Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Rasovisko

Diváky, předobraz románové Habrůvky, na obraze Zdenky Braunerové.

Každá dědina má svůj rub – i Habrůvka z klasického díla Rok na vsi.

Na den sv. Kalixta.

Rasovisko je Habrůvka v Habrůvce, dědina na dědině, ve státě stát. Je to rub Habrůvky — „poslední království na zemi“ — „néspodňéší peklo tehoto světa“ — propast. — — —

Kdo nepřešel Rasoviskem v tající zimě nebo za podzimních dešťů, nebo po bouři — neví, co je hrůza přírody, a už dokonce nemá žádného ponětí o významu cest, silnic a dláždění.

Takové Rasovisko má každá dědina, jen jinak je všude jmenují. V Loučce mu říkají Předpeklí — v Borové je to Ohava — v Polance je to Potvorovsko — v Havranících Amerika — v Lipově Vídeň. Ve Křovanech je Žabárna — v Ořechovičkách Ďóra a ve Stráňově — — — ne — — to už je takové jméno, že ho nelze ani z úst vypustit, jak teprve napsat!

A všude je to Rasovisko souhrnem všeliké bídy.

Jsou tam nejmenší chalupy a největší blátivé propasti. V cikánské volnosti jak stonožky rozlízají se přikrčené chaty po délce i napříč, do vrchu i po svahu dolů a na všecky strany, žádná pravidelnost, nikde pořádku — pletou se mezi lisovnami a chlévy a stodůlkami a nepodobají se jim pouze tím, že mají čerstvě obílené zdi a komíny na starých, doškových střechách. Ty na nich sedí jak beranice, stažené až přes uši.

A zrovna takoví jsou i lidé. Bože mě chraň všeliké pomluvy! Bývají tam lidé i vzácnější než všici lidé ostatní — ale proto Rasovisko zůstane Rasoviskem, jako mrva zůstane mrvou, i když lilie z ní vykvete.

„Rasovisko je hnízdo všech zlodějů, rabulantů a socialistů. Ti ze světa nosijó Červánke a Rašplu a Draka a doví ešče jaký novine a tam — hu Studýnke, hu Šimka a hu Duffka mívajó svý čtenářský besede, tam mudrujó a hore nohama vobracijó svět. Tam, tam só ti socialisti — —“ těžce, ale přece vyjádřil se o nich jednou starosta Filipek a až se otřásl opovržením k páté čtvrti své rodné obce.

Nikdy nezní zvon, aby o něj nikdo nezavadil. Bylo něco pravdy na tom: Rasovisko od nepaměti rabovalo panské lesy, ze selských polí tajně navečer i zrána, v noci i za dne sklízelo a nesázelo, žalo a nesilo, o chudobinský svůj desátek nikdy se nikoho neprosilo, ale vždycky si ho bralo samo. Humna a sady každoročně především Rasovisku odváděly první dary své přírody. Slepici ze selských humen — jednou-li na Rasovisko zabloudila — nikdo ji tu více nenašel. Ztráceli se tu i tlustí zatoulaní psi a nevraceli se už nikdy v domácí svůj pelech. Rasovisko dělalo si z nich „uherské guláš“.

S Rasoviskem proto nerad kdo z dědiny měl co společného a stréček Kuchyňka tvrdil, že „na širokým světě, jak je roztáhnuté vod jedneho konca ke druhýmu — nikde babe tak nadávat nehumijó jako na tem prazatraceným Rasovisku“. — — A Reřuchů Tomáš, který měl ženu z Rasoviska, míníval zas, že „ženský na Rasovisku majó néškublavjéší jazeke“ a žena jeho že má dokonce místo jednoho „jazeků sedum a každé z nich jako pilník“. —

Když do školy po prázdninách nastupovali nováčci, pan rechtor úzkostně počítal vždy, kolik je jich z Rasoviska; dle toho odhadoval budoucí své trápení a kolik let tak může být ještě živ. — —

Rybář byl s Rasoviskem v ustavičném sloučení. Zde měl nejvíce odběratelů a nejvíc dlužníků. Sem za tmavých, blátivých večerů jak po zrádných močálech — bloudíval za neodolatelnou svou bludičkou — Messalinou; tu za svítání na svá pole jednal dělnice a vždycky ty, které byly tak v letech prostředních — nikdy ani příliš mladých ani příliš starých. „Práca svobodné děvčice nebo staré babe nestojí za nic — všecko problbocó“, bylo jeho míněním.

Alois a Vilém Mrštíkové: Rok na vsi. Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1964.