Téma Domov

Příběh tříkrálový aneb Christus Mansionem Benedicat 2021

Grafika a foto: Tomáš Koloc.

Editorial o putování Třech králů světem Kristova narození, i světem, ve kterém v tyto dny žijeme my.

Dnes byl den tříkrálový, poslední den tradičních západních Vánoc (které symbolicky začínají narozením Dítěte, neb zemitému západu je třeba přidat dětské důvěry ve věci vyšší) a první den tradičních Vánoc východních (které začínají s Třemi králi, neb východu, tradičně spoléhajícímu na pomoc shůry, je třeba přidat činného rozumu). S příchodem Tří králů (v jiných jazycích Tří mudrců) se poprvé vyjevilo, že nově narozeného Mesiáše, o němž se mluvilo v židovské Tóře, bude uctívat i lid mimo židovstvo.

Když si zapřemýšlíme o tradičním příběhu Ježíškova zrození, dojde nám, že Tři králové (kteří jsou mimochodem dle archetypální tradice pohřbeni v Kolíně nad Rýnem) tvoří k příběhu chudé (i když vzhledem k Josefově rodu královské) rodiny velký kontrast – a vlastně Ježíškově rodině zavaří (to ale proto, že to tak bylo předem psáno)! Příkaz krále Heroda, aby se všichni kvůli dani zapsali v domovském městě svého rodu, totiž vyžene svatého Josefa s rodinou z domovského Nazareta do Betléma, odkud pocházel Josefův předek král David, a tam se na cestách Ježíšek narodí v chlévě. V tu chvíli se (vedeni „hvězdou“, která se podle astronomů letos po dlouhých letech objevila znovu) objeví Tři králové/mudrcové z VÝCHODU – což je symbol východních náboženství, z nichž křesťanství vychází, a která ho dodnes hledají ve smyslu věty hinduistického nositele Nobelovy ceny, básníka Thákura, který řekl, že poselství křesťanství je nejvyšší ze všech náboženství, která máme k dispozici – jen na Zemi bylo vidět jediného opravdového křesťana…

Pro ten východ, odkud přišli, jsou to v češtině a dalších slovanských jazycích, taky KRÁLOVÉ. Kupříkladu v Indii se totiž duchovnímu učiteli říká rádž či dokonce maharádž, tedy král či velkokrál, říká dodnes. Tito Tři se tedy objeví u Heroda v hlavním městě Jeruzalémě se slovy: „Následujeme hvězdu, která značí, že se narodil velký král…“ Malý, neduchovní král Herodes to ale pochopí tak, jak to tehdy chápala většina jeho národa a jak to dodnes chápe řada věřících: „Ten velký král mě svrhne z judského trůnu, kam si sedne sám, a bude pást národ berlou železnou“. A tak vyhlásí zákon, který mu zajistí pozdější „slávu“ v úslovích všech evropských národů: dá rozkaz pobít všechny děti ode dvou let níž. Pěstoun Josef se to ale dozví od anděla, který zavelí k dalšímu přesunu: tentokrát až za hranice, do Egypta – to se zas musí stát, aby Mesiáš na vlastní kůži pocítil, jak bylo Židům v době egyptského vyhnanství. Když jsem o tom dnes přemýšlel, napadla mě vtipná otázka, kam a jak asi Josef během cesty přes hranice uschoval cennější dary, které inkasoval od králů. Vždyť to by byl krásný námět na nový syžet „lidové“ tříkrálové hry! (Ostatně: svými dary vlastně Tři králové inspirovali pozdější vánoční fenomén obdarovávání – přestože jejich nádherné dary jsou samozřejmě také jen symbolem; jsou to duchovní dary tří sudiček, ve které se mudrcovsko-královský archetyp později změnil během zrodu našich evropských pohádek.)

Je příběh Svaté rodiny (která je nejprve bez příbytku a pak musí prchat za hranice) dnešnímu našinci cizí? Pominu-li všechny texty, které jsem napsal na dlouhodobá témata českého bezdomovectví i uprchlictví (většinu z nich si čtenáři mohou najít pod mým jménem nad tímto textem), mohu mluvit o své osobní zkušenosti člověka, na něhož kvůli justičnímu nesmyslu spadla exekuce, a byl z domovského Hradce Králové pohnán ke „sčítacímu rozhovoru“ s panem exekutorem až do Plzně. O dva roky později jsem pak uvažoval o exilu, když mi můj bývalý zaměstnavatel pro moji odborářskou aktivitu hrozil smrtí…

A tříkrálová symbolika v mém životě šla ještě dál. Před šesti lety jsem v našem absolventském představení na Akademii sociálního umění, moderní Tříkrálové hře Carlo Pietznera, hrál roli zeleného krále, toho třetího, z Afriky, co Ježíškovi nenese Kašparovo červené zlato (světskou moc krále), ani Melicharovo modré kadidlo (duchovní moc kněze), ale Baltazarovu zelenou myrhu (medikament lékaře). Na jednu reprízu, odehrávající se právě na Tři krále, jsme tenkrát měli odjet do vzdáleného města, kam jsem dojel – a zjistil, že pro nemoc kolegyně nehrajem. Jenomže role krále-lékaře chtěla své, a tak jsem tam na místě začal s příběhem o léčení, který mě svou naléhavostí donutil k mnohým změnám (včetně pokřtění a biřmování jmény Panny Marie a svatého poustevníka Ivana). V aktuální době „sčítání“ všeho lidu za účelem celoplošného očkování, se ale zkušenost Svaté rodiny nevyhne vůbec nikomu…

Čím tuhle tříkrálovou úvahu ukončit? Tečkou-modlitbou. Přesně před rokem jsem si v našem kostele vyzvedl posvěcenou křídu a v našem domě (kterému se králové vyhnuli, a tak jsem je coby někdejší zelený král zastoupil sám) na futra všech věřících v domě napsal K+M+B+2020. Dnes jsem si křídu vyzvedl zas a udělal to líp: na futrech, která jsem měl označená od loňska jsem smazal nulu a napsal jedničku – a na všech ostatních bez rozdílu víry svým neúhlednějším rukopisem doplnil K+M+B+2021.

Proč?

Protože prosby C+M+B+2021, tedy Christus Mansionem Benedicat 2021 (Kristus požehnej tomuto domu v roce 2021), je nám teď třeba víc, než kdy dřív – ve všech domech a bytech světa…