David
Psychofonetika je terapeutická metoda zviditelňující vnitřní prožitek skrze spontánní gesto a hlásky. Autor spojuje svou erudici terapeuta a celoživotní vášeň literáta, a postupně vytváří pohádky, v nichž nejen děti, ale i dospělí mohou prožít kvalitu jednotlivých hlásek. V tomto případě hlásky D.
Jedni chudí manželé neměli nic než svého synka Davida. Otec tvrdě pracoval jako dlaždič královských cest. Když David vyrostl, pomáhal otci. Tatínek vysypával cestu jemným štěrkem a David do štěrku zatlačoval a měkkou palicí zatloukal rovné kameny, po nichž pak ujížděly královské kočáry tak, že nikdo necítil sebemenší náraz. Tou prací Davidovy zesílily ruce a zmohutněly dlaně. Brzy však sám pocítil touhu vyrazit po cestách do světa. Rodiče věděli, že ho nemohou zdržovat. Dali mu požehnání a on jim slíbil, že až se vrátí, přivede s sebou nevěstu, která je na stará kolena potěší děťátkem.
Šel mnoho dní. Krajiny se otiskovaly do jeho duše jedna za druhou. Až jednoho dne na rozcestí potkal zvláštního žebráka. Oči měl zavázané šátkem, opíral se o hůl, a když kolem něj David procházel, strčil mu svou žebráckou hůl pod nohy tak, že spadl do prachu.
“Divně žebráš, slepče!” obořil se na něj David pobouřeně.
Žebráka to zřejmě urazilo, protože než se David zvedl na nohy a oprášil, schytal od něj ránu holí přes záda.
“A co teď čekáš, že ode mě dostaneš, za takovou výplatu?” zeptal se David, ale v duchu si říkal, že toho divného žebráka nechá na pokoji, i když měl chuť zlomit tu hůl, kterou ještě cítil na zádech.
“A kam si myslíš, že jdeš?” zněla konečně odpověď.
Pravda je, že David nevěděl, a napadlo ho, že to s tím žebrákem na rozcestí není jen tak. Svět přeci není jen k prohlížení. Něco už se prostě muselo stát.
“A ty snad víš, kam tahle cesta vede?” zeptal se opatrně.
“Ta vpravo vede k bohatství, to ale není tvá cesta. Tvá je cesta doleva!”
David hodil žebrákovi šesták, a i když v něm po těchto slovech ještě více narostl hněv, slušně poděkoval a šel doleva.
“Počkej!” zavolal za ním žebrák. “Vem mě s sebou. Budu se ti hodit.”
“Když jsi tak chytrý, jdi doprava,” ohradil se David. “Na mojí cestě přeci nezbohatneš.”
“Vem mě s sebou a nebudeš litovat. Nejsem žebrák, jenom tak vypadám, a zdání někdy klame.”
“Kdo tedy jsi ve skutečnosti?”
“Jmenuji se Zrakonoš.”
“To je zvláštní jméno. A co umíš, když nejsi žebrák?”
“Umím uchopit zrakem a přinést cokoliv, na co zaostřím svůj pohled. Vidíš támhle v dálce ty smrky? Jsou na nich šišky. Ty je možná nevidíš, jak jsou daleko, ale já je vidím i přes šátek a teď se dívej, co se stane, když ten šátek sundám!”
A Zrakonoš si stáhnul z očí ten kousek látky, který je zakrýval. Z obou jeho očí jako dva paprsky vystřelily ruce. Byly to opravdu světelné ruce i s dlaněmi na konci a natahovaly se přes celou krajinu až k těm smrkům, na nichž rostly z té dálky sotva viditelné šišky. Jednu utrhly a i s šiškou v hrsti se vrátily zpět.
David žasnul: “No tak to by se opravdu mohlo hodit!” poznamenal a spolu s novým přítelem vyrazil na další cestu.
Netrvalo dlouho a přišli na kraj lesa, kde stála polorozpadlá pastevecká chýše. Uvnitř ležel stařeček, pastevec, který onemocněl, a tak nemohl vyhánět svá stáda. Měl mnoho ovcí, ale žádné pomocníky, a tak uvítal příchod dvou vandrovníků, a hned se s nimi domluvil, že za tři měsíce služby u něj si budou moci vzít jednoho beránka, podle vlastního výběru.
Nebylo to snadné. Nebýt Zrakonoše, jen těžko by David vždy navečer sháněl všechny ovečky, a ty pak ještě bylo třeba podojit a z mléka nadělat sýry. Aby toho nebylo dost, starý pastevec každý den vyžadoval promasírování nemocných zad výhradně od Davida, jehož dlaně byly veliké a silné z práce na královských cestách. Síla starci se také díky této péči brzy vrátila, a tak po třech měsících mohl směle pást svá stáda.
Zrakonoš už dávno věděl, kterého berana si vezmou, a i když se to Davidovi nezdálo, protože to byl ten nejšpinavější, věděl, že svému příteli musí v takových věcech důvěřovat, neboť vždy vidí víc, než on. Když ale došlo na vybírání odměny, beran kamsi zmizel.
“Nu dobře, vezmeme jiného,” řekl David, ale Zrakonoš se s tím odmítl smířit. Pátral po špinavém beranu tak dlouho, až ho našel zavřeného v pastevcově domečku.
“Pročpak ho před námi skrýváš? Neřekl jsi snad, že si můžeme vzít berana podle vlastního uvážení?”
“Copak vy by jste chtěli tohodle chudáčka zabahněného?” bránil se pastevec.
“Přesně toho chceme!” utvrdil David.
Handrkovali se jako na trhu, ale nakonec přeci jen... David se Zrakonošem odcházeli s tím, s čím chtěli.
Sotva zmizeli z dohledu pastevce u prvního brodu, postavil Zrakonoš berana do vody a začal ho důkladně omývat. David nevěřil svým očím, pod špinavou vlnou se objevil beran celý ze zlata i rohy byly zlaté!
“A to není vše,” dodal Zrakonoš. “Nasedni!” a sám si sedl jako první. Zlatý beran se s nimi rozběhl po cestě jako kůň, když ale cesta někde skončila a před nimi se postavila neprostupná hradba stromů nebo kamení, ani to ho nezastavilo. Všechno, co mu stálo v cestě, svými zlatými rohy odrazil a šel přímou cestou i tam, kde žádná nebyla!
Tak se stalo, že velmi rychle projeli několik království, až přijeli k hradu, kolem kterého stálo veliké vojsko. Bylo to vojsko sousedního krále, který hrad obléhal, protože ho nemohl dobít a ze vzteku plenil vše okolo. Uvnitř hradu žila se svými rodiči princezna a tu si chtěl násilím vzít i přesto, že jej nemilovala. Vojsko se samozřejmě postavilo na odpor proti Davidovi na zlatém beranu. Ten však
nezastavil. Bez hnutí brvou pokračoval v jízdě a ozbrojenci kolem něj jen odletovali do stran. Také hrad měl zavřené brány, byl to nedobitný hrad. David by mohl díky svému beranu projet bez potíží, ale nechtěl rozbít to, co chránilo princeznu před sousedním králem. Využil tedy opět Zrakonošovi služby. Stačilo jen zrakem zavadit o kliku rumpálu a už se spouštěl dolů padací most. Mříže zas pro změnu vyletěly nahoru, a i když se kolem nich shluklo vojsko, dojeli snadno až do královského sálu.
“Kdo jsi, hrdinný reku?” otázal se král sotva před něj David předstoupil.
“Přijel jsem zachránit vaši princeznu.”
“Princezna už se vzdala veškeré naděje. Utrpení naší pleněné země jí spolu s potoky slz vzalo i zrak. Je stále tak krásná jak byla, ale slepá. Jestli ovšem stojíš i tak o její ruku, je tvá, když porazíš našeho nepřítele.”
David ani nečekal, že mu bude hned nabídnuta ruka princezny. Zlatý beran na kterém přijeli, jim dodával tolik důstojnosti, že získali dokonce i vladařovu důvěru. Ubytovali je v komnatě vedle princezny. A hned druhého dne vyšli se Zrakonošem na hradby. Když viděli celé vojsko obléhatelů, trochu v Davidovi hrklo. Projet vojskem na zlatém beranu je jedna věc, ale porazit všechny vojáky, to je jiná. To už sami nezvládnou. Sami ne, ale společnými silami ano.
Celá potíž byla v tom, že sousední král měl velmi dobře vyzbrojené vojsko, zatímco uvnitř v hradu bylo sice dost mužů, ale neměli žádné zbraně a navíc byli obléháním vyhladovělí. Zatímco obléhatelé právě hodovali u velikých ohňů, na nichž opékali ulovenou zvěř.
Zrakonoš neváhal, sundal šátek a svýma zrakorukama sundal pečínky jednu po druhé a naskládal je na nádvoří, takže se po dlouhých dnech hladovění všichni obyvatelé dosyta najedli. A když byli najedení, loupež pokračovala. Odzbrojoval jednoho vojáka po druhém, až bylo celé nepřátelské vojsko dočista nahé a bez meče. Zatímco David opásal a důkladně vyzbrojil každou mužskou ruku v hradě, včetně samotného krále, kterému Zrakonoš vznešeně předal na svých paprsčitých rukou zlaté brnění sousedního krále, zatímco ten se hanebně skrýval ve stanu a nevěděl co počít.
Když byli takto důkladně vyzbrojeni, na nic nečekali a vtrhli na nepřátele. Nedalo to ani moc práce a vyhnali je zpátky za své hranice.
Poslední bojovníci se vraceli do hradu až za tmy a na cestu jim zářil zlatý beran v čele.
David usnul jak podťatý, a tak si ani nevšimnul, když k němu přišla do komnaty princezna a tiše ho hladila po tváři.
Ráno, když vstal, byla již v zahradě. Přišel k ní a vzal ji za ruku: “Princezno pojďte,naučím vás dívat se rukama, jako Zrakonoš.”
Nasedli na zlatého berana a jeli po království, které se vzpamatovávalo po nájezdu nepřátelských vojsk. Nejprve ji přivedl k žitnému políčku na kterém se právě čerstvě zelenaly první obilné výhonky. Vzal její ruce a hladil s nimi lístečky a přitom princezně popisoval, jak se zem vzpamatovává, a tam kde byla rozrytá od kopyt, je teď krásně zelená.
“A to je princezno zelená barva, cítíte ji v dlani?”
A princezna se naučila vnímat zelenou.
Pak jeli vesnicí a u cesty bylo hejno kuřátek. David jí dal jedno do dlaní.
“A to je princezno žlutá. Cítíte ji?”
A princezna cítila.
Když už se skoro vraceli a Zrakonoš jim šel v ústrety, potkali se s ním právě pod třešněmi, na které princezna kdysi, když ještě měla zrak, hleděla z hradeb, těšila se z jejich bělostných květů a zároveň litovala, že snad už nikdy nebude moci jít z hradu a natrhat si zralé třešně.
David jich teď nabral plnou hrst, podal princezně, ta se s nimi mazlila, dávali si je na
tvář i jedla.
“A to je princezno červená. Cítíte ji?”
Princezna cítila.
V ten okamžik začalo jemně pršet z čistého nebe. Princezna nastavila tvář dešti a cítila modrou. A protože svítilo slunce, na obloze se udělala duha.
“Zrakonoši,” požádal David “ mám poslední přání. Když mi ho splníš, už po tobě nikdy nebudu nic chtít a zároveň se ti královsky odměním.”
Zrakonoš už věděl, princ ani nemusel nic říkat. Sundal si šátek a pohlédl na duhu. Ještě nikdy paprsky jeho očí nedržely nic tak delikátního. Jemně ji uchopil a sám překvapen svou dovedností podal duhu Davidovi. Ten ji přiložil princezně na oči ještě mokré od deště a princezna vykřikla: “Vidím duhu! Vidím svět! Vidím zlatého berana. Vidím tebe Davide!”
Tak se princezně vrátil zrak ještě před svatbou. Zrakonoš, i když po něm už David nic nechtěl, a přesto že dostal královskou odměnu, přeci jenom mu ještě jednou posloužil. A to, když na zlatém beranu dojel pro jeho rodiče, a přivezl je na svatbu.