Kultura a umění Kultura,Osobnosti

Magický svět posedlého loutkáře

Obálka monografie Jan Švankmajer

Výpravná monografie Jan Švankmajer (CPress – Albatros Media, 2018), kterou surrealistickému výtvarníkovi a významnému filmovému režisérovi uspořádal Bruno Solařík, patří k našim kulturním monolitům a milníkům. A sluší se ji stále připomínat, protože její obsah nestárne.

Sběratelství jsem zahrnul do svého života jako součást své tvorby. S trochou nadsázky je mi nakonec jedno, jestli jsem onen předmět získal do své „sbírky“ tím, že jsem ho vytvořil, nebo jsem ho někde sehnal, objevil, našel nebo koupil. I zde se jedná o autoterapii. Tyto nalezené předměty jsou – stejně jako objekty vytvořené – schopny na čas zahánět neodbytné démony. Celý můj život je vlastně budování jakési „sbírky“. Je to reakce pudu sebezáchovy jako obrana před smrtí. Marná, ale do jisté míry (a času) účinná. Něco jak (když) si zvířata dělají zásoby potravy na zimu…

Neobvyklá sbírka neobvyklých artefaktů (kuriozit) neboli jakási obdoba Kunstkamery císaře Rudolfa II. je výsledkem životního usilování Jana Švankmajera (1934) a zastřešuje jeho přínos jako výtvarníka, divadelníka, světoznámého režiséra animovaných filmů, surrealisty a též svého druhu vykladače světa. Svébytnost a originalita jej činí těžko zařaditelným do běžných škatulek. A právě výlučnost jeho životního přístupu i jeho tvorby ústí ve vnitřně konzistentní, provokativní i inspirativní myšlenkový svět, který se pokusil uspořádat do jedné monografie básník, publicista, překladatel, erudovaný znalec umění a Švankmajerův mladší surrealistický kolega Bruno Solařík (1968). Výsledkem je úctyhodná publikace, k níž se lze opakovaně vracet, přemýšlet o napsaném a nechat se unášet bohatstvím fantaskního obrazového doprovodu.

Solaříkovi se povedl mistrný tah: Strukturu Kunstkamery, tedy rozdělení na sektory s určitým typem exponátů, uplatnil jako výchozí matrici pro členění rozdílných typů výpovědí jak Jana Švankmajera samotného, tak myšlenkově spřízněných osobností.

Vybraný materiál se člení do pěti okruhů, z nichž každý je pojmenován „dvourozměrně“, tak aby byl naznačen principielní aspekt života a tvorby Jana Švankmajera a současně i jeho poetická dimenze. Například první kapitola se jmenuje Imaginace / Gaudia. Gaudia (veselosti, radosti) naznačují hravost, grotesknost, zdroje tvorby. Názvy podkapitol pak upřesňují témata, k nimž se vztahují citáty: Dětství, Obsese, Myšlení v obrazech, Sen, Sen a film, Sen a skutečnost, Věda a duše, „Co chtěl básník říci“, Inspirace, Vzory, Surrealismus, Surrealistická skupina, Dobrodružný román.

Podobně jsou strukturovány i další kapitoly Oživení hmoty / Horribilia, Svoboda a nutnost / Mystica, Rituál a fetiš / Funeralia, Náhoda a příroda / MIrabilia. K nim je přidána kolekce jedenácti Švankmajerových aktovek a doslov editora Obraznost jako praktický čin.

Právě Solaříkova závěrečná stať by se asi měla číst z knihy jako první. Je to hutný úvod do surrealistického vidění světa a současně do principů Švankmajerovy tvorby. Poznáváme tu smysl surrealistické akce – odhalit obludnost a hypertrofii v „samozřejmém“ a „logickém“ směřování lidstva. Sám Švankmajer v této souvislosti mluví jasně: Stále nové produkty, které vytváří (pozn: lidský mozek), nejenže už nejsou k lidském životu potřebné, ale vznikají na úkor životního prostředí, jehož devastace se rovná velikosti vnuceného konzumu.

Surrealismus je subverzivní, podvratný. Ukazuje absurditu, do níž se svět řítí. Surrealistické umění chce nabourávat jednoznačnost běžného vnímání a chodu světa, který současně nereflektuje svou temnou a nevědomou stránku. Surrealismus je tedy jedním z účinných způsobů, jak se vyrovnat se zdánlivě rozdílnou či rozporuplnou skutečností „tady“ a „tam“, pozemského a nadpozemského, racionálního a iracionálního. Činí tak i za cenu zraňování, estetické provokace či znevěrohodňování racionality objektivní zkušenosti, což , přiznejme si, ne každý snadno unese.

Metoda je u Švankmajera prostá: Dívat se na svět jako dítě, pro něž bezprostřední radost (nebo slast) i hrůza představují nerozlučnou součást vnímání skutečnosti. Je potřeba navrátit věcem jejich magickou funkci: schopnost iniciovat niterné posuny a rozněcovat imaginaci.

Udržet magický rozměr reality, to je jedna z nejvyšších ambicí surrealistů i Švankmajera. Proto jej také fascinuje umění přírodních národů Afriky i Asie. A proto byl pro něj osudově určující jeden dar z dětství – loutkové divadlo. To mu umožnilo rozvinout imaginaci a vlastní magický svět a současně se vyrovnávat s obsesemi, jež jej od dětství provázely a byly spouštěči jeho tvorby.

Mohl bych tu převyprávět (s přiznaným vcítěním) celou řadu Švankmajerových tezí a názorů, ale nebylo by to smysluplné – smysl má koupit si jeho monografii a ponořit se do její četby. Je to podobné, jako když člověk prochází starými duchovními spisy, které nepodléhají destrukci časem. Na tomto místě ani nemá cenu s čímkoli polemizovat. Se vzrostlým dubem se také nelze o ničem přít – on je prostě svébytným útvarem, vyrostl podle vyšších zákonů, a jediné, co má cenu, je nechat jej na sebe působit. Aby si člověk třeba i uvědomil, že není dubem, ale borovicí.

Monografie Jan Švankmajer není svědectvím o výtvarníkovi, ani o známém režisérovi, a dokonce ani o zasloužilém surrealistovi. Je to výpověď vyhraněného jednotlivce, který si zakládá na své nezávislosti a svobodě jako na jediných možných podmínkách své smysluplné existence. Člověka, který v sobě skrývá věčné dítě s jeho schopností údivu, a současně si udržuje odstup od svůdných osidel dobových trendů a ideologických stereotypů jakéhokoli režimu. Švankmajerovy texty mají v sobě cosi biblického – lze je číst příležitostně i pravidelně a pokaždé budou inspirovat.

Na závěr si ale pár krátkých citátů neodpustím:

Sen je druhý život. A někdy i první. (str. 22)

V okamžiku, kdy by se objevila možnost, jak manipulovat s našimi sny, znamenalo by to totální konec člověka jako potenciálně svobodné bytosti. Vzalo by mu to poslední zbytky svobody, které mu ještě v průběhu jeho civilizační domestikace zůstaly. (str. 23)

Dítě – loutkář je vlastně šamanem, bohema stvořitelem, Velkým hybatelem, ale i soudcem nad osudy postav, kterými manipuluje. A přitom jeho činy jsou nesouditelné, jsou absolutní. To zcela vyhovuje mé „nekrofilii“, tj. potřebě zacházet s neživými věcmi jako s živými a vyhnout se tak zraňujícím vztahům. Je lhostejné, jestli věci oživujeme pomocí tradičních nití nebo filmovou animací. (str. 89)

Represe není vynález totalitního systému, ale je to daň, kterou lidstvo platí za civilizaci. Samozřejmě, že v demokratických systémech není tato represe tak obnaženě primitivní, je jaksi elegantnější, „civilizovanější“. Podél této cesty do ráje to však pekelně zapíchá sírou. A to obrazně i doslova. (str. 112)

Nejde samozřejmě z této civilizace vyskočit, vždycky vás někde dožene, minimálně složenkami. (str. 110)

Přirovnal jsem natáčení reklam k ideologicko-propagandistickým snímkům minulého režimu. A nazval jsem to srovnatelnou kolaborací. Je s podivem, že to tak současní režiséři necítí. Vykrucují se stejným způsobem, jako jejich otcové: Z něčeho musím přeci živit rodinu. Nechtějí si připustit, že svou tvorbu propůjčují děsivé manipulaci a sami se vzdávají svobody. Reklama je ikonografické umění naší doby, říkávala Eva Švankmajerová. Konzum je ideologie stejně odporná, manipulující, ohlupující, sloužící útlaku, jako jsou ve svých konečných důsledcích všechny ideologie. (str. 115)

Myslím si, že v současné pokleslé době je možné uchovat si jakous takous integritu a svobodu vůči všeobjímající manipulaci jedině osobní revoltou. (str 155)

Všechny imaginativní projekty směřují nakonec k zasvěcení a znovuzrození. A jsme u myšlení přírodních národů, u etnografie, u magie. Proto hledám vnitřní inspiraci a naději v umění přírodních národů Afriky a Oceánie. (...) Jsem hluboce přesvědčen, že se budou stále rodit lidé, které genetika, hvězdy a vzpurnost dětství předurčí k tomu, aby magický svět plně prožívali, a tím udržovali jeho existenci. (str. 171)

Všechna přikázání jsou tady od toho, aby se překračovala (ne obcházela). Ovšem existuje ještě jedno pravidlo, jehož překročení (natož jehož obcházení) je pro jakéhokoli tvůrce zničující: Nikdy nedej svou tvorbu do služeb čehokoli jiného, než je svoboda. (str. 261)