Kdo přežije a kdo bude obětován?
Před osmi týdny jsem si koupila respirátory. Měla jsem pro to dva důvody: zprávy z čínského města Wu-chan a knihu „Stanice 11“ (Station Eleven), postapokalypsu od Emily St. John Mandelové.
Na začátku tohoto románu zavolá Jeevanovi, jednomu z protagonistů, jeho jediný kamarád, ošetřovatel. Pracuje v nemocnici a Jeevana vyzve, aby ihned opustil město, ve kterém stejně jako v celé zemi řádí vysoce nakažlivá a smrtící chřipka: „Jeevanovy vědomosti ohledně toho, jak se připravit na katastrofu, vycházely především z akčních filmů. Na druhou stranu, akčních filmů viděl opravdu hodně.“
A proto Jeevan přežil. Vytvořil si po zmíněném telefonátu v bytě zásoby a vyčkával. Tento román reflektuje, že naše znalosti o živelních pohromách nepocházejí ze zkušeností, ale z mediálních obrazů a představ. Kvůli tomu ale tyto znalosti nemusí být špatné, říkala jsem si, takže respirátor by mohl být dobrou koupí.
Dystopie, příběhy o konci světa a postapokalypsy zažívají už nějakou dobu konjunkturu. Romány, filmy a seriály líčí zánik světa ve znamení ekologické katastrofy a genové manipulace, virových válek a pandemií, elektronických sledovacích přístrojů a demografických krizí.
V jádru pojednávají o otázce, co zůstane z nás lidí v katastrofálních podmínkách; zda a v jaké míře může existovat solidarita v situaci přežití: bude vládnout pěstní právo, resp. právo silnějšího, budou slabší obětováni, jaká společenství se utvoří, jaké zdroje budou existovat a jak budou rozděleny?
Společnost ve stavu nákazy
Romány, filmy a seriály tak určují představy, které vznikají okolo suchých dat virologů a viroložek a prohlášení politiků a političek a dávají jim narativní a afektivní směr. Zombie seriál „Živí mrtví“ (The Walking Dead) je například přesným zrcadlem společnosti v režimu nákazy.
Není těžké rozeznat v nemrtvých „chodcích“, kteří chystají úklady dosud zdravým lidem, případně naopak, nakažené lidi. „Chodci“ ztělesňují úzkostné vize těch, kteří dosud nejsou infikovaní a kteří se kvůli mnoha nemocným okolo sebe panicky bojí o své zdraví. Síla afektů, které vyvolává koronavirus, se dala brzy vytušit, když v berlínské městské dráze nikdo nechtěl mačkat tlačítka k otevření dveří nebo když někdo v metru zakašlal, a vagón se bleskově vyprázdnil.
Každá postapokalypsa utváří společenství přeživších. Po rychlém zhroucení státních struktur nastává nejčastěji návrat k přirozenému stavu, totiž válce všech proti všem. Zuří boj o zdroje: v sérii „Šílený Max“ (Mad Max) je litr benzínu důležitější než lidský život.
Události spojené s koncem světa ruší nejen demokratické principy, ale i tabu považovaná dosud za nepřekročitelná: v „Cestě“ (The Road) od Cormaca McCarthyho, možná nejtemnější, nejsmutnější a nejbeznadějnější literární postapokalypse, představuje poslední výspu civilizace, že se lidé navzájem nepojídají.
Otec a syn putují zpustošeným světem, v němž je slunce potemnělé a rostliny už neexistují, zato se ale někteří přeživší proměnili v kanibaly. Syn se stále znovu ujišťuje ohledně této poslední hranice, která je dělí od těch „zlých“: „Jsme pořád ti dobří?“
Tento román nás učí, že v situaci konce světa se být dobrým redukuje na nebýt špatným. Nejvíce bolí gesta odepřené pomoci. Chlapec chce pomáhat ostatním, ale jeho otec ví, že je to nemožné. Především setkání s jiným dítětem, které chce syn vzít s sebou, otec ale nikoli, staví čtenáře a čtenářky před otázku: jak bych jednal já?
Stejně jako katastrofy, i viry podrobují mezilidské vztahy zkoušce: které vazby vydrží a kdy převezme otěže strach z nákazy? Jaká pomoc ještě bude poskytnuta a kdy už zvítězí egoismus? Izolace, solidarita a společenství: videa ukazující zpívající Italy v karanténě se šíří virálně; z okna a z balkónů v různých městech společnou písní proti izolaci.
Solidarita a sociální odstup
Památná věta Angely Merkelové, že „solidarita teď znamená sociální odstup“ je zde kongeniálně převedena do praxe – v neposlední řadě se při společném zpěvu vylučuje hormon lásky oxytocin, který se jinak uvolňuje při tělesném kontaktu. Jsou to pěkné povzbuzující obrazy.
Afekty, které virus vynáší na povrch nebo vytváří, sahají od panických výzev typu už prosím, prosím, neopouštějte byt, přes skupiny, které nabízejí pomoc potřebným, až po ty, kteří považují všechno za přehnané a nechávají se strhnout nutkáním „teď to teprve rozjedeme!“ – nebo by se rádi nechali strhnout, kdyby bary a kluby už nebyly zavřené.
Ale kde je poločas přeměny těchto postojů vzhledem k razanci událostí? Ve zprávách vidíme, jak jsou v Itálii na mnoha místech mrtví odváženi vojenskými náklaďáky. Obrazy, které skutečně evokují apokalypsu.
Historik lékařství Philipp Osten označil tuto pandemii za historickou událost, která se nám zaryje do paměti. Tedy otřes, který postihne každou a každého a všechny současně. Strategie řešení nespočívají jen v popírání, panických nákupech a solidárních akcích, ale i v hledání historických předobrazů: bestsellerem se stal právě „Mor“ Alberta Camuse.
Nakažené afekty
Skutečnost, že se jedná o román z roku 1947 a nikoli o vysoce aktuální populárně naučnou knihu o nákaze, ukazuje, že suchá čísla virologů a viroložek očividně vyvolávají touhu po imaginární orientaci: kam tato cesta povede? Afekty spojené s nákazou je nutné smysluplně uspořádat, potřebují naraci; příběhy, které dopadnou dobře nebo špatně. Hlavně ovšem takové, které vůbec budou pokračovat!
Tím se dostáváme zpět ke „Stanici 11“. Tento román se odchyluje od obvyklého schématu apokalypsy: Konec totiž přežijí nejen kanibalové a záškodníci, ale především i zcela normální lidé jako Jeevan, ty nebo já.
Ale přežil i „Prorok“. To je záporná postava románu, zloduch. Také jeho strategie přežití přitom čerpá z obrazů. Jeho chmurný náhled na svět je inspirován jednak Biblí, jednak komiksy, které kreslila jeho matka, když byl malý. „Ta chřipka,“ pokračoval Prorok, „ona velká čistka, jež se odehrála před dvaceti lety, ta chřipka byla naší potopou. Světlo, jež neseme, je archou, kterou již vedl Noe a jeho lidé přes nebezpečné vody. Je však třeba říci, že my jsme se zachránili […]. Byli jsme spaseni, protože my sami jsme to světlo. To my jsme čistí.“
Fantazie o čistotě a teritoria
Fantazie o čistotě se z těla a kolektivu rychle přenáší na území, a zavírání hranic, jak k němu dochází ve znamení viru všude, je v módě už delší dobu. Uprchlíky tak lze vytěsnit, otázkou ale je, zda bude možné takhle vytěsnit i virus. Obrazy začleňování a vyčleňování, úplného výpadku i postupného skomírání jsou ambivalentní: skličující, ale i osvobozující – není špatné, když se všechno někdy zklidní a zpomalí, a je to také dobré pro klima, myslí si mnozí.
Pokud je strach z viru sám virem, pak koronavirus infikoval imaginaci. Jak silně zde nákaza bude probíhat a jaké symptomy se rozvinou, závisí i na obrazových světech, které nás formovaly a které vyvoláváme nebo kterým odporujeme: od pěstního práva silnějšího u regálu s toaletním papírem až po vzdorovitý tanec na sopce viru.
Jistě při tom také vzniknou vícenásobné mutace skutečnosti, obrazů a médií: pochybné večírky některých lidí po vypuknutí krize připomínají starý známý obraz tance na sopce, který je nejen symbolem nepřiměřené bezstarostnosti, ale především i špatného konce, který následuje po tomto reji.
Přeměnit strach ve vztek
Německý magazín bento se dotázal policie v různých městech, ta ale tyto večírky nepotvrdila. Ať už šlo o realitu nebo mediální fenomén (i magazín bento předtím o večírcích informoval) nebo zřejmě o obojí: „koronaparty“ se staly kolektivním symbolem nezodpovědnosti, do kterého byl sveden strach z viru a přeměněn ve vztek.
Jaký narativ budeme následovat? Mně osobně se líbí postoj „Symfonie“ v románu „Stanice 11“. Tato kočovná skupina uvádí shakespearovské hry za doprovodu orchestru. Nebojuje o benzin, zabíjení je jí cizí, ale brání se. Na jednom z koňmi tažených obytných vozů má napsaný citát ze seriálu „Star Trek: Vesmírná loď Voyager“: „Nestačí jen přežít“.
Text, který původně vyšel v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák. Úryvky ze Stanice 11 citujeme v překladu Markéty Musilové, který vydalo nakladatelství Argo v roce 2015.