Poezie Kultura

Shledání

Foto Tomáš Koloc.

Báseň nositele Nobelovy ceny Borise Leonidoviče Pasternaka (1890–1960) v překladu Ladislava Fikara: „Už nevěřím, že snadno lze v světě zabloudit.“

Sníh zavalil už střechu,

sype se na cesty.

Půjdu se projít trochu –

za dveřmi stojíš ty.

 

Sama, jen ve svrchníku,

bez šály, v střevíčcích.

Přemáháš nápor vzlyků

a koušeš mokrý sníh.

 

Stromy a plot se tratí

v mlze a ve sněhu.

Sama ve sněžné hladi

tam stojíš na rohu.

 

Voda ti z cůpků stéká

v záložku rukávu.

A vloček záře měkká

se snáší na hlavu.

 

Kadeří světle plavou

je ozářena tvář,

postava, cůpek s havou.

I na svrchníčku zář.

 

Tvé promáčené boty,

tvá úzká ramena.

Jako by z jedné hmoty

jsi celá sladěna.

 

Jak bys železem byla

v suříku smočeným

a srdce zkrvavila

a prošla srdcem mým.

 

V něm uložen až na dno

tvých gest a rysů klid.

Už nevěřím, že snadno

lze v světě zabloudit.

 

Proto se rozdvojuje

ta sněhobílá noc

a černý vítr duje

nám dvěma na pomoc.

 

Z revue Světová literatura, 2/1957