, jako vajíčka „Kinder Překvapení“ nebo cappuccino. Velký svět byl vzorem, s nímž bylo potřeba se neustále porovnávat: „No a ten Marek vypadal přesně jako Ježíš, Kurt Cobain a Jánošík, jenom trochu jinak. No, prostě byl k sežrání.“ Znamením přelomové doby byly i bizarní pokusy o rychlé zbohatnutí, jako když Weroničini rodiče začali ve velkém vyrábět „sádrové kozy a pindíky“ coby dekorace pro německé noční kluby. V devadesátých letech koneckonců jako by celá společnost tak trochu zdětinštěla, když začala nekriticky přijímat bohatý Západ jako ty dospělé, které je třeba ve všem napodobovat a moc se neptat. Snilo se o tom krásném velkém světě, kam jednou, pokud budeme dostatečně uvědomělí a pracovití, budeme také konečně patřit, ale zatím musíme překonat to přechodné období – a tak se naše životy stávaly jedním velkým provizoriem, které ovšem trvalo tak dlouho, až to přestalo být únosné.

Olšiny mají jako každá správná vesnice své opilce a podivíny, své kostlivce ve skříni, své jazykové zvláštnosti i své pololegendární osobnosti, jako je stařenka schopná zahnat vlka nebo geniální výrobce domácích limonád. V devadesátých letech byl rytmus venkova v mnohém ještě středověký, řízený prastarými svátky a agrotechnickými lhůtami, zároveň však do něj skrze televizi již pronikala „tekutá modernita“, v níž nejdůležitější je vzbudit ten správný dojem. Aby se člověk ze svého venkovanství nezbláznil, musí je furiantsky povýšit na přednost jako při dětských hrách na indiány: „Nikdo nechce být bledou tváří. Lidé z Olšin vypadají jako indiáni. Když se dlouho pracuje na slunci a větru, tak potom obličej vypadá indiánsky. Bledé tváře přijíždějí z Tarnova.“ Vesnice je do značné míry svět sám pro sebe, nemůže však ignorovat velké dějiny, i když jim příliš nerozumí a vlastně ani rozumět nechce: „Už jako dítě jsem měla velké, ježaté obočí. Táta říkal, že mám obočí jako Brežněv. Nevěděla jsem přesně, kdo to je Brežněv, ale věděla jsem, že se s někým líbal. To obočí mi nevadilo, protože Táta měl na hlavě skvrnu, které máma říkala Gorbačovův flek. Myslela jsem si, že jsme důležití, když jsme jako Brežněv a Gorbačov.“ Prostořeké komentáře vypravěčky k soudobému politickému dění mohou českému čtenáři občas připomenout Hrdého Budžese, naštěstí s tím rozdílem, že se s dětskou spontánností vysmívají všem ideologiím bez rozdílu: „Měla jsem hnusnou druhou bradu jako biskupové nebo politici.“

Okázalá autobiografičnost knihy s sebou nese jistá úskalí, která mohou být nad síly debutující autorky. Každá rodina má koneckonců svoji mytologii i svá tajemství, otázka však je, nakolik je toto komplikované předivo vůbec sdělitelné čtenáři, který má vlastních starostí dost. Podle všeobecné dohody už velkým příběhům odzvonilo, literatura se proto učí stavět na těch malých, ale jde to zatím docela ztěžka. Také o evokaci dětství jako svérázný komentář k našemu světu se už pokoušely mnohé knihy, k nejpozoruhodnějším patří Kerouacův Mag nebo Gerberovo Modré je nebe dětských let, ale ani ony nedokázaly vždy působit úplně přesvědčivě. Čas se nedá vrátit, snaha zapomenout na to všechno, co má dospělý spisovatel za sebou, je pravděpodobně při nejlepší vůli odsouzena k neúspěchu. Zkrátka, když se dospělý snaží hovořit jako dítě, může to snadno působit poněkud neautenticky a křečovitě.

Ani Gogolová nedokáže zapřít těch dvacet let, které od popisovaných dějů uplynuly, i ta její na odiv stavěná upřímnost je samozřejmě součástí literární hry. Přemoudřelost a přidrzlost vypravěčky je občas roztomilá, ovšem občas dokáže jít pěkně na nervy. Evokace dětského světa je každopádně velmi zdařilá a dokáže v čtenáři vzbudit nejrůznější asociace; také jsem míval velmi rád sladké mléko z tuby (teď si nedokážu představit, že bych něco takového pozřel), ale ještě raději jsem ochutnával při výtvarné výchově lepidlo, protože to bylo zakázané… A zrovna tak jsem si při četbě po letech živě vybavil, jak odporným zvukem je skřípání křídy po tabuli. Olšiny pochopitelně nejsou Macondo, ale v rámci „odložení nedůvěry“ je tak můžeme zkusit vnímat, čtenářský zážitek za to stojí.

Weronika Gogola: Po troškách. Přeložil Michal Lebduška. Větrné mlýny, Brno, 2019