Umění pod rouškou
Co Čech, to muzikant, ale dnes, co muzikant, to šička! V zavřených galeriích a divadlech se šijí roušky – pro nemocnice, domovy důchodců, bezdomovce… Neptali jsme se, jak se šije, ale žije umělcům teď a s jakými vyhlídkami?
Přes vlnu strachu z epidemie i obavy, jestli větší kroky od svobody k bezpečí nezdomácní i poté, co už v bezpečí budeme, se naše společnost projevila nečekanou mírou solidarity. Pod rouškou celostátní dobrovolnické harmonie však víří závažné problémy. Hudebníci, divadelníci, zvukaři a pořadatelé kulturních akcí, kteří mají tuto činnost jako hlavní zdroj obživy, byli vystaveni ze dne na den prázdnotě a nejisté budoucnosti. Přičemž nájmy a odvody platit musí. Tady je prostor pro rychlou a kompetentní reakci státu – jak v rovině poskytování relevantních informací, tak v rovině podpůrných opatření pro přežití živé kultury. Lépe, zdá se, jsou na tom výtvarní umělci, ale i těm se ruší výstavy, rezidenční pobyty a stipendia. A v klidu není ani literatura; vydavatelstvím chybí peníze z prodeje knih v knihkupectvích, nevyplatí se vydat novou knihu, překladatelům a grafikům byly zrušeny zakázky. Tato recese se bude projevovat celé měsíce po ukončení protiepidemiologických opatření. Uveřejňujeme první část ankety, tématu se budeme věnovat i v dalších číslech.
Ptali jsme se – v oblastech DIVADLO (Lachende Bestien, Tomáš Klement, Činohra 16:20), HUDBA (M. E. Kyšperský, Jiří Mašek, Marta Kovářová, Pepa Malina, Jan Řepka, Vašek Müller), VÝTVARNÉ UMĚNÍ (Martin Gerboc, Jakub Tomáš, Martin Salajka) – třemi otázkami:
1. Jak se vás aktuální stav dotýká, jaké máte problémy?
2. Co pro zmírnění problémů děláte, popřípadě jak vám lze pomoci?
3. Jak se podle vás jednak mění společnost teď, jednak jak se asi změní (na co se těšit, čeho obávat) po skončení protiepidemiologických opatření?
DIVADLO
divadelní soubor Lachende Bestien:
1) Lachende Bestien jako každé jiné divadlo nebo soubor teď nehrají. Reprízy všech představení byly do odvolání zrušeny, stejně tak se pravděpodobně zruší i dlouho plánované zahraniční zájezdy. Vzhledem k tomu, že jsme spíše volně se sdružující kolektiv než instituce, samotné skupině pád do finančních potíží nehrozí. Je to trochu „štěstí v neštěstí“ – spadáme pod kategorii nezávislé divadlo bez vlastního prostoru, naše projekty vznikají na koleně, nemáme šanci si touto aktivitou vydělávat na živobytí, proto nikdo z našich členů není na LB plně závislý, nikdo se aktivitou skupiny přímo neživí. Ovšem téměř všichni členové, jejichž další příjmy plynou z podobných typů pracovních příležitostí, resp. jsou to oni „OSVČ v kultuře“, ti jsou na tom bledě. A problém samozřejmě je, že nemůžeme vyplácet honoráře nebo náhrady za ně za neodehraná představení.
2) LB fungují tak trochu jako „dočasná autonomní zóna“, její konkrétní projev se může objevit a projevit kdykoli. Teď není její čas, to že čekáme, LB nevyčerpává. Z domovů připravujeme koncepty pro další práci. Akutní pomoc nepotřebujeme – té je určitě potřeba všude jinde. V širším smyslu samozřejmě potřebují pomoci v podstatě všichni jednotlivci, kteří spolu LB tvoří – ať už ti, co hrají nebo představení produkčně či technicky zajišťují, protože skoro všichni jsou podle zákona živnostníci, a kromě produkcí LB přišli o mnoho dalších možností, jak si vydělat na živobytí. V tomto smyslu vidíme jako smysluplný krok odpuštění záloh pro pracující, kteří nemohou vykonávat svou živnost. Je tu ovšem široká škála možností. Od jednorázové částky pro organizace jako jsou LB, která by byla následně distribuována mezi spolupracovníky jako náhrada za neodehrané reprízy, až po zavedení nepodmíněného příjmu pro všechny občany. Logickým krokem by bylo zastavení platby nájmů. Žádné příjmy rovná se žádné nájmy. Co se netýká přímo nás, ale co pociťujeme jako zásadní: okamžité zastavení všech exekucí. Odpuštění dluhů má koneckonců dlouhou historii v dějinách stabilizací společností.
3) Je nasnadě, že existují zájmové skupiny, které danou situaci budou chtít využít. Stojí za to obrátit pozornost k pojmu „šoková doktrína“ Naomi Kleinové, která už v souvislosti s koronavirem mluví o „koronakapitalismu“ jako specifické verzi kalamitního kapitalismu. Už teď je každopádně jisté, že důraz na pandemii a její řešení odvádí pozornost od mnohých událostí, které ohlašovaly možnosti změny: je dost možné, že pandemie odezní a zjistíme, že už neexistují žádné protesty v Hongkongu proti zesilování dohledu, že neexistují milionové protesty proti neoliberalismu v Chile, že Bernie Sanders se nestal prezidentem a že celosvětově posílila fašizující pravice v alianci s neoliberálním kapitalismem. Teď, přímo ve chvíli krize, jsme svědky veskrze pozitivních jevů: všeobecné solidarity, a hlavně organizace a dobrovolnictví vyrůstajících zdola a mimo tržní i státní mechanismy. Je cítit až hmatatelné nadšení z mezilidské solidarity a spolupráce. Z toho důvodu se dost mluví o tom, že korona ve výsledku může být příležitost pro pozitivní celospolečenské změny – už méně jasnější představa ale panuje o tom, kdo a jak bude jejich garantem. Protože na rozdíl od oněch zájmových skupin občanská společnost tahá za kratší konec. V tom smyslu nás opravdu možná čeká jistý druh „normalizace“ – ve smyslu zklamaných nadějí na změnu, kterou po okamžiku společného vzmachu a nadšení vystřídá „nutnost“ obnovovat ekonomiku pumpováním financí do korporací a ve jménu veřejné bezpečnosti osekávat na dřeň demokratické mechanismy. Je zkrátka třeba se mít na pozoru a nepočítat, že ta příležitost k pozitivní změně se promění sama.
Tomáš Klement, divadlo Exil
1) Nemůžeme hrát, nemůžeme zkoušet. Do budoucna vidím problém s financováním.
2) Snažíme se myslet dopředu. Plánujeme zkoušení, odsouváme premiéry. Také místo hraní a zkoušení plánujeme rekonstrukci a případné stěhování.
3) Hlavně vůbec nevíme, jak dlouho se s karanténou budeme vyrovnávat. Ve společnosti zaznamenávám jak pozitivní (lidé si pomáhají), tak i negativní konotace. Bojím se, že kultura se bude potýkat s výrazným propadem financování a řada lidí si také odvykne chodit na živou kulturu.
1) V současné době byla činohra 16:20 ve stadiu, kdy nezkoušela nové inscenace, tedy se žádné zkoušení nepozastavilo, a nebyli jsme nuceni odložit žádnou premiéru, ovšem hrál se repertoár celkem šesti inscenací v Divadle Kolowrat a Divadle DISK. S nařízením vlády a probíhajícími opatřeními se pozastavila naše produkce na obou těchto scénách. Jedním z nastalých problémů je to, že soubor je tvořen členy posledního ročníku DAMU, pro které tato produkce představuje primární možnost získání práce v profesionálním divadle, kterou teď de facto nemají. Díky statusu studentského divadla s diskontním zázemím nemáme sice žádné zásadní finanční závazky, ovšem máme jisté finanční závazky z předchozího roku, které na zbytku sezóny a příjmu ze vstupenek závislé byly. S velkými repertoárovými divadly s vlastním souborem se nedá naše situace srovnávat, pokud by se ale stalo, že opatření budou platit až do konce této sezony, bude situace přinejmenším nepříjemná. Činohra 16:20 má v plánu zkoušení a odpremiérování inscenace v rámci plzeňského festivalu Divadelní léto, doufáme tedy, že pandemie do té doby opadne, a toto zkoušení proběhne podle původního plánu.
2) Aktuálně se snažíme přemýšlet nad možnostmi „přetáhnutí“ DISKových inscenací do příští sezony. Nabízí se také i u nás začít uvažovat nad využitím moderních technologií. Jak nám můžete pomoci? Opatrujte se, a jakmile to bude možné, přijďte za námi!
3) Ve společnosti je cítit velká občanská solidarita a vynalézavost. Oproti jiným situacím, kdy se podobná soudržnost ve společnosti – a především té české – objevila, je rozdíl v tom, že nepřítel je pro všechny společný, a společnost nerozděluje jako takový. Dá se předpokládat, že rušení nařízení se dotknou škol a kulturních institucí jako posledních, a je otázkou, jakou prioritou bude pro diváky znovunavštěvování kulturních akcí, a jestli nebude převažovat strach z větší koncentrace lidí. Sami za sebe se těšíme na možnost setkávat se s živým publikem, protože to je pro nás hlavní náplní, a zdrojem radosti a inspirace.
HUDBA
Martin E. Kyšperský, hudebník (zejména kapela Květy), básník, příležitostný herec
1) Mám starší rodiče, tak se bojím o ně. Chybí mi koncerty a kámoši, ale stav karantény beru osobně jako velké požehnání. Měl jsem toho moc a padal na hubu. Teď jsem se nečekaně musel zklidnit a hodně mi to dává. Práce mám spoustu i z domu.
2) Žádnou pomoc nechci, protože jiní ji potřebují víc. Medituju, cvičím, vařím, čtu a spím. Ptám se, jestli je v mých silách pomoci někomu jinému.
3) Netuším, jak se to vyvine a jen doufám v co nejméně utrpení. Kupodivu mi národ přijde docela zodpovědný a solidární. Myslím, že dáváme přírodě pořádnou rychtu a tohle varování je ještě dost mírné. Snad se více lidem otevřou oči.
Jiří Mašek, hudebník, zvukař, vydavatel
(ozvučovací a osvětlovací firma, nahrávací studio a vydavatelství Good Day Records, skupina Cross Country)
1.–2. Mohu kvalifikovaně posoudit několik sfér a podskupin kulturního světa: Pro mne coby vydavatele (jsem majitelem středně velkého independent labelu) se zatím mnoho nemění, i nadále vydáváme jak fyzické nosiče, tak publikujeme digitálně na všech hudebních portálech dle našeho edičního záměru to, co jsme doposud natočili. Na počátku krize zaznamenáváme i drobný nárůst nákupů a streamingu, ale postupně, s ubývající kupní silou v průběhu rozvíjející se krize, předpokládáme postupný úpadek.
V oblasti živé zábavní produkce (jsem majitelem ozvučovací a osvětlovačské firmy) je dopad naprosto drtivý, vzhledem k tomu, že všechny současné akce, které byly cca rok dopředu nasmlouvány, jsou zrušeny. Některá koncertní turné, například s Karlem Plíhalem, máme sice přeložená na podzimní termíny, ale samozřejmě stále s nejistotou, zda se budou vůbec konat. Odložený výdělek v řádu stovek tisíc. Ale mnoho festivalů a podobných letních akcí je ohroženo zcela, bez možnosti přeložení. Pokud se obavy naplní, je ušlý příjem v řádu statisíců, přičemž nájmy skladových prostor musíme platit…
V nahrávacím studiu, které provozujeme, zatím práce je, ale to proto, že se dokončují doposud rozdělané projekty, míchání, postprodukce, mastering. Nová práce nepřibývá, naopak, několik klientů už odřeklo nasmlouvané nadcházející nahrávací frekvence, takže během pár dní škoda v desítkách tisíc. Vzhledem k tomu, že studio provozujeme jak ve vlastních, tak i v pronajatých prostorách, tak i zde hrozí úpadek.
Z úhlu pohledu aktivního vystupujícího hudebníka, jsem na tom stejně jako mnozí. Čekáme, jak dopadnou nasmlouvané letní akce. Naše skupina CrossCountry přes rok moc nekoncertuje, takže momentální zákaz akcí se nás zatím příliš nedotýká, ale v případě rušení letních příležitostí to bude pro kapelu, která trávila půl roku ve studiu, aby v létě předvedla nový program, velmi smutné, i z hlediska finančního, ale i demotivující z pocitu zbytečně vynaloženého úsilí. Samozřejmě komunikujeme s fanoušky po sociálních sítích a udržujeme určité povědomí o tom, že žijeme.
3. Sečteno podtrženo, během týdne padla nebo je ohrožena většina práce. Máme rezervy na cca dva měsíce provozu, pak jdeme do krachu, protože pokud by přetrvával zákaz akcí, prostě nebudeme mít co dělat. Navíc se obávám, že i když se věci narovnají, tak díky určitému posttraumatickému šoku nebudou lidi chodit, tak jako dřív, což bude mít druhotný dopad na poptávku a ceny. Ať už se bude situace vyvíjet jakkoli, čeká nás boj o přežití…
Marta Kovářová, hudebnice (skupina Budoár staré dámy), výtvarná umělkyně, vysokoškolská učitelka (KVV MU), režisérka divadelních her v ochotnickém spolku (Roztoč kolektiv)
1. Připadám si zase jako na mateřské. Nikam nemůžu a s děckama su doma. Naštěstí se už nepokakávají. A není mi líto, že mi nějaká akce uniká. Nezávidím. Zrušené koncerty s kapelou, zrušená divadelní premiéra a možná i zrušený vesnický festival Z kopce mě mrzí, ale problémy to nepřináší. Živí mě učitelka, které zakázali chodit do práce! :) Takže výhra. Bojím se jen, že to skončí dřív, než stihnu dodělat všechny resty.
2. Má role, učitelka výtvarné výchovy, je tak marginální, že se raději pokouším o matku:
Zavedla jsem povinné ranní rozcvičky, čistím si s dětmi zuby i ráno a taky nadstandardně pečuji o zahradu. Snažím se z ní vytvořit opičí dráhu s liánami a skrýšemi. Jak mi pomoci? Pošlete mi 100 m 3 cm tlustého lana a karabiny. Dolní Cerekvev 168.
3. Fakt čumím, jak je společnost přizpůsobivá, když se bojí. Prostě všechno jde. Téměř všechno jde zavřít, a přitom nějak zařídit. Všechno jde podomácku vyrobit. Důchodci a soudružky učitelky jsou online. Slovo deadline nahradilo ASAP. Je čas se pořádně vyspat. A co bude pak? A až budeme mít všechno uklizené – vyťuňťané byty a zahrady? Vykoukneme ze skrýše a posereme se z přívalu živé kultury.
Pepa Malina (skupiny Malina Brothers, Jimmy Bozeman & the Lazy Pigs, vlastní hudební agentura)
Aktuální situace z pohledu managera a hudebníka.
Malina Brothers měli odehrát v průběhu března–května cca 15 koncertů. Po týdenním zjišťování situace se mi podařilo následně asi po pěti dnech telefonování s pořadateli cca 90 % koncertů přesunout na říjen 2020. Komunikaci provázela veliká nejistota z obou stran, ale zároveň pochopení, až téměř dojemná ochota pořadatelů spolupracovat a hledat vhodné náhradní termíny. Měl jsem veliký pocit sounáležitosti, který snad pramení z letitého budování blízkých vztahů, bez kterých se tato branže neobejde.
Plánování roku 2021 je daleko obtížnější. Většina pořadatelů přesouvá na jaro i léto akce z letošního roku a je téměř nemožné v současné době chtít po někom závazně termíny na příští rok. Věřím, že se situace zlepší, až se vody trochu uklidní.
O ekonomických a psychologických dopadech asi netřeba mluvit. V mém okolí žije hodně hudebníků, zvukařů a dalších lidí z oboru téměř z měsíce na měsíc bez možnosti dalších příjmů. Situaci nezlepšují ani informace od pořadatelů festivalů typu „Letos nemůžeme uskutečnit festival z důvodů zákazu shromažďování většího počtu lidí“ až po „Všichni sponzoři nám odřekli, nemáme na vás bohužel peníze“. Což povede zákonitě k úbytku pracovních možností hudebníků a k tlaku na snižování honorářů apod.
V současné době by, myslím, pomohl tlak na co největší erudovanost a sjednocování informací, které se dostávají na veřejnost a postih poplašných zpráv. Myslím, že z dlouhodobého hlediska jsou psychologické dopady trochu podceňovány, přitom jsou s těmi ekonomickými úzce provázány. Špatné zprávy = nejistota = strach investovat, organizovat, plánovat = zpomalování ekonomiky. Toho se bojím víc než samotného Covid-19.
Jan Řepka, hudebník, divadelní osvětlovač a zvukař
1) V divadle, kde jsem zaměstnán, jsem se změnil z osvětlovače a zvukaře na uklízeče, myče a pavučináře. Jako hudebníka, který se zaměstnává sám, se mě bohužel dotýkají zavřené hranice a samozřejmě zákaz sdružování.
2) Napsal jsem o tom virákovi písničku a přešel z klubu na YouTube. Do práce jezdím na kole a doma si vařím roušky.
3) Blbá je ta nejistota. Najednou se nedá nic plánovat. Nevíme, jak to bude trvat dlouho; nevíme, jakým způsobem proběhne návrat do tzv. normálu; nevíme, jaká z omezení možná zůstanou v platnosti mnohem déle, než bychom byli řekli ještě před jedním dvěma týdny. / Celkem vzato si nemyslím, že se společnost významně změní. Zajímavou sdílenou zkušenost tato situace jistě přináší, ale na hlubší proměnu bych nesázel.
Vašek Müller – organizátor festivalu Hradecký slunovrat, dramaturg a organizátor různých akcí, publicista
1. My jako Hradecký slunovrat dnes již fungujeme celoročně, takže potupně rušíme jednu plánovanou akci za druhou. Třeba koncert Půljablkoně, teď právě čekáme na to, jestli se nějak uvolní restrikce po Velikonocích, máme hned po nich připraven koncert Jardy Svobody.
Zrušili jsme už i několik akcí plánovaných dohromady se zámkem Raduň atd. Ale to je prostě maličkost oproti těm skutečným dopadům této situace, třeba na živnostníky.
2.–3. Dramaturgicky jsme připravili i Freedom fest v Ostravě, který je spojený s během pro Paměť národa. Akce se koná koncem května a tam bude již brzy třeba rozhodnout, co a jak. Takže tím se i dostávám k té části otázky, co chceme od státu: V prvé řadě informace. Co nejvíce a co nejdřív.
Náš „hlavní“ festival Hradecký slunovrat máme na konci června a samozřejmě mezi těmi cca sedmi desítkami programových bodů je jich velké množství zahraničních. Těch otázek je velké množství, které člověku jedou v hlavě. Například hlavní hvězda Habib Koité s kapelou Bamada jsou z Mali. I když nám povolí festival udělat, jaká bude situace třeba právě tam? Zrovna jeho účast jsme plánovali a organizovali téměř dva roky, a tím se dostávám k další věci, kterou bychom jako pořadatelé náročné akce po státu chtěli. My tento festival děláme asi nejsložitěji, jak to jde, tedy se spoustou různorodého programu od muziky přes různé diskuze, výstavy a mnoho dalšího až třeba po špičkové gastro. Je to opravdu celoroční, každodenní práce mnoha lidí po celý rok. A tady bych tedy požádal představitele státu, aby rozhodovali o zákazu, či povolení letních akcí fakt promyšleně a zodpovědně – a to i směrem k pořadatelům a muzikantům.
A jedna pozitivní zpráva: okamžitě po vyhlášení vládních omezení jsme přesunuli naši aktivitu do virtuálního prostoru. Máme naplánovaných spoustu různých streamů, které postupně realizujeme. Od hudby, až třeba po virtuální vinnou degustaci. A hned ten první, kdy nám historik Martin Pavlíček představil Umění v dobách moru má opravdu velký a nečekaný úspěch (doporučuji si jej vyhledat na našem YouTube), z čehož mám opravdu radost.
Tohle mi vlastně přijde pro kulturu jako takovou příznačné. Zatímco různé instituce placené ze státního rozpočtu spokojeně odešly do ilegality, různí nadšenci, kteří to dělají po práci, plní ten kulturní prostor nadále i v těchto dobách zlých.
VÝTVARNÉ UMĚNÍ
Martin Gerboc, malíř, vysokoškolský učitel (AVU)
1. Zdá sa mi, akoby sa práve zhmotňoval strach a márnosť, a prestúpil z mojich obrazov do reality. Usilujem sa byť s rodinou, byť v kontakte s priateľmi, aj chodiť do ateliéru. Len v ateliéri to po pár hodinách potreby konečne začať s pozitívnymi obsahmi vzdávam. Mám čas na dopísanie rukopisov, mám čas na nové maľby, len neviem, koľko toho času ešte je..., a to je frustrujúce. Je jasné, že až kríza, akákoľvek a kdekoľvek, snáď splodí istú formu progresu, ale teoretizovať o nej v eseji alebo na plátne, a cítiť ju okolo seba v každom geste a pohľade, to sú odlišné veci. Mám problém s pozitívnym myslením, to si uprostred tejto záplavy mediálnych negatív uvedomujem... V Bratislave mám veľkú výstavu, ešteže začala už pár týždňov pred týmto šialenstvom. Ďalšie výstavy sa asi presunú. Ani pražská AVU nefunguje a naši študenti sú rozstratení kde sa dá. Každý si prirodzene rieši svoje osobné besy a usiluje sa uprednostniť svoje nádeje.
2. No..., mám robiť veselšie obrazy?, alebo pokračovať v šití ochranných rúšok? Všetko, čo nás oslobodí od pocitu márnosti, je pre nás dokonalý úspech. Problém je, že sa nemôžem zbaviť až priveľmi zainteresovaného pohľadu, akoby mi pred očami defilovali stovky fragmentov márnosti a šancí. O pomoci zvonku asi nemožno celkom hovoriť. So stavom takejto temnej hibernácie sa musíme vyrovnať úplne sami. Ak mi ale chceš pomôcť, potrebujem pár túb karmínu, karbónovú čiernu a matný lak.
3. Romantická predstava je, že sa svet bráni nášim negatívnym zásahom. Dlho sme na tento svet srali a teraz nám to vracia v podobe akéhosi neviditeľného fantóma útočiaceho na tých najzraniteľnejších miestach. Faktom je, že väzby, v akých sme existovali doteraz, končia. Bude si snáď treba navyknúť na nový systém plný nových osobných aj globálnejších priorít…, to ale môže byť naopak povzbudzujúce. Zdá sa mi, akoby sa vzťahy medzi ľuďmi čistili. Akoby sa vyjasňovali priateľstvá a pretŕhali falošné relácie. Čo ale pretrvá ešte dlho je podozrievavosť, s akou sa budeme jeden k druhému blížiť. Máme veľkú šancu prestať túžiť po dákej nezmyselnej hierarchickej výnimočnosti. Len sa obávam, že ani takáto pozitívne naštartovaná raketa nás nedokáže priviesť k rozumu, a po skončení tohto času nepotrvá dlho, a ľudia, zodpovední za náš úsmev, opäť spadnú do mentálnej úbohosti, ktorou trpeli pred týmto šialenstvom. V tom som skeptik. Ani dejiny nám neukazujú veľa príkladov, že by sme sa vedeli poučiť.
Jakub Tomáš, malíř
1. Profesně se mě to dotýká tak, že jsme museli zrušit/ přesunout výstavu v Košicích. V květnu jsem chtěl letět do NYC, kde bych měl mít společnou výstavu, to asi taky neklapne. Musel jsem změnit dramaturgii dne, dopoledne se učím s dětmi a hlídám nejmenší dcerku, odpoledne se pokouším pracovat v ateliéru. Změny mají i své pozitivum, netlačí mě termíny.
2. Ideální by bylo zajít do hospody a probrat to s kámošema… to se mi nějak nedaří. Tak cvičím, čtu, dodělávám resty a přemýšlím nad novými projekty. Nemyslím, že bych potřeboval nějakou speciální pomoc… stačí, když se sem tam prodá obraz, aby bylo na malování a živobytí.
3. Bude se méně cestovat, očekávám ještě razantnější přesun sociálních aktivit na sítě.
Obávám se nástupu totalitního stylu vedení státu, větší míru kontroly pod rouškou vyšší bezpečnosti. Těším se na lidi.
Martin Salajka, malíř
1. Cítím úzkost, větší než obvykle. Politika je odpornější než obvykle a v lidech je strach.
2. Pro zmírnění jakýchkoli problémů mi vždy pomohla jen práce. Takže intenzivně pracuji na nových obrazech. Zároveň v izolaci a v tom zvláštním rozpoložení, které mám, se mi nějak líp uvažuje nad životem. Intenzivněji přemýšlím nad tím, co je a není důležité.
3. Tak hlavně, aby to brzy skončilo. Snad se lidstvo trochu zpomalí a dojde k nějaké změně hodnot. Svět má mnohem větší problémy, než je vir. Budu doufat v nějaké společenské změny, které povedou ke zlepšení životního prostředí a života vůbec.