Dokument Věda

Ztracená prvotní důvěra – příběh vědce, který se bez ohledu na důsledky postavil za poznanou pravdu (1. část)

Peter Weish a elektrárna.

V roce 2019 jsme v Kulturních novinách ve vybraných kapitolách z knihy Ne jaderné elektrárně v Zwentendorfu! sledovali příběh rakouské společnosti, která po poznání, že směr jejího nejvýkonnějšího průmyslu přináší zhoubu, svým úsilím dokázala tento směr změnit a dané odvětví průmyslu ve své zemi úplně uzavřít. I vzhledem k aktuálnosti tohoto příběhu právě v dnešních dnech, v nichž se na čele světového podnikání ocitá sice jiné odvětví průmyslu, jehož výsledky jsou ale stejně pochybné, uveřejňujeme na pokračování esej z téže knihy – příběh vědeckého insidera (jeho obdivuhodný životopis najdete pod textem), který po zjištění pravdy dokázal odolat tlaku – a postavit se i proti svým váženým učitelům, kteří totéž nedokázali…

Psychologové a badatelé v oblasti chování hovoří o prvotní důvěře. To je základní postoj všech lidí, kteří vyrůstají v normálních rodinách, postoj, který vychází z toho, že dospělí a zvlášť vlivní zodpovědní jedinci zcela přesně vědí, co dělají a zodpovědně zastupují všeobecné blaho. Že tedy důvěra do nich vložená je plně a zcela odůvodněna. Tato prvotní důvěra je vůbec zásadním postojem, který naprosto prvořadě umožňuje pozitivní lidské soužití. Dříve nebo později snad každý učiní zkušenost, že prvotní důvěra je adekvátním postojem. Mé první vryté otřesení prvotní důvěry přišlo poměrně pozdě, když jsem studoval chemii. Profesor organické chemie měl můj obdiv a velký respekt, neboť uměl neuvěřitelnou rychlostí popsat tabuli složitými chemickými vzorci. Věděli jsme také, že působil v oblasti vývoje insekticidů.

Tehdy, uprostřed 50. let minulého století, ještě před vydáním knihy „Der stumme Frühling“(„Němé jaro“) od Rachel Carson (1960), mě naplnila hluboká skepse v pohledu na velkoplošné nasazení biocidů. Ovšem tehdy jsem to ještě bral tak, že ti, kteří uskutečňují tento vývoj, zcela přesně vědí, co dělají, že se výborně vyznají v tom, jak takové látky v životním prostředí působí a že lze závažné škody vyloučit. Jmenovaný profesor nám jednoho dne po zkoušce vykládal, že je zklamán úrovní vědomostí svých studentů. Apeloval na nás, že máme podstatně intenzivněji studovat a plný hrdosti zdůrazňoval, že on sám měl od maturity v ruce pouze knihy o chemii. To byl konec mé prvotní důvěry. Najednou mi bylo jasné: Člověk, který vyvíjí insekticidy, které by byly velkoplošně uvolňovány do biosféry, nemůže vůbec vědět, co tím způsobí.

První dojmy v reaktorovém centru

Další četné podobné zkušenosti jsem učinil jako disertant a mladý vědec při Rakouské studijní společnosti pro atomovou energii v reaktorovém centru Seibersdorf. Od té doby, co už „atom“ není symbolem pro pokrok, se to nenazývá reaktorové, ale výzkumné centrum. Tehdy ale, v 60. letech, panovala v tomto velkém rakouském výzkumném provozu napjatá nálada vyvolaná průkopnickým duchem. Bylo tam nejmodernější přístrojové vybavení, množství ambiciózních vědců a fascinujících výzkumných úkolů. Bylo krásné a vzrušující vyměňovat si vedle své práce myšlenky kolegů jiných odborných zaměření a být s nimi v kontaktu. Tím se naskýtaly často také možnosti rozhovorů o otázkách vědy, pokroku a techniky všeobecně. Mohl jsem tak získávat i vhledy do myšlení a úsilí techniků a vědců jiných odborností. Koncem 50. let, resp. začátkem 60., vyvstaly velké rozpravy o nebezpečnosti atmosférických atomových bomb, rozpravy, jejichž nejprominentnějšími zástupci byli „otec vodíkové bomby“ Edward Teller a chemik a nositel Nobelovy ceny Linus Pauling. Tehdy byla velmi jasně a zřetelně ze strany medicíny zdůrazňována nebezpečnost pozemního záření pro lidské zdraví. Na toto se objevilo mnoho cenných publikací významných vědců. Kupodivu uvědomění si problému těchto otázek po zákazu testů atomových bomb zřetelně pokleslo.

Po dohodě o stopnutí testů týkajících se atmosférických pokusů atomových bomb velmi rychle veřejná rozprava nad tématem pozemního záření polevila. Zjevně k tomu přispěla propaganda takzvaného mírového využití jaderné energie. Již první konferenci konající se pod propagandistickým titulem „Atome für den Frieden“ („Atomy pro mír“) v Ženevě v roce 1955 prozíravě umlčela kritiky. Genetik záření a nositel Nobelovy ceny Hermann Joseph Muller, nejprominentnější zástupce americké vědecké delegace v Ženevě, nesměl vystoupit se svým referátem o genetickém působení ionizujícího záření. V souvislosti s civilním využitím atomové síly panoval zásadně jiný postoj. Lidé byli připraveni účinky záření bagatelizovat. Tento základní postoj se naprosto zjevně projevil také v reaktorovém centru. Jako mladý vědec jsem byl přirozeně velice ovlivněn velkoryse zařízenými laboratořemi a dobrými rámcovými podmínkami pro vědeckou práci. Také uvolněný způsob zacházení vedení institutu se spolupracovníky se příjemně lišil od křečovitého hierarchického pracovního klimatu některých univerzitních institutů, v nichž často ordinář ztělesňoval nevypočitatelného, náladového a nevlídného „Boha otce“.

Koho nebo co ochrana záření chrání

Při svém vstupu do reaktorového centra jsem slyšel různé příběhy, jak někteří lidé zacházejí s radioaktivními substancemi. Mezi nimi i tak groteskní případy, kterým jsem jednoduše nemohl věřit. Například, že jeden hasič, který současně zastával důležité funkce v Institutu ochrany záření, při zamoření v rukavicovém izolátoru, tzv. „gloverbox“ (to je uzavřený box s gumovými rukavicemi), jako obvykle tak dlouho vstřikoval vodu požární hadicí, až byla celá laboratoř radioaktivně zamořena. Tehdy jsem se smál tomu, že se nedá věřit, že by byl někdo tak naivní a věřil takovým absurdním historkám a citoval jsem Rodu: „Než abych tak udiven, raději nevěřím!“ Bohužel se ukázalo, že realita byla často ještě děsivější. To mě postupně přivedlo ke stále kritičtějšímu postoji v otázce problematiky záření. Zvlášť mě iritoval bagatelizující a povrchní postoj k tomuto tématu ze strany profesionálních ochránců záření. Neboť z podstaty věci vyplývá, že člověk vnímá, že ochránce záření je někdo, kdo má lidi chránit před škodlivým působením ionizujícího záření, je spolehlivý v ohledu na ochranu zdraví. Velmi brzy jsem ale poznal vlastní zájmy profesionální ochrany záření. Ve chvályhodné otevřenosti vyjádřil tento pro průmysl příznivý, použitelný postoj k jaderné technice tehdejší prezident americké společnosti na ochranu proti záření D. W. Moeller v roce 1971, když v renomovaném časopise „Health Physics“ apeloval na členy v následujícím smyslu: Výstavba jaderné energie skýtá enormní šance pro pozici povolání ochránců proti záření a je v zájmu společnosti Health Physics Society aktivně se vyslovit pro tento vývoj. Apeloval na členy této společnosti ochrany proti záření, aby se ještě více než dosud zasazovali pro využití atomové síly a výzvu zakončil slovy: „Let´s put pour mouth where our money is“ („Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“).

Záření je neškodné

Tento základní přátelský postoj k jaderné energii byl také určující v Seibersdorfu, ale ještě k tomu nešťastným způsobem spojen se značnou ignorancí ohledně nebezpečí záření. Tehdy jsem byl také příležitostně začleněn do tvorby ochrany proti záření a referoval jsem o biologickém vlivu ionizačního záření před jednoročními dobrovolnými průkopníky vzdušných zbraní a jinými skupinami v rámci tehdejší výchovy civilní obrany.

Jednoho dne jsem byl zavolán sekretářkou šéfa Institutu ochrany proti záření a vyzván, abych přišel do přednáškového sálu, protože tam právě šéf, Dr. T., přednášel před dolnorakouskými lékaři a v rámci diskuse tam měl být někdo, kdo se vyzná v otázce biologických účinků záření. Když jsem procházel reaktorovým centrem, myslel jsem si, že by tato diskuse měla mít velký význam. Tehdy byl projekt Zwentendorf už všeobecně známý. Byl to projekt, který mě naplňoval velkou nevolí. Věděl jsem také, že proběhlo memorandum dolnorakouských lékařů proti této jaderné elektrárně a myslel jsem si, že v auditoriu jsou také někteří kritičtí lékaři, které můj šéf potěšil svými jasnými výklady. Přišel jsem právě včas na konci přednášky, když diskuse začínala. Jeden lékař se zeptal: „ Je pravda, že bude radioaktivní odpad vystřelován raketami do vesmíru?“ Na to Dr. T odpověděl: „Ne, to je nesmysl, protože vesmír ještě potřebujeme.“ Přišly i adalší otázky a jedna z odpovědí mého šéfa byla, že statistiky ukazují, že jaderná technika je nejjistější oblastí techniky. Nemohl jsem to ale jen tak nechat bez odezvy a přihlásil jsem se ke slovu. Vysvětlil jsem, že takové srovnávací statistiky o bezpečnosti v průmyslu převážně zohledňují smrtelné pracovní úrazy, ale že v jaderném průmyslu existuje specifické riziko pozemního záření s pozdějšími škodami ze záření, u nichž není brán ohled na taková srovnání rizik. Reakce mého šéfa byla prudká: Rychle ukončil akci a postřehl jsem, jak se na mne očividně velmi zlobí, protože nedokázal strávit nesouhlas. Při vycházení ven na mne zasyčel: „Vy, Weishi, jestli ještě jednou něco takového uděláte, tak Vás vyrazím!“ Odpověděl jsem: „Jestliže nesnesete pravdu...“. Na to on (zprudka): „To není pravda!“. Řekl jsem: „Za to, že prokázal, že ionizujícího záření vyvolává mutace, dostal Hermann Joseph Muller v roce 1946 Nobelovu cenu.“ Na to můj šéf výbušně: „Také nositelé Nobelovy ceny se mohou mýlit!!! Potom se ještě chvíli opakoval a nakonec pronesl o něco mírněji: „Tak jedno Vám mohu říci, Weishi, jestli budete nadále takhle agitovat, nikam dál to nedotáhnete.“ Má odpověď tehdy byla: „Jestli myslíte kariéru v reaktorovém centru, můžete mít pravdu.“ Od té doby nastaly opakovaně třenice. Jednoho dne mi Dr. T. předhodil, že jako odpovědný za bezpečnost nemůže strpět, že v laboratoři instaluji elektrické přístroje.

„Nebezpečí reaktorového centra spočívají na úplně jiné úrovni!“, odpověděl jsem tehdy svému šéfovi. „Jak přijdu k tomu, že u oken naší laboratoře stále dovnitř proniká záření, a to jen proto, že úložiště radioaktivních odpadů je pokryto směšným vlnitým eternitem?“ Na to T. odpověděl: „Už jsme neměli peníze.“ Má odpověď tehdy zněla: „Když nejsou peníze, tak také nelze budovat žádné centrum jaderného výzkumu.“ Diskuse byla stále prudší. T. mi vyčetl, že jsem příliš choulostivý, co se týká záření. Byl názoru, že jsou dávky pod nanejvýš přípustnými, zcela bezvýznamné a neškodné. Když jsem se odvážil odporovat, křičel na mne zvýšeným hlasem: „Dostal jsem padesát roentgenů a dokážu, že je to neškodné!“ „Jak to chcete dokázat?“, zeptal jsem se. „Tím, že jsem zdráv!“, křičel na mne T. „Ale Vy přece nejste zdravý, jste nemocný muž!“, oponoval jsem mu, což ho nanejvýš rozzuřilo. Nebyl to příjemný rozhovor mezi šéfem a spolupracovníkem, ale při takových příležitostech jsem poznal, že jsem měl nejen lepší argumenty, ale i lepší nervy.

Pokračování příště.

Na překladu spolupracovali Hana Jílková, Růžena Šandová a Bernhard Riepl.

 

Doc. Dr. Peter Weish

Narozen v roce 1936 ve Vídni. Studoval biologii, chemii a fyziku. Promoval roku 1966. V roce 1969 se na Institutu pro ochranu záření v Reaktorovém centru v Seibersdorfu začal kriticky zabývat otázkami zdravotních a společenských aspektů atomové energie. Společně s Eduardem Gruberem vydal vědeckou příručku Radioaktivität und Umwelt (Radioaktivita a životní prostředí). S vyučováním začal v roce 1970 na Institutu zoologie Zemědělské univerzity ve Vídni. V roce 1992 habilitoval na Univerzitě ve Vídni v oboru „Ekologie člověka“. Dlouhá léta je aktivní v ekologickém hnutí, což se projevuje také na spolupráci ve významné funkci v různých organizacích ochrany životního prostředí. V roce 1997 je předkladatelem a mluvčím Petice proti genetickému inženýrství. Od roku 1997 je oficiálně na důchodu, ale nadále působí jako univerzitní učitel v oblastech ekologie člověka a etika životního prostředí a v organizacích za životní prostředí.

Je ženatý, otec dvou dcer a čtyřnásobný dědeček.