KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Ex post dodatek k loučení roku 2020 – opět z autorova deníku

27. PROSINCE: LADISLAV MRKVIČKA – NE STEJSKAL, ALE GABČÍK!

Dnes, na moje narozeniny, zemřel Ladislav Mrkvička (1939 – 2020). Nikdy jsme se nepotkali, přesto měl na moje vnímání herectví velký vliv. Za studií DAMU „zlobil“, v roce 1965 se zúčastnil legendárního ilegálního majálesu s Allenem Ginsbergem (který pořádal Štěpán Gärtner, kterého jsem v roce 2012 potkal v San Franciscu), za což LM spolu s jinými studenty (například Helgou Čočkovou) ze školy vyloučili (vždy solidární Petr Čepek ze solidarity odešel s nimi, oni pak „poprosili za odpuštění“ a školu dodělali, ale Čepek už ne, což Mrkvičkovi vždy se smíchem vyčítal, ale fakticky to nemělo žádný význam – úspěšnými herci se stali oba a oba pak na DAMU i učili). Ladislav Mrkvička měl své typové povolání, na jehož ztvárňování měl monopol jako kupříkladu Jiří Lír na číšníky a Svatopluk Beneš na šlechtické sluhy: byl v čs. filmu a televizi monopolním žokejem, ale často hrál i vyšetřovatele. Stejně jako před ním Jaroslav Marvan se stal typickým hercem velkých rolí, které nejsou hlavní, ale nahrávají hlavním (a mají tuto funkci přihrávačů, co musejí poslouchat, ale jako vnitřně důstojní se občas se vzbouří, i v ději): asistent majora Zemana nadporučík Mirek Stejskal v seriálu 30 případů majora Zemana, trenér Bohoušek v legendárním dětském filmu dle románu Stanislava Rudolfa Metráček, alkoholický žokej Janýr v Hubačově seriálu Dobrá Voda... Jako herec v němž byly k dispozici pestré divadelní valéry přenositelné na obrazovku a plátno (a to jak v tragédii, tak v komedii) hrál často v přepisech literatury, a to i klasické. Aniž by přitom byly příliš reflektovány jeho hlavní role, jako je Tristan v Uhrově nebo Hanťa v televizí natočené Schormově adaptaci Hrabalovy Příliš hlučné samoty, na niž je potřeba velký herec – ve filmu tuto roli hrál Philippe Noiret, či na malých plochách televizních inscenací (agresivní řidič v inscenaci Výsledek testu, zloděj-samaritán v mikroinscenaci Zlodějská komedie či německý fotograf který odhalí nacistické vrahy své ženy v Dietlově inscenaci Herlinova románu Přátelé). Opět daleko známější jsou jeho filigránsky odvedené malé role, které jsou zapamatovanou ozdobou divadelních her (vrah Smerďakov v Schormově adaptaci Dostojevského Bratrů Karamazových) či filmů jako je Ondříčkova adaptace Rudišova románu Grandhotel (Sudeťák Reinhard Franz, vyznačující se nezaměnitelnou vojensky naplánovanou a organizovanou nostalgií).

Já osobně mám rád jemné odstíny Mrkvičkova herectví na malých plochách málo známých děl jako je vyšetřovatel v adaptaci románu Patricka Quentina Polední žár (vytvořil ji opět autor Dobré vody Jiří Hubač, který se opakovaně zasazoval za Mrkvičkovo obsazování, protože postavy tvrdých mužů, v nichž je patrná vnitřní jemnost, často způsobená zraněním, byly pro jeho dílo typické – a Ladislav Mrkvička byl pro ně ideální už od Hubačovy absurdní hry Pasiáns, která v roce 1969 reflektovala počátek normalizace) anebo jako malíř, který se nechtě stal svědkem zločinu, v detektivce Svědectví mrtvých očí – ale vůbec nejradši mám jeho Jozefa Gabčíka (podle mě nejlepšího „atentátního parašutisty“ i v porovnání s hollywoodskými chlapáky jako byl „profesionál Doyle“ Martin Shaw či „šedý pan Grey“ Jamie Dornan z pozdějších britských filmů o atentátu) v Sequensově mistrovském Atentátu z roku 1964. Jeho role byla po zrádci Čurdovi Josefa Vinkláře nejpsychologičtější – musel zahrát deprese, které Gabčík měl pro nezdařenou úlohu v atentátu (právě v okamžiku výstřelu se mu jak známo zaseknula zbraň). Tam je vidět, jak umírá muž s velkým M, který je jako voják na smrt připraven, ale nestydí se v takové chvíli ani za slzy.

31. PROSINCE: ZA ZEMŘELÝM PEYRACEM, KTERÝ SE JMENOVAL HUSEJNOV = (NEJEN) O KOŘENECH FRANCOUZSKÉ KULTURY 20. STOLETÍ

Dnes v 93 letech a 1 dni svého věku zemřelý Robert Hossein (1927 – 2020) se mezi lidem českým proslavil jako hrabě Joffrey de Peyrac (můj otec který si v 36 letech zlomil nohu v krčku a pak do konce života kulhal, pak kvůli němu dostal přezdívku Peyrac) v čtyřdílné sérii o Angelice – ale já ho mám nejradši jako komisaře rozvědky Rosena z filmu Profesionál, kde je úhlavním nepřítelem agenta Beaumonta, Jeana-Paula Belmonda (viz. ukázka)

Robert Hossein je ale také ukázkou typického francouzského umělce 20. století: on sám se narodil v Paříži jako Abraham Hosseinoff, zatímco jeho tatínek, hudební skladatel André Hossein, se narodil jako Aminulláh Husejnov – syn ázebájdžánských rodičů buď v turkmenském Ašchabadu anebo v uzbeckém Samarkandu (prameny tápou), zatímco maminka se jmenovala buď Anna Mincovschi (narodila-li se v moldavské Soroce) anebo Minkovskaja (narodila-li se v ukrajinském Kyjevě) a byla vychována v Petrohradě, kde měl její tatínek banku. Všechna tato města tehdy ležela v carském Rusku, odkud rodiny rodičů po VŘSR odešly na západ – kde (konkrétně v Berlíně) se Hosseinovi rodiče, někdejší poddaní cara, seznámili. Přestože jeho tatínek se narodil jako muslim a maminka jako židovka, Robert, jehož tatínek lnul k íránské kultuře, byl vychováván jako zoroastrián (stejně jako syn íránských rodičů z Indie Freddie Mercury). Až v padesáti letech, poté, co s francouzskou herečkou, zpěvačkou a spisovatelkou ruského šlechtického původu z rodu Poljakovů Marinou Vlady (kterou si poté vzal Vladimir Vysockij) měl dva pravoslavné syny, Igora a Pierra, a s esejistkou Caroline Eliacheff, jejíž rodiče byli Židé z Ruska a Turecka, syna Aarona, který je dnes rabínem v Štrasburku, se Robert Hossein spolu se svým nejmladším synem Julienem dal pokřtít jako římský katolík a napsal krásnou knížku o své cestě k víře, kterou jsme půjčovali v naší biskupské knihovně...

 Onehdy jsme s kamarádkami, které tu dobu na rozdíl ode mne zažily, dávali dohromady svoje vzpomínky na 60. léta a Francii, a já (ač v zásadě anarchista) jsem vytáhl své staré zjištění, že v prezidentských palácích, kde tehdy úřadovali generálové-vítězové nad nacismem za 2. světové války (de Gaulle, Svoboda, Tito) dnes sedí oportunní ekonomové a advokáti (Macron, Zeman, Vučić), a že možná i tím je dáno, že francouzský film byl tehdy sice evropsky nekomerční a experimentální, a co do vývozu globální (ne jako dnes, kdy i v pařížských filmových studiích kraluje Hollywood a jeho frančízy), ale zároveň americky mezinárodní: de Funès byl Španěl, Delon je Korsičan, Belmondo, Fernandel a Montand Italové, Aznavour Armén, Pierre Richard Belgičan, Jacques Tati z ruské šlechty (a navíc bratranec manželky Huga Haase Marie Bibikovové, dcery posledního carského velvyslance ve Švýcarsku Michaila Bibikova, který z titulu své funkce úředně zaplomboval Lenina ve slavném vlaku, ve kterém byl poslán do Petrohradu – a na všechny carské Tatiševy, Bibikovy, Husejnovy, Minkovské, Poljakovy, Eliaševy, Aznavurjany tak seslal věčný, pro francouzskou kulturu tak blahodárný exil...)

Autorovu aktuální rozhlasovou osobní vzpomínku na čelnou osobnost čs. filosofie a exilu profesora Karla Vránu (1925 – 2004) najdete zde.