KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

„Já jsem začal dělat knížky proto, že je mám rád. Dvě tři za rok, ve třiceti kusech s originální grafikou. Pak to se ženou ručně sešijeme. Nespěcháme, neříkáme nikomu žádné termíny,“ říká grafik, typograf a vydavatel Luboš Drtina. Péčí Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě vyšla koncem loňského roku kniha rozhovorů s umělci „z Českomoravské povýšeniny“ s názvem Tam u šraňků bude přístaviště. Některé z nich postupně představujeme i na stránkách Kulturních novin.

Ptala se LENKA DOLANOVÁ

Do Chlov mě dovedla navigace po spletitých cestách, silnička na návsi končí. Vesnička na Pelhřimovsku usazená v kopcovité krajině, s udržovanými domy okolo návsi, na které se pasou krávy a volně pobíhají perličky. Hledala jsem, koho se zeptat na cestu. Paní mi ukázala, dolů a doleva. Po projití branou útulná atmosféra uzavřeného selského dvora, květinové záhony a vyhřívající se kočky. Uvítali mě Luboš a Michaela Drtinovi. Káva a makový koláč, který prý měli oblíbený Daniel a Jiří Reynkovi.

Jaký máte vztah k Vysočině? Proč jste se rozhodli přestěhovat právě sem? Vy sám pocházíte sice z Vysočiny, ale z jiného konce, od Železných hor.

Přistěhoval jsem se proto, že tady mám nedaleko přátele z Nezávislého podmelechovského spolku. Vesnice je hrozně malebná, to se nám líbilo, pěkně v krajině usazená. A dům se nám líbil. Žádné jiné důvody to nemá, je to prostě takový útěk z Prahy, ke stáru.

Takže jste ani nemířili speciálně na Vysočinu, jenom jste hledali klidné zákoutí?

Mířili jsme do hezkého prostředí a pokud možno blízko přátel, a to se povedlo.

Jak jste tady dlouho?

Tak šest, sedm let.

Mně ale připadá, že vaše tvorba je s Vysočinou dost propojená. Je to také díky spolupráci se spisovatelem Milošem Doležalem, který se zabývá různými místními příběhy, legendami, pověstmi.

S Milošem se známe přes Jirku Baštu, to je sochař, který žije v Ledči, moc dobrý. Miloš, když chodil na gymnázium – je rodák z Ledče –, dokumentoval jeho práce. Tam jsme se nějak seznámili a pak jsme se léta potkávali při vernisážích a společných pražských akcích. Rozuměli jsme si vždycky, bylo to jako bychom byli ze stejné vesnice. Takže se máme rádi a samozřejmě se nějak asi ovlivňujeme. Já mám volnou tvorbu často ovlivněnou nějakou literaturou a tohle je svět, který je mi nejblíž, vesnický, zapomenuté mýty, figury, postavy, mám k tomu blízko stejně jako Miloš.

Pocházíte z Chotěboře, jaký máte k tomu městu vztah?

Já pocházím vlastně ještě víc z těch kopců, z Leškové Hůrky, Hoješín, k Třemošnici, k Seči, to bylo moje rané dětství, všechny prázdniny a volný čas jsem trávil tam. Takže to je moje nejoblíbenější.

Chotěboř, tam jsem chodil do školy od první třídy. Mám tam asi dva tři kamarády ze základní školy, s kterými se potkáváme, když tam jsem, jdeme na pivo. Ale jinač to mám spojené s dobou normalizace a když si na to vzpomínáte s tímhletím, tak to není nic příjemného. Škola tím byla poznamenaná. Bylo to docela odporné, ta atmosféra.

Ale bylo to dětství. To, co bylo spojené se svobodou a volnem, na to vzpomínám rád, chodili jsem k Doubravce a pořád jsme byli v lese, jezdili jsme na kole. Tam je okolí docela romantické. Ale próza té školy, to je pachuť, když si to vybavím.

Vnímal jste nějak místní umělecké vlivy, to, že Železné hory a Chotěboř jsou spojené s Jindřichem Pruchou a Zdeňkem Rykrem?

To jsem věděl vždycky. Ono už to tam dneska není, na zámku byla stálá expozice, Prucha tam visel vedle Rykra, to jsme vnímali, jako že je to dobře, ty jsem znal. Výtvarně nevím. Já jsem chodil do lidovky, tam tenkrát učil Miloslav Pečinka, akademický malíř z Jihlavy. To byl zvláštní pán, dokumentoval Železné hory, ty kresby jsou lehce rutinní, dělal toho strašně moc, tiskl si kresby z malých litografických kamenů. Měl takový ateliérek, ten baráček s věžičkou nahoře u sochy Herrmanna v Chotěboři, v tom měl ateliér, byl tam vždycky čtyři dny v týdnu, učil v lidovce a pak jel do Jihlavy, kde měl rodinu. Učit teda neuměl a my jsme byli parchanti, on nás řezal. Výtvarku nemám spojenou s ničím výtvarným. Skamarádili jsme se až potom. Když mi bylo osmnáct dvacet, tak jsem k němu chodil, tisknul jsem si u něj na satynýrce první grafiky.

Z Chotěboře jste se vydal do Prahy, kde jste vystudoval střední uměleckou školu, Hollarku.

Hollarku, a tím to skončilo. Protože jsem měl kolem sebe lidi, kteří to brali vážně, tak jsem to taky bral vážně. Jirku Baštu, který Hollarku nebyl nikdy schopný dodělat, protože ho to nezajímalo, ale chtěl mít průpravu, kterou vlastně taky nepotřeboval, protože byl šikovný. Byl na tom psychicky mizerně, je maniodepresivní, celý život s tím bojoval, ale byl absolutně oddaný umění. Má pár věcí na výstavě v 8smičce v Humpolci (výstava Vrchovina, krabatina, mrchovina, 8. 6. – 29. 9. 2019, pozn. ed.), ale to není referenční, to je jenom pár solitérů. Pak tam byli Michal Machat, Michal Jirát, Roman Kašeljak, všichni to brali hrozně vážně.

Už tenkrát jste směřoval k písmu, k typografii?

Vlastně ne. To byl takový podivně zamčený obor. Ve škole jsme se to učili, takže jsem teoreticky všechno znal. Ale nikdy mně to nebylo úplně blízké. Tenkrát se všechno dělalo ručně. Až kompjůtry s tím pohnuly do takové svobody, že jsem to začal brát vážně. Protože předtím jste byla odkázána na průmysl. Když jste chtěla něco vytisknout, musela jste za tiskařem, všechno bylo takové polokriminální. Po čtyřicátém osmém roce byl tiskař nepřítel – známý je případ tiskárny Kryl a Skotti, rodina Karla Kryla měla velkou tiskárnu a všechno tam před nimi rozbili kladivama. Takže když jste chtěla dělat něco s typografií, musela jste jít přes nějakou oficiální strukturu. A to nešlo. Ve školách trošku jo, ale dělat si to pro sebe nebyl důvod. Až s punkem, když přišly plakáty a takové věci. Kompjůtry byly pro typografii úplně zásadní zlom.

Na začátku své typografické kariéry, na přelomu osmdesátých a devadesátých let, jste začal spolupracovat s Voknem.

To byla první profesionální práce. Znal jsem se s Frantou (Stárkem) a dalšími, kteří dělali samizdatové Vokno. To se všechno dělalo na cyklostylu, nevěděl jsem, jak do toho vstoupit. Po osmdesátém devátém roce, když dostala redakce i legální kompjůtry, jsme začali dělat na kompu, sice tak poloprimitivně, protože se to ještě lepilo a dělala se obrazová předloha, bylo to ještě hodně vzdálené tomu, jak to jde dneska. Ale už první výstup, celá předloha byla dělaná na kompjůtru a na laserové tiskárně, a to bylo jednoduché, najednou šlo všechno rychle a až do finální předlohy jste to měla celé v ruce. Bylo to vítězství, svoboda.

Zabýváte se především úpravou knih, na svých webových stránkách uvádíte, že už jste jich udělal přes šest set.

Možná už k sedmi stům. Ale to je obživa. Takže to zas není takové ohromující číslo, když to děláte tak dlouho. Já to dělám od devadesátých let, to je skoro třicet let. Takový Oldřich Hlavsa dokázal za svou kariéru, kterou měl teda dlouhou, knížek upravit třeba tři tisíce. Ale je pravda, že dneska knížky vznikají jinak, já to dělám celé kompletně i s předtiskovou přípravou.

Jak si zakázky vybíráte, odmítáte některé?

Některé odmítám. S knížkama je to čím dál těžší, všechno míří ke střednímu proudu. Nakonec i malí nakladatelé se tomu musejí nějak přizpůsobovat. Takže design je na jednu stranu otevřenější, ale křiklavější, prodejnější. Snažím se dělat s lidmi, kteří vědí, co dělám a jak k tomu přistupuju, abych se pak nemusel dohadovat nebo odstupovat od zakázek vprostřed práce. To je vždycky nepříjemné. Mám pocit, že jsem čitelný pro nakladatele, kteří se mnou chtějí dělat, a tak to nějak vychází.

Takže si vybíráte podle nakladatelství, se kterými máte zkušenost, nebo třeba i podle autorů?

Musí to být zajímavé čtení, do kterého dokážu nějak nahlédnout.

Dá se po takovém množství publikací nacházet něco nového? Vycházíte vždycky z konkrétního textu?

Knížku vždycky musím přečíst, to je jasný. Někdy se to nedaří, protože se třeba dělá obálka půl roku dopředu a existuje jenom hrubý překlad nebo anonce, kterou připraví redaktor. Což je divné a teď se to stává čím dál víc. Ale knížku si přečtu vždycky a vždycky z toho vycházím. Nemám svůj vyhraněný styl, snažím se přizpůsobit textu a snažím se netorpédovat to designem, být takový ten sluha, aby tam výkon nebyl moc vidět.

Věnujete se široké škále literatury, beletrii, poezii, odborné literatuře i monografiím. Je v tom velký rozdíl, když zpracováváte třeba autorskou monografii od zpracování beletrie?

Monografie je úplně něco jiného. Velké věci vznikají týmově, tam děláte nejvíc kompromisů, ale je to k věci. Autor monografie, když jde o výtvarné publikace, má většinou jasnou představu, co tam bude, a při práci se redukuje. Vzniká déle, je kolem toho daleko víc setkání a diskusí. Kdežto u beletrie to je takové intimnější. Nejlepší je samozřejmě poezie. To si děláte v tichu. Musím říct, že dělat knížky veršů, nebo i prózy, která se prolíná s poezií, je nejoblíbenější část práce. Bohužel je to pro nakladatele nevděčné, takže se různě bolestně očesává o kvalitní materiály. Ale myslím si, že to pořád ještě jde.

V roce 2003 jste začal vydávat také autorské publikace a bibliofilie.

Jsou to spíš knížky, které jsou malonákladové, říkalo se tomu bibliofilie, ten termín asi pořád platí. To je věc, kterou si vyberu, protože mě text oslovuje natolik, že se s ním chci potkat ještě jinak. Že si tu knížku zpracováváte, uvažujete o ní déle a není to zakázka, netlačí vás čas. To je na práci typografa nebo úpravce úplně to nejlepší. Já jsem knížky začal dělat proto, že je mám rád. Za tituly, které jsem vydal, si stojím. Jsou to věci doporučené, dneska už se mi někteří lidé, kteří to u někoho viděli, ozývají, jestli bych nevydal knížku tomu a tomu, takže už to jde vlastní cestou. Není toho moc, nestihnu si takhle udělat víc než dvě tři za rok. Ve třiceti kusech s originální grafikou.

Vydáváte vždycky jen třicet kusů?

Třicet čtyřicet maximálně. Pak to se ženou ručně sešijeme. Nespěcháme, neříkáme nikomu žádné termíny.

Takže si to úplně celé zpracujete sami.

Korektury samozřejmě dělá autor. Několik knížek bylo na doporučení Miloše Doležala. Dělal jsem nejdřív část z Exupéryho Nočního letu, druhá byla myslím Marksův Sklenobýl. Luděk Marks je můj kamarád ze střední školy, básník, žijící dnes v Teplicích. Tenkrát v raných osmdesátých letech napsal strašně pěknou dlouhou báseň Sklenobýl. Vždycky jsem ji chtěl vydat. Na doporučení Miloše jsem se dostal k dalším a už se to točí samo.

Máte stálé odběratele? Jak knížky distribuujete?

Když vydáváte, je povinnost nabídnout to knihovnám, půlku nákladu dostane autor, mám pár sběratelů, kteří si to koupí a ti zaplatí, i když ne úplně, částečně zaplatí výrobu, papír a tisk. Když chci udělat větší náklad a mám tam ilustrace, které jsou tištěné ofsetem nebo litografii, tak musím zaplatit tiskaře, protože na to ještě vybavený nejsem, i když to chystám do budoucna, takovou soběstačnost.

Zmínil jste Nezávislý podmelechovský spolek, vydáváte knihy také ve spolupráci s ním, jak spolupráce a spolek vůbec funguje?

Spolek je takový, jak se dřív říkalo okrašlovací, ale to je legrační název a tak to není. Myslím si, že vznikl z iniciativy Miloše. Tady v kopcích je hodně kluků, kteří utekli před válkou nebo k letcům do Anglie, jsou tady pamětníci partyzánů a protikomunistického odboje. Je tady spousta takových věcí, o kterých se ví, ale nějak nerezonují. Spolek začal kolem těchhle lidí dělat určitou publicitu. Stará se o takové drobnosti jako smírčí kříže nebo křížky v krajině. A nakonec přejal za své i Milošovo toufarovské téma, pořádal akce v Číhošti. Nakladatelování vzniklo tak, že jsem je trošku strkal k tomu, aby si knížky začali vydávat sami, tak si zařídili nakladatelskou činnost a některé z knížek, na které získají grant, můžeme vydat.

Kolik má členů?

Myslím, že jádro je kolem dvaceti třiceti.

Zeptám se na vztah typografie a ilustrace. Kromě toho, že děláte úpravu knih, také je někdy zároveň ilustrujete. Jakým způsobem tyhle dvě věci ladíte dohromady? Můžete si vybírat, co budete ilustrovat?

Věci, které si vydávám, si vybírám sám. Vím, jak bych k nim asi šel, protože to taky nějaký čas zraje, než se člověk rozhodne to vydat a ilustrovat. To má třeba člověk pár let někde zasunuté v hlavě a pak dojde k finálnímu tvaru. Vždycky to ladím s typografií. Připadá mi, že knížka s vazbou a výběrem materiálů, má být přesvědčivý celek. Stačí, když vám tiskárna obrátí tok papíru, a knížka je zkažená. To je pro mě zásadní věc, aby to všechno harmonovalo. A aby to plulo tak, aby si čtenář nevšiml, že je tam nějaký zádrhel, anebo ani toho, že je tam nějaký záměr. Aby to nebylo moc ani na jednu ani na druhou stranu. Aby to bylo takové v tichu, v klidu a přesvědčivé. A to se týká všech těch složek. Typografie, materiálu, ilustrací, polygrafického zpracování a možná ve finále i distribuce. Jak knížka přichází mezi lidi. Že by to mělo všechno držet pohromadě. Ne vždycky se to podaří, ale mluvím o ideálu.

Jaká je vaše představa ideální knihy, kdybyste neměl žádná omezení, co se týče technických možností nebo financí? Daří se vám ji realizovat ve vašich autorských knihách?

V těch mých věcech to dělám tak, jak to momentálně cítím. Když knížek uděláte třicet čtyřicet, tak v momentě, kdy to vzniká, to je ten ideál. Nejsem ničím omezovaný. Jsem omezený množstvím prostředků, které do toho chci dát. Vím, jak ta knížka bude vypadat a k čemu se vztahuje. To mám u těch svých vyřešené. Spíš mě trošku vadí, že některé zakázky pro nakladatelství by mohly vypadat podobně a pak se tam šetří nějaká pětikoruna, která to celé posune jinam. To se stává. Ale nebrečím. A hlavně, jak říkal Vančura, neklejte za svým pluhem.

Co se týče výběru písma, předpokládám, že máte nějaká oblíbená, kolik jich asi používáte?

Mám rád Štormova písma, on uvažuje v českém kulturním záběru, ale samozřejmě, že ne úplně. Věci, co pocházejí odsud, jsou zároveň zajímavé i pro cizinu. Myslím, že je dobře, když je písmo postavené na domácích zdrojích, na té tradici. Nejenom díky Frantově, ale i předchozí generaci typografů máme opravdu jedinečný přístup. Nechci to brát takhle národnostně, ale je tady nějaká tradice, která je spolehlivá a čitelná a já si písma intuitivně vybírám podle toho, že to zapadá. Nechci mluvit o tom, že dobré písmo je to, které nakreslili čeští typografové, ale třeba varianty Baskervillu nebo Walbaumu, které tady byly kdysi tradičně užívané a jsou dneska digitalizované, fungují nejenom proto, že jsou to dobře nakreslená písma, ale proto, že mají nějakou svou historii v české kultuře. A je na ně vždycky spoleh. Nedělám takové ty naschvály, že bych šel typografií proti textu, že bych používal Helveticu na historické texty. Snažím se to ladit tak, aby z toho písmo vůbec nečouhalo, ani tradicionalisticky, ani na druhou stranu provokativně. A držím se Frantovy písmolinie, která mi tohle garantuje. Zaprvé se známe a některé ty věci – ne že bysme je konzultovali, ale měl jsem vždycky takovou privilej, že jsme písma Franty Štorma a třeba i Tomáše Brousila zkoušeli, než je pustili na trh. Byli jsme takoví pionýři, kteří prozkoumávali, jak to funguje v sazbě. To je potom jednoduchá a jednoznačná volba.

Mluvil jste o tom, že si musíte k textu najít nějaký vztah. Některým autorům se věnujete dlouhodobě, například jste zpracovával řadu děl od Hermana Hesseho. Dá se říct, že jsou to vaši oblíbení autoři, že jste si je nějakým způsobem vybral?

To právě u nakladatelských řad moc nejde. Třeba u Hesseho nebylo jasné, že z toho bude nějaká řada. Vyšly sebrané spisy v Argu, ale to jsou takové ty velké knížky, telefonní seznamy, a potom zkusili pár atraktivních titulů v malém vydání. A nebylo jasné, kolik jich vydají, nebyl záměr udělat z nich řadu. Vydaly se dvě tři knížky, pak se tři roky čekalo, jestli z toho něco bude. Ale podoba té knížky už tu řadu definovala a tam už toho pak moc nevymyslíte. To už je dané, aniž by vás někdo vyzval, udělejte řadu. Takže to není úplně můj výběr a moje volba. Neříkám, že Hesse není krásný, mám ho rád jako autora. Ale řady vznikají občas podivným způsobem. I řada Hrabalových titulů v Mladé frontě byla taková, že vyjde Hrabal pro knihovny, jako souborné vydání, a pak se to komerčně zhodnotí, protože jednotlivé tituly už jsou redakčně připravené. Samozřejmě, že to dělám s největším možným nasazením. Ale není to, že by vám někdo řekl, heleďte, budeme dělat řadu titulů a bude na to deset let a vyjde todle, todle a todle. Takhle to nikdy nebylo.

Kdybyste si tedy mohl vybrat, koho byste rád takto dlouhodobě zpracovával?

Už jsem to v jednom rozhovoru řekl, že bych chtěl hrozně rád dělat Vančuru. Celého. Vančuru miluju, ten skvělý jazyk, úplně umělý, mě fascinuje. Vstup do češtiny, takový razantní, podivný, ale nesmírně poučený i poetický. Kdyby se toho někdy někdo chtěl ujmout, Vančuru bych dělal hrozně rád. I jsem si jednu knížku vydal. Hrdelní při jsem si vydal sám v deseti kusech, protože jsem se s tím textem potřeboval popasovat. Pak třeba úplně z jiného sudu, Jan Weiss, sci-fi z dvacátých třicátých let – Spáč ve zvěrokruhu a Dům o tisíci patrech –, to je taky taková odložená věc. A znovu se lze vracet k Čapkovi. To je nádhera, to bych taky někdy rád dělal, i když to tisíckrát vyšlo. Člověk se tím, že to zpracovává, dostává blíž k textu. To je podstata, že to čtete jinak a když uvažujete o tom, že byste to mohla ilustrovat, tak z jakého konce to vzít, jak to dneska zní, jak to je jinak než pro generaci, pro kterou to vznikalo, co z toho pro nás zbylo. To se potom dozvídáte i o sobě, když to berete takhle navážno, zblízka.

Když takhle vydáváte knížky ve vlastní bibliofilské edici, máte pocit, že navazujete na vysočinskou tradici vydavatelů, jako bylo například Florianovo Dobré dílo? Zdá se, že vždy tu byli lidé, co docela ve skrytu a na samotách dělali věci, které měly velký přesah…

Miloš to na humpolecké výstavě dal do tohohle kontextu. Ale já si myslím, že si je to příbuzné jenom tím, že vydávám knížky. Takový Reynek nebo Florian měli daleko větší přesah, než mám já se svým koníčkařením. Vybírám si intuitivně věci, které mám rád, nesnažím se o velký ediční záběr a ani toho nejsem schopný. Protože jsem čtenář a nejsem badatel, nejsem literát, jsem jenom zaujatý pro tu věc. Reynkovo a Florianovo usilování, to je daleko větší záběr, netroufám se s tím srovnávat.

Takže nemáte ambice vaši nakladatelskou aktivitu rozšiřovat?

To v žádném případě. Naopak. Já mám štěstí, že mám dobré přátele, že svými kamarády můžu nazývat Miloše Doležela, Josefa Kroutvora nebo Pepu Mlejnka. Z těch vždycky nějaká kvalitní literatura čouhá, jsou tím obklopení, jsou tím pohlcení, jsem rád takhle nablízku a rád si nechávám doporučit. Kdysi jsme dělali i čtení knih, v nějakém antikvariátu nebo klubu v Praze. Teď už jsme dlouho nic takového neprovázeli. Takže je to všechno tišší.

Ve svých autorských knihách používáte logo, takovou hvězdičku, co znamená?

Vůbec nevím. To vzniklo tak trošku podivně, vydal jsem první knížku a hvězdičku jsem si tam dal, jakože to je třeba nějaké budoucí logo. Vydal jsem báseň Luďka Markse Sklenobýl, a pořád tam ta hvězdička byla. A říkal jsem mu, Luďku, tak to nějak pojmenuj. A on říkal, proč, dyť je to takhle dobrý. Takže to nemá jméno a od té doby to nějak funguje.

Kdybyste měl jmenovat současné spřízněné tvůrce na poli autorské knihy, našli by se nějací?

Sleduji spíš lidi, se kterými jsem se potkal ve škole. Můj student Honza Čumlivský vydává hodně dobré autorské knihy. Nebo Anička Pleštilová, která má nakladatelství Bylo nebylo.

Věnujete se i volné tvorbě. Vychází také ze zkušenosti s písmem?

Já myslím, že ne. To jsem dělal dřív, než jsem dělal písmo. Vede to vlastní cestou. Souvisí to spolu tak, že když připravuju knížku a můžu dělat ilustrace a typografii, tak se ty věci vzájemně doplňují. Cítím, aniž bych se chválil, že docela umím zacházet i s cizími ilustracemi, snáz si poradím s cizím výtvarným doprovodem, protože mám zkušenost jak volného umění, tak typografa.

Jakou techniku ve své volné grafice používáte?

Takové právě matlaniny. Čisté věci jsem byl schopný dělat ve škole, taky doma jsem dělal lepty a akvatintu a další klasické techniky, ale vlastně mě to úplně čisté nikdy nebavilo, takže jsem vždycky kombinoval a kombinuju dodneška. Dělám suchou jehlu se sítotiskem a všecko dokupy. Takže je to takový šmucik.

Vystavujete?

Loni v Plzni jsem měl velkou výstavu, skoro bych řekl bilanční (PODTRŽENO… Luboš Drtina: grafické práce, ilustrace, autorské knihy, volná tvorba, Západočeská galerie v Plzni, 2018), asi čtyři roky předtím v Havlíčkově Brodě (gutgessint, Muzeum Vysočiny, 2013). Já to tak spojuju, nedokážu to odečíst od typografie, vždycky se to prolíná. Snažím se, aby tam byly vždycky ty dvě věci v rovnováze.

V letech 2003–2013 jste působil jako asistent na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, v ateliéru Tvorba písma a typografie. Jaká to byla zkušenost?

Dobrá. Vybral si mě tam Franta Štorm, který nastoupil po Honzovi Solperovi, ten odcházel do důchodu. Franta Štorm vyhrál konkurz na vedoucího ateliéru a sháněl asistenta. Znali jsme se jen zběžně, potkávali jsme se v dílnách ve škole, kam jsem občas chodil za tiskařema něco dělat. Tak mi to nabídl. Franta je jednička v digitální přípravě fontu, takže jsem viděl zblízka, jak se to celé vyvíjelo. Za těch deset let, co jsem tam byl, jsem to stíhal, teď jsem to úplně opustil. Už tomu nerozumím, těm novým softwarům, které jsou zase o třídu výš. Zkušenost to byla dobrá, akademický svět je zvláštní enkláva.

Co studenti, věnují se typografii, zůstávají po studiu v oboru?

Většinou jo. Těch písmáků se v republice moc neuživí. Ale kdo tím ateliérem prošel, má průpravu, aby byl schopen udělat si písmo na konkrétní zakázku. Ví, co to obsahuje, jak dlouho to trvá, jak dlouho se to vyvíjí. Většinou ti lidi, krom toho, že jsou schopni dělat písmo, dělají grafický design obecně. Neznám nikoho, kdo by ukončil studium, že by dělal něco jiného. Možná dva lidi, kteří byli vždycky jednou nohou jinde.

Jak je na tom typografie v Česku? Dá se říct, že je tady nějaká specifičnost?

Já myslím, že ne, svět je propojený a je to univerzální. Asi to tak bylo vždycky, i když se nám zdá, že ne, že máme Preissiga a další lidi, kteří se nám zdají z té doby výrazní. Když si přečtete odbornější věci nebo jdete hlouběji, zjistíte, že je to vždycky v kontextu doby a že je to společný globální jazyk a odjakživa byl.

Na čem teď pracujete?

To si musím vzpomenout. To je právě problém, že máte těch věcí rozdělaných vždycky osm. S Milošem děláme věc, kterou ilustruje další náš kamarád, a to je příběh, jak našli v Brodě skauti velblouda, neznáte to? Miloš o tom napsal divadelní hru. Skauti našli po válce velblouda, přišel zřejmě s Rusama, z cirkusu, napůl ochočená velbloudice. A skauti, že ji odvezou do zoologické zahrady do Prahy. Tak udělali štafetu, z Brodu šli do Golčova Jeníkova, z Golčova Jeníkova do Čáslavi a předávali si ji. A nakonec ji fakt dovedli až do té zoo, tam byla asi dva roky a pak ji vyměnili za nějaké jiné zvíře. To se stalo, to je faktická záležitost a bude z toho výpravná dětská knížka. Účastnili se toho Jaroslav Med, literární historik, který byl v té době skaut a toho velblouda vedl, a pak možná i Miloš Forman v Čáslavi… Byla to samozřejmě dobrodružná výprava, psali si poznámky, deníky. Miloš Doležal to tedy literárně zpracoval a mají moc pěkné divadelní představení s Dismančaty, je to vždycky vyprodané. Tady mají zkrácenou verzi pro hospodské sály, bude se hrát ještě někdy na podzim.

S Milošem dělám průvodce. Při bádání o Toufarovi zjistil, že on se po těch farnostech nachodil strašně kilometrů, chodil lesními cestami, které už dneska napůl nejsou, tak udělal pěšího průvodce po teritoriu. Nejdřív v Zahrádce, pak skončil v Číhošti, všechna ta místa, která prochodil, tam budou zmapovaná. Možná k tomu se spolkem uděláme body v krajině, uvidí se, jestli to půjde. Také dělám hezkou knihu pro Triádu a pro sebe taky asi tři. Je toho teď dost.

Vysočina je vnímaná jako oblast, kde se ve větší míře než jinde vyskytují svérázní umělečtí solitéři. Myslíte si, že na tom něco je? Má ten kraj nějakou svoji specifičnost?

To nedokážu říct, protože neznám jiné kraje. Takže nemám srovnání. Podle mě jsou solitéři v umění úplně přirozený jev. Protože věci, které se dělají vážně, se nedělají v programech a ve skupinách, ale individuálně. Tak jsem umění vždycky vnímal, jako trošku alchymické, má člověka, který to dělá, měnit. A nemá to být skupinové ani žádné politikum. Umění se dělá v samotě a pak se konfrontuje s vnějškem, až po nějakém čase, aby si člověk ověřil, že to, co dělá, platí a má to tak vznikat.

Vám tedy v ničem nechybí okamžitá konfrontace s uměleckým centrem, vnímáte jednoznačně jako výhodu, být tady na samotě?

To vnímám jako velkou výhodu. Být součástí toho třeštění a trhu, věci, které na sebe okamžitě narážejí, třeskají, nemají čas uzrát. Člověk musí znát kontext, v jakém fungují, není to dílo, kde se pracně a dlouho buduje nějaký jednodušší tvar. Připadá mi, že současný svět umění lidi naopak odvádí od vlastní práce. Myslím si dlouho, proto jsem si tuhle cestu vybral, že je člověk spíš někde vzadu. Ani nemám ambice být v hlavním proudu.

Luboš Drtina (1963) prožil dětství v kraji pod Železnými horami. Vystudoval Střední uměleckou školu Václava Hollara v Praze. Věnuje se zejména typografii, ilustraci a grafickému designu. Jeho typografické začátky jsou spojené s původně exilovým časopisem Vokno. Dosud pracoval pro řadu nakladatelství, mimo jiné ERM, Revolver Revue, Academia, Argo, Akropolis, Arbor Vitae, Mladá fronta, Volvox Globator či Paseka. Kromě toho vydává v malém nákladu také bibliofilie, často ve spolupráci s Nezávislým podmelechovským spolkem a se spisovatelem Milošem Doležalem (např. knihy Režná bába, Černé svině křen, Bodla stínu do hrudního koše, Z. M. Kuděj – Neklidný zadek mě pálí ad.), a svébytné autorské knihy. Deset let působil jako asistent na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, v ateliéru Tvorba písma a typografie. Za své knižní úpravy získal četná ocenění.