Vážený pane prezidente
Vážený pane prezidente,
chtěl bych jet s vámi do Ruska. Chtěl bych se, bude-li ve vašem speciálu místo, přitřít do vaší svity. (Myslím leteckého speciálu; ale pojede-li se vlakem, i na to bych si udělal čas.) Na rozdíl od vás, jemuž bylo v květnu pětačtyřicátého něco přes půl roku, mně byly v květnu 1945 už roky čtyři! Čili si to osvobození – jak jsme spali ve sklepě nad uhlím a sousedka nás tlučením na okno a křikem Kovandovi, vstávejte, jsme osvobozeni! budila, jak mě potom nosili ruští důstojníci v náručí, jak jim můj otec ukazoval naše rodinné album, jak jim soused nabízel slivovici, ale napřed se musel z té flašky napít sám atd. atd. – docela pamatuji.
Byl jsem v Rusku v posledních letech na různých kulturních akcích pětkrát. Mám tam řadu literárních, zdůrazňuju literárních, přátel, ale ti mě pozvat nemůžou. Jako literáti mají vysoko do žlabu. Jeden z básníků mně poslal opis jejich tiskopisu pro zvací žádost, a kdyby se mi tam v Rusku něco nedejbože stalo, táhne mi už na osmdesát, musel by jít nejspíš do vězení pro dlužníky, aby všechny následné výdaje za mne splatil.
Slibuji, že bych napsal o té slavnosti reportáž.
Slibuji, že v té reportáži by o vás nebylo jediné slovo.
Už tak mi mnozí vyčítají, že jsem vás volil. Ale co jsem měl dělat, když se to tak vyvrbilo, když jste měl v první volbě proti sobě pana Schwarzenberga, jehož si sice pro některé myšlenky vážím, ale jehož jsem si nedovedl představit, jak by coby vrchní velitel české branné moci huhňal, ať promine, před nastoupenou hradní vojenskou jednotkou svůj inaugurační pozdrav. A taky v ČT ho pořád ukazovali, jak v parlamentě pospává. A kdo mu probůh vymyslel to číro na klopě, a proč se tehdy chlubil, že kdesi seděl s přáteli málem do rána? Místo aby se připravoval na další den, na souboj s vámi.
Při té první prezidentské volbě jsem byl akorát v Hluku na zabijačce, a tam mně místní říkali, že by snad pana Schwarzenberga i volili, kdyby jenom od Pražáků pořád necítili takový tlak… A kdo prý takovou volovinu kdy slyšel, že kníže má k lidu blíže?
Při té druhé prezidentské volbě jsem ani nechtěl asistovat. Nechtěl jsem přisýpat na hromadu plnou „návistí“ a nenávistí. Ale podlehl jsem. Když jsem se totiž dozvěděl, že jeden můj skvělý přítel farář vyzýval z kazatelny své ovečky, aby šly k volbám, aby však měly tolik soudnosti a nedávaly hlas tomu, kdo to má už beztak spočítané…
Ano, podlehl jsem. A taky s vámi, jak činí mnozí mí literární přátelé, občas soupeřím. Taky občas ztrácím čas. Protože vy totiž pro mě nejste soupeř. Vy jste nejvyšší státní úředník. Pro mě jsou soupeři zmínění (i nezmínění) literáti, a každý den, když maluju (jsem bohužel i malíř), si říkám, co kdyby do ateliéru teď nahlídl Rembrandt, jak by se asi tvářil. Ale to jsem odbočil.
Jako nejvyššího státního úředníka, pro někoho možná drze, se vás, pane prezidente, ptám, jestli bych toho osmého nebo devátého května nemohl na palubu vašeho letadla? Cestu bych si zaplatil, přespal bych v Moskvě u přátel… Chci jet kvůli tomu, abych poznal, abych viděl, abych pravdivě popsal oslavu 75 let od konce druhé světové, a doufám, že poslední světové války. Víc nic. A taky proto, abych „vyvažoval“. Když jsem coby začínající učitel učil výtvarnou výchovu a dějepis, a když se v květnu všude vykřikovalo, že nás osvobodil Sovětský svaz, říkal jsem žákům: nejen Sovětský svaz, ale Plzeňsko osvobodili Američani a na osvobození Zlína se velmi podílela i rumunská armáda. (Četl jsem ze svých knížek loni na jednom plzeňském gymnáziu, a když jsem se chtěl studentů zeptat, kdo taky naši republiku v tom posledním roce války osvobozoval, bylo mi to rozmlouváno. Abych prý studentům nebral iluze.)
Neuspěji-li se svou prosbou, Země se bude točit dál, nic se neděje.
Akorát mám dojem, že ani pro vás ten výlet do Moskvy nebude jednoduchý. Protože koronavirus ve světě možná skončí 11. května, jak už předeslal pan Babiš, dva dny po devátém máji. K radosti všech rusofobů světa, spojte se…
P. S. Velice by mě potěšilo, kdyby redakce Kulturníchnovin.cz zaslala tento fejeton do prezidentské kanceláře, protože člověk nikdy neví a náhoda někdy, jak víme, bývá b.bec.
S pozdravem Jaroslav Kovanda, básník a výtvarník, Zlín, Lesní čtvrť 3728, 760 01 Zlín
e-mail: psivino@volny.cz