Bradavky nebo vraždu
Graduovaný historik umění o jednom novém fenoménu současných (nejen) sociálních médií.
Musíme si promluvit o bradavkách. Během několika posledních měsíců jsem si všiml, že pokud jde o bradavky, je ve státě youtubském a dalších elektronických médií cosi shnilého, co se musí zcenzurovat. S tímto krokem nemusím souhlasit, ale naznávám, že mnozí by se cítili nepříjemně, kdyby všudypřítomná soudobá nahota byla snadno dostupná pro všechny. Nicméně jsem se ocitl ve stavu naprostého překvapení, když jsem místo prsou Ledy viděl pixely v tělové barvě (labuť a Zeus nebyli cenzurováni, pravděpodobně kvůli hojnosti peří). To bude určitě omyl, pomyslel jsem si. Zaměstnanec YouTube to trochu přehnal. Pak jsem ale viděl další dvojici pixelovaných bradavek na Rubensovi (nikoli na malíři samotném!) a posledním hřebíčkem do rakve se ukázaly rozmazané prsy Rembrandtovy Batšeby – jednoho z nejlepších aktů v historii západního umění, který byl zcenzurován nikoli středověkou církví, nikoli represívním fašistickým nebo komunistickým režimem, ale soudobou mediální platformou – „svobodným médiem“. Nikoli hřebíčkem jediným. Facebook začal paralelně za zobrazení bradavek udílet blokaci.
Nechci zde diskutovat o problému mužského pohledu, mužského voyeurismu a otázkách pohlaví, protože v okamžiku, kdy jsem se dostal až k těmto řádkům, zmizel pod záplavou pixelů i penis Achillea, vykopaný ve starověké Tróji, čímž se v celé věci rozhostila genderová vyrovnanost.
Jsem si jistý, že postoj nových médií nevyšel z žádné konference o zobrazování umění v médiích a o tom, na co je třeba se v něm soustředit, ale jednoduše podlehl staré prudérnosti. Ta poněkud překvapivě nebyla aplikována kupříkladu na soudobou reklamu, která je (všimli jste si?) jmenovitě na YouTube slyšet daleko víc než vlastní příspěvky a můžete v ní vidět skoro všechno. To je už ovšem předmětem téhož mystéria, z něhož vychází například záhada, že si v příročním zavazadle nesmíte do bezcelního letištního prostoru přinést ani ústní vodu: v něm si ale můžete za nižší cenu než v okolním světě nakoupit vše potřebné k výrobě příruční výbušniny…
Svá vysokoškolská studia jsem strávil výhradně pohledem na výtvarné umění. Bylo to téměř pět let dívání se na bradavky a pohlaví obou pohlaví, zapamatovávání si, kdo je maloval a na co. Příležitostně jsem se díval i na další věci, hlavně na ukřižování. To mimochodem také obsahuje jmenované věci, ty ale nikdy nejsou cenzurovány. Pohled na zmučeného, probodnutého muže na zkrvaveném kříži z Grünewaldova oltáře v Isenheimu mě přivedl k myšlence, že Hollywood a videohry nebyly první, pokud jde o zobrazení brutality, a že jsme vždy měli tendenci přijímat v kultuře spíše násilí než tělesnost. Současný krok k prudérnosti je jen zopakováním kroku, který v dějinách následoval po zániku antiky i renesance a oba popsané dějinné kroky provázel intenzivní příchod násilí, které se projevilo i v umění.
Dovolte mi ukončit tento esej názornou ukázkou, jak tento přechod opět probíhá v dnešní době. Není to tak dávno, co známý frontman skupiny Rammstein Till Lindemann vydal kontroverzní video s názvem „Knebel“. Krátký film zachycuje jeho cunilingus ženy, jejíž stehna jsou pokryta menstruační krví (abych byl upřímný, u rammsteinského frontmana nic překvapivého). Video také zobrazuje Lindemanna, jak odkusuje hlavu živého úhoře. Opět uznávám, že pro někoho by mohlo zhlédnutí tohoto videa znamenat trauma. YouTube za tím účelem zcenzuroval většinu sexuálních akcí - ale dekapitace úhoře zcenzurována nebyla. Z toho opět vyplývá, že lidstvo lze více narušit reflexí přirozených funkcí našich těl (ať už konvenčních, či nikoli) než zabíjením.
Odpočívej v míru, úhoři. Tvá oběť nebyla marná. Položil jsi život na oltář sebeporozumění aktuálnímu stupni vývoje lidstva v jeho estetických souvislostech...
Z angličtiny přeložil a upravil Tomáš Koloc