Vzpoura proti zkáze
Klimatická krize byla zásadním tématem uplynulého roku, což se jasně ukázalo během novoročních projevů nejvyšších tuzemských ústavních představitelů. Nejen z nich je patrné, že klimatický rozvrat se stal politickým tématem a rozhořela se o něm společenská debata. Příspěvkem do této debaty, který by rozhodně neměl zapadnout, je vydání knihy Vzpoura proti zkáze, českého překladu knihy Jeremy Brechera Against the Doom.
V řešení klimatického rozvratu se začínají hýbat ledy. Státy, stejně jako obchodní společnosti, začínají zavádět klimatická opatření. Přebírají přitom i některé požadavky klimatického hnutí, které jim pomáhají vyhýbat se kritice.
Obě dosud publikované recenze Jakuba Orta na Alarmu a Radka Kubaly na Deníku Referendum, oceňují roli Brecherovy publikace jako kompasu, který klimatické hnutí potřebuje právě proto, aby se nenechalo uchlácholit polovičatými a marketingovými kroky. Současné vzepjetí aktivit občanské společnosti v ochraně klimatu totiž může sloužit k rozdmýchání podstatnějších a zásadních změn.
Z pohledu zvenčí se může zdát, že klimatické hnutí je jednotné, že je možné jej personifikovat a vztahovat k jeho charismatickým lídrům. Klimatické hnutí je ale pestré a polycentrické, nejrůznější skupiny volí odlišné postupy a tematizují různé aspekty klimatického rozvratu. S rozšiřujícím se společenským zájmem se tématu začínají věnovat nové iniciativy a aktéři, pro které doposud klima nebylo zásadní. Některé z jasných a radikálních požadavků jsou rozřeďovány reformními a kompromisními návrhy. Pro dosažení sociálně spravedlivé uhlíkové neutrality je přitom důležité udržet vektor pestrého hnutí pohromadě, a právě k tomu je zapotřebí výše zmíněný kompas.
Pro Brechera jsou zásadním nástrojem tomto úsilí přímé akce občanské neposlušnosti. Ty umožňují vytvářet „tvůrčí napětí“ (str. 32), které již není možné ignorovat a přivádí k dialogu i strany, které by jinak stěží hledaly prostor pro setkání.
Kromě toho slouží občansky neposlušná přímá akce jako amalgam spojovací článek. Brecher popisuje globální akci Break Free z roku 2016, která odráží veskrze globální charakter hnutí, tedy vzpouru na 6 kontinentech. Červená nit, která propojuje jednotlivé konflikty obnažující cévy a neurální body globální fosilní infrastruktury, ilustruje termín Naomi Klein Blockadia. Lidé protestují jak v zemích, které produkují masivní množství emisí, tak i v zemích rozvojových. Protesty se odehrávají i v místech, kde je represe daleko násilnější než u nás. Díky tomuto globálnímu propojení je pak možné odpovídat na otázky, které mají hnutí demobilizovat.
Přímé akce občanské neposlušnosti mohou u masového hnutí tvořit spojující článek i jako prostor, který v určitém čase mohou sdílet lidé s rozdílnými trajektoriemi (v akcích občanské neposlušnosti se může seznámit budoucí ministryně průmyslu s budoucí zakladatelkou autonomního sociálního centra). Hnutí, které stojí za přímou akcí občanské neposlušnosti, si tak můžeme představit jako veletok se spoustou ramen. Přestože některá z nich zůstanou slepá, i tak vytváří širokou deltu. Směřování ke společnému cíli tak v rámci hnutí může vést k potřebnému vzájemnému porozumění.
Občanská neposlušnost, kterou u nás známe například z akcí skupin Rebélie proti vyhynutí, Limity jsme my, nebo Against Coal, přitom logicky není jediným nástrojem. Nemůžeme všichni být neustále občansky neposlušní a pro řešení změny klimatu je potřeba změnit i mocenskou rovnováhu.
Proto je potřeba neustrnout ve stále stejných taktikách, nevytvářet novou rutinu a nestranit se novým taktikám.
Moratorium na fosilní infrastrukturu je zásadním materialistickým požadavkem, který Vzpoura proti zkáze představuje. Hnutí za klimatickou spravedlnost šíří znalost o fosilní infrastruktuře a mocenských uzlech, které ji udržují v chodu (vlastnících firem a odpovědných státních představitelích). Chvaletice, Počerady a Bílina jsou dnes známy u nás podobně jako Keystone XL v americkém kontextu právě díky práci klimatického hnutí.
Pro podobné příklady je potřeba ocenit předmluvu Josefa Patočky k českému vydání, která citlivě přenáší severoamerický kontext do českých reálií. Pokud se dá najít nějaká podobnost mezi českým a americkým kontextem, může to být hluboce v historii zakořeněná závislost na fosilních palivech, která utvářela moderní stát. Kromě toho je to ale také současná snaha o přerámování konfliktu o řešení změny klimatu na kulturní a ideologický souboj.
Brecher v závěru knihy načrtává dva protichůdné scénáře budoucího vývoje světa, extrapolované ze společenské odpovědi na změny klimatu. Vykreslení polarizace je důležité pro pochopení současného konfliktu – snaha o hledání kompromisu v něm znamená přiblížení znatelné přiblížení se k druhému pólu. Oba scénáře jsou zajímavé proto, že nám dobře dovedou nastínit, co je ve skutečnosti v sázce. Když v podcastu Insider od Info.cz Lenka Zlámalová v rozhovoru s Michalem Půrem a Tomášem Jirsou popisuje nejtemnější scénář budoucího vývoje jako „kulturně progresivistický a zároveň brutálně zdaněný a přerozdělující“ systém (0:44:53), její noční můra se v určitých rysech shoduje s Brecherovou představou budoucnosti bez fosilních paliv. Umět si představit budoucnost založenou spíše na spolupráci než na soutěži, na respektu k prostoru vytyčenému biofyzikálními limity planety, je jedním z úkolů hnutí za klimatickou spravedlnost.
Lenka Zlámalová se také domnívá, že strana, kterou v tomto konfliktu hájí, má „přirozenou výhodu toho, že za ní stojí většina společnosti“ (1:00:57). To ale není samozřejmé, většinové mínění totiž není daná konstanta, ale postupně se vyvíjí, zejména skrze politické konflikty. Dílčí kulturní zápasy přitom bouří hladinu ve sklenici vody, znesvařují různé skupiny obyvatel, zatímco umožňují udržovat mocenský status quo podporovaný vytvářenou většinou společnosti. V českém environmentálním hnutí jsou jasně slyšet hlasy, které upozorňují na nebezpečí kulturního rámování klimatického rozvratu. Skrze něj se pak znesváří skupiny obyvatel, které by přitom mohly společně tvořit rozhodující společenskou většinu požadující radikální kroky v řešení klimatické krize.
Andrew Hoffmann v knize Jak kultura utváří diskuzi o klimatické změně osvětluje důležitost odlišného kulturního pozadí, skrze které se vytváří konfliktní třecí plochy mezi jednotlivými skupinami obyvatel. Pokud pro Hoffmana jsou důležité emoce, se kterými je potřeba obezřetně pracovat, a plodná diskuze má probíhat s odhalením kulturního pozadí účastníků za účelem hledání konsenzu, Brecher v tomto přichází s poněkud odlišnou perspektivou. Skupina popíračů klimatických změn bude existovat vždycky (navíc je vydatně a doložitelně podporovaná fosilními firmami), které tak bojují proti úspěšnému řešení klimatického rozvratu. Klimatické hnutí potřebuje aktivně veřejné mínění měnit, a tak jeho úkolem není tuto skupinu přesvědčovat o nepravdě, ale izolovat, vytlačit z debaty a zbavit vlivu na společnost. Otevřená a konsenzuální debata se nedá vést s lidmi, jejichž cílem je debatu rozbít. Jak říká G. B. Shaw, není radno zápasit s prasetem v bahně, protože se oba ušpiníte a praseti se to líbí.
Nutno ovšem podotknout, že Brecher zároveň rovně stojí za čestností takového jednání a uvědomuje si, že neférové útoky se mohou vrátit jako bumerang. Brecherovým návodem na získání veřejného mínění je exemplární a účinné jednání, ke kterému se lidé mohou přidat a společně porazit ničitele klimatu (p. 78). Požadavek na dobrý a důstojný život má podle něj emancipační potenciál, který umožní držet společenskou většinu pohromadě.
Společenská většina v Brecherově pojetí dovede fosilní korporace a firmy vystavit veskrze tržním problémům, například ztrátě dobré reputace nebo bojkotu (str. 61). Vychází tak z předpokladu, že je možné z pozice zákazníka ovlivnit chování firmy. Tento předpoklad ale může být problematický, když připustíme, že pro některé firmy reputace nehraje až takovou roli, obzvláště pokud jsou státní, nebo „příliš velké, aby skončily“.
Kniha jako tato nám umožňuje se lépe zorientovat v tom, na kterém hřišti se odehrává zásadní konflikt. Zároveň neříká, že je správné dělat pouze určitý typ aktivity. Je potřebná mimo jiné právě proto, abychom si lépe dovedli představit společenskou dynamiku hnutí za klimatickou spravedlnost. Taková perspektiva může člověku pomoci vybřednout z pocitu beznaděje, dodat dalších sil do občanských aktivit. A klimatickému hnutí tím dodat vítr do plachet.