KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

O aktuální proměně uměleckého provozu prostředím „online“, o jeho možnostech, přínosech, a také kriticky o chybném nastavení institucionální podpory, diskutovali Karina Kottová, Marek Pokorný, Michal Novotný a Tomáš Hrůza na konferenci v rámci brněnského festivalu Brno Art Week.

Nikdo neuteče kvantifikaci. Trapné, přesto zjevně nezbytné, kontinuální upomínání na základní funkci kultury, nekonečné ozřejmování, že není, nebyla a nebude ekonomicky výdělečným sektorem, přítomnost tabulkového kapitalismu a náhled na kulturní instituce deformovaný očekáváním byrokratického aparátu, který „úspěšnost“ prezentace umění definuje počtem posbíraných bodů, se staly ústředními tématy prvního dne dvoudenního sympozia Curating Online. Série přednášek s úsměvně podmanivou otázkou v podnázvu Ztráta institucionální aury? se konala pod záštitou Galerie TIC a byla divákům nabídnuta v rámci letošního programu festivalu Brno Art Week.

Chvatná změna dramaturgie

Východiska uspořádání akce, která reagovala na de facto nucený přechod mnoha kulturních institucí a platforem do online prostoru, se programově dotýkala otázek jejich aktuální pozice; způsobu zprostředkování současného umění a provozních i programových změn institucí, které se zároveň odráží v komunikaci s veřejností i v jejich společenském významu. Vhled do nezamýšlené kulturní transpozice nabízela Karina Kottová, Tomáš Hrůza, Michal Novotný a Marek Pokorný. Tímto (kurátorským) výběrem se Marice Kupkové, která celý blok prvního dne moderovala, podařilo vcelku funkčním způsobem zahrnout do debaty reprezentanty různého institucionálního zázemí, jejichž podmínky prezentace umění i institucionálních nároků se ze strany zřizovatelů i veřejnosti liší.

Prvotní skepsi z předpokládané glorifikace online prostoru a bázlivého očekávání, že se v očích kurátorů i institucí stane jen další mezerou, již bude třeba bezezbytku vyplnit, v důsledku zažehnaly poměrně střídmé a kritické přístupy. Vypadá to tedy, že étos nadšeného přechodu do virtuálního prostoru sdílí na webech a sociálních sítích spíše jednotlivá PR oddělení ve snaze nalákat návštěvníky na výstavní program.

Ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého Karina Kottová a umělec Tomáš Hrůza, který je spoluzakladatelem Fotograf Gallery a editorem portálu ArtMap, nabídli ve svých třicetiminutových příspěvcích velmi praktický pohled do (pře)chodu svých aktivit, jejich četných změn i jejich občasného nedobrovolného zrušení. Přestože všichni čtyři řečníci jsou rozkročeni v umělecké sféře do té míry, že pokrývají oblast od kamenných sbírkotvorných institucí, k nimž se upírá množství nároků ze strany zřizovatele, přes mladé příspěvkové organizace, jejichž pozice není ovlivněna tradičně formulovaným očekáváním státu, až po nezřizovanou galerijní scénu nebo nomádské platformy pro prezentaci a zprostředkování umění, které jako nestátní neziskové organizace nepodléhají konkrétní instituci, podařilo se jim (patrně nevědomky) rozdělit půlku prvního dne sympozia na skutečně pragmatické ukázky programových změn a možných posunů v praxi, ale stejně tak na teoretický kontext a hutnou kritiku aktuálního stavu, kterou v návaznosti na svou vlastní praxi poskytli v druhé části přednáškového bloku Michal Novotný a Marek Pokorný.

Společnost Jindřicha Chalupeckého se v loňském i letošním roce potýkala s množstvím dramaturgických změn. Krom výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, která se namísto Moravské galerie v Brně odehrála v ostravském Platu, došlo u aktivit Společnosti především k úpravě formátů, které odkazovaly k proměně různých forem diváctví a jeho aktivizace i k možnostem individuálního setkávání, jehož zřetel je směřován na kvalitu, nikoli kvantitu. Činnost SJCH však byla ovlivněna i navázanou spoluprací s jinými institucemi, u nichž došlo k programovým změnám. Proto například zamýšlený projekt Nukleární rodina, jehož součástí měla být plánovaná výstava v newyorské galerii, se nejenže odehrál alternativní formou dvoudenní instalace v Praze, která několikaměsíční výstavu prezentovala zcela odlišným způsobem, ale realizaci v původně zamýšleném místě posléze ani nebylo možné uskutečnit, neboť americká galerie po několika měsících ukončila svou činnost.

Změny fyzických formátů prezentace umění byly vynuceny i v případě výstavy finalistů CJCH, která byla zpřístupněna pouze dva týdny, a proto, stejně tak jako vzhledem k novému, výrazně odlišnému, kolektivnímu způsobu oceňování finalistů, se ve spolupráci s ČT art odehrál jednodenní stream, který nahradil tradiční víkendové setkání poroty, během něhož diváci zhlédli komentované prohlídky, performance nebo screening videí. Finančně i produkčně nákladnější programové alternativy, jež však častokrát nejsou schopny pokrýt absenci zážitku fyzického prostoru, přesto kráčí podobným směrem (jak ostatně dokazuje i sympozium Curating Online), jako je organizace aktivit určených výlučně pro online prostor. V případě SJCH se takto uskutečnilo sympozium Chalupecký ve světě a v obdobném duchu se Společnosti prostřednictvím Café Chalupecký daří naplňovat průběžný cíl propojování lokální a světové umělecké scény. Tento způsob organizace cele odpovídá současné tendenci internacionalizace, která je přítomná (nejen) v kulturní sféře stejnou měrou jako nynější pandemie.

O tom, že umělecký svět byl už před pandemií velice unavený a množství nucené produkce znemožňovalo sledovat produkci ostatních, hovořil Tomáš Hrůza. Prvotní šok z nastalé situace vystřídaly úlevy a následné kontemplace nad fungováním v novém prostředí. Teprve po chvíli nehybného bezčasí, během něhož nebylo zřejmé, zda se nastalá situace změní, se postupně začal utvářet obsah orientovaný primárně pro nový prostor. Některým platformám jako například FreshEye tento formát přirozeně poskytl divácky o mnoho přívětivější pole a v důsledku i – podobně jako u SJCH – možnost vytvořit mezinárodní programy obohacené o význačné hosty. Zcela rozdílná výchozí pozice přináležela galeriím a muzeím, které se pro uměleckou scénu pokusily vytvořit hybridní program, jehož hodnocení i v rámci sympozia vyvolávalo zcela legitimní názorový antagonismus. Zatímco Tomáš Hrůza poukazoval na zdařilou online prezentaci výstavy Devětsil v domě U Kamenného zvonu, Michal Novotný tutéž transpozici ohodnotil jako výrazně chabou a percepčně nefunkční, vzhledem k množství deformit, které 3D prezentace při průchodu výstavou utvářela.

Autenticita zprostředkování uměleckého díla se stává komoditou

Byl to právě Michal Novotný, který jako kurátor a ředitel sbírky současného a moderního umění NGP navázal na podtitul sympozia tematizací autenticity jako privilegovaného zážitku a vyzdvihl kritický apel její komodifikovatelnosti. Poukázal totiž na důležitý aspekt zprostředkování umění, potažmo uměleckého zážitku, a to vzhledem k tomu, komu je zprostředkováván. Společnost byla zasažena nemožností cestovat a navštěvovat umělecké instituce ve chvíli, kdy za „autentický“ zážitek neváhá zaplatit a tuto sdílenou zkušenost často zveřejňuje na sociálních sítích. Způsoby prezentace umění je tudíž nutno chápat v dichotomii instituci a příjemce, neboť tato cesta nikdy není jednostranná, a vždy končí u diváka. Přestože každá kulturní instituce či umělecká platforma své aktivity cílí směrem k adresátovi, který je naprosto esenciální spojkou zaručující nezbytnou úspěšnost této komunikace, právě v tomto bodě, na nějž Novotný naráží, se viditelně rodí kvantifikační elementy, od nichž je často závislá míra finanční podpory. Jako zaměstnanec největší tuzemské sbírkotvorné instituce, která je daleko více tlačena na zvyšování počtu návštěvníků, a svou působnost tudíž musí prokazovat skrze čísla, kritizuje obtíže v nalezení konsenzu mezi institucí a jejím zřizovatelem nebo poskytovatelem grantů, který je často limitovaný pouze finančním rastrem. Je znovu nutné připomínat, že kvantifikační validace není zárukou kvality? Odvozovat potenciál výstavy, respektive její transponované online podoby, z počtu zhlédnutí a hledat mezi těmito proměnnými korelaci, je podobně liché jako předpoklad, že úspěšnost virálních videí na sociálních sítích není odvislá od zobrazovacích algoritmů a ignoruje tržní mechanismy.

Výrazně kritický postoj k celé situaci zastával především ředitel ostravské galerie Plato Marek Pokorný. Diktátem ekonomického diskurzu dle něj rozhodovací orgány nereflektují pandemickou situaci jako takovou, která ohrožuje společnost především jako celek. Přestože online transformace s ekonomickou proměnou nepochybně souvisí, pomoc, která se kultuře dostala s viditelným zpožděním, je nejenže odvozená od měřitelných kritérií, ale celou situaci Pokorný charakterizuje jako ztrátu důvěry v instituce, u nichž se neustále předpokládá, že poskytnuté finanční prostředky využijí neadekvátním způsobem. Vzhledem k tomu, že reprezentace státu chápe krizi jako výlučně ekonomickou, uplatňuje tudíž k jejímu řešení krizové ekonomické řízení namísto krizového řízení společnosti.

Ačkoli Plato není institucí, jež by byla závislá na počtu prodaných vstupenek, stejně jako pro ostatní instituce to však i pro ni znamená, že se nedokáže vymanit z potřeby naplňování takového typu produkce, který stojí v zájmu konkrétních institucí, neboť podpora státu se odehrává pouze nastavením systémových ukazatelů, tedy v rámci minimalizace dopadu ekonomických ztrát. Institucionální podpora tak staví svůj pohled na kulturní aktivity na deformovaném očekávání, které neakceptuje jiný způsob poslání instituce nežli sbírání bodů.

Pokorný tak opakovaně připomíná bludný kruh, v němž se instituce ocitají, a poukazuje na nezáviděníhodnou pozici, do níž jsou neustále stavěny, a to i v současné situaci a v naprosto odlišných podmínkách. Většina z nich je přitom závislá na státním příspěvku, tudíž jsou nevyhnutelně tlačeny k pokračování v byrokratickém cirkusu s iluzionistickými čísly. Přemýšlení směřované k poskytování služeb (nikoli péče), které jsou vidět, tak viditelně znesnadňuje pozici institucí.

Online jako doprovodný program

Po přednáškovém cyklu následovala řízená diskuze, v níž se Marika Kupková dotýkala uvažování o transformaci samotné podstaty galerie a navázala na předešlé příspěvky jednotlivých řečníků. Právě závěrečná konfrontace, jež byla poněkud viditelně okleštěna časovým rámcem, nabízela čistě civilistní sdílenou zkušenost, v jejímž rámci bylo patrné, že i jednotliví hosté se jako odborníci ve svých oborech snaží z nového prostoru vytěžit co nejvíce, ačkoli si uvědomují jeho limity. Online transformaci chápou jako způsob učení se novým modelům zprostředkování umění a ve vztahu k této proměně se vlastně ukázali jako adaptabilní. Tato adaptabilita však sémanticky nevyjadřuje pouhé „překlopení“ či kopii aktivit do online prostoru, jak bylo několikrát během sympozia řečeno, nýbrž skutečné využití potenciálu nového média, v němž jsme se nyní ocitli, a jeho možných vyjadřovacích prostředků.

Každá z institucí i platforem se v rámci svého zázemí a odlišné náplni i cílům zachovala ke změně prostoru poněkud odlišným způsobem. Zatímco SJCH se v některých tendencích online prostoru potkávala se svými dřívějšími plánovanými záměry, pro NGP jako sbírkotvornou instituci byla východiska této transformace poněkud jiná. Právě v této odlišnosti přístupů a zkušeností spočívala poutavost závěrečného bloku, neboť teprve při rozdílných odpovědích na tutéž otázku si posluchač po vyslechnutí všech předchozích příspěvků, které v rámci sympozia zazněly, cele uvědomil nejen fakt, jak komplexní úlohu kultura plní, ale současně jak vzájemné srovnání odpovědí jednotlivých řečníků zviditelňuje nejpalčivější problémy i rozdíly, s nimiž se ve své praxi vyrovnávají.

Online Curating, 24. 4. 2021, v rámci Brno Art Week
https://2021.brnoartweek.cz/