Dvě kratší politglosy
K dnešku…
MIMOCHODEM
„Česká centra“ jsou (bývala?) báječná věc. Ty z Prahy řízené instituce rozšířené kromě Patagonie a Antarktidy snad po celém světě. I v Moskvě měla donedávna svoji pobočku: Český dům - a v domech k Českému domu přifařených byty pro české obchodníky, kulturní pracovníky i jiné níky hahaha např. básníky, jako např. Grombíře, Štengla a Kovandu kdysi. V následujícím roce po té anabázi básnické mně senátor Josef Vaculík přes ředitele babické firmy HAMÉ, která měla (má?) v Rusku řadu dceřiných firem, zařídil alespoň stravování v Českém domě. Alespoň… Především! Protože pojest v tom Českém domě se rovnalo gurmánskému zážitku nevídané intenzity! Naposledy jsem se v tom českém hnízdě stravoval v roce 2016. U vedlejšího stolu se osvěžovali čeští fanusi, jakési mistrovství v hokeji v Moskvě akorát jelo… Mezi nimi jsem uhlídal i hokejového experta Sýkoru, který tam rozdával spolustolovníkům hokejové rozumy. A tekla tam plzeň. Já jsem stoloval s básníkem Libigerem a dvě Kateřiny jsme k našemu stolu pozvali. Jedna byla z Prahy a druhá ze Záp, což je městys ve Středočeském kraji. Ty dvě ženy putovaly po Rusku tehdy s marionetami a ruským dětem rozšiřovaly povědomí o starých pověstech českých, i loutku Šemíka sebou tahaly a kus Vyšehradu, jak měly ten bágl těžký. V tom Českém domě (poblíž ulice Julia Fučika a Josefa Gašeka) seznámili jsme se i s ředitelem tamního Centra Karlem Havlíčkem, jinak než Borovský jsme mu neřekli. Básníka Libigera vzal dokonce k sobě do služebního bytu, protože já jsem chrápal. V tom domě jsem se seznámil i s ruským učitelem prepodavatělem češtiny na naší české škole, který tam učil (učí?) děti českých diplomatů. Blahé paměti. A teď jsem se dočetl, že ten český azyl zavřeli. A Jourovou za ty její aktivitky tam teď Rusové nepustí ani do kuchyně. Jak jinak, když se ta politička svými planě proevropskými postoji tak zasloužila o uzavření jednoho dobrého českého centra.
TEPLÁ BALADA
Jak to bylo dřív?… K silnici, která je od našeho domu vzdálená 70 metrů, nám zaměstnanci Uhelných skladů s každým podzimem složili 35 metráků koksu, 10 metráků drobného uhlí, oříšku, a nějaké ty kuláče měkkého dřeva na třísky.
Z té silnice jsem po chodníku o osmi schodech materiál z Uhelných skladů navozil ke sklepovému okýnku - a pak naházel do baráku. Když jsme se kolem čtvrté odpol vracívali z práce, a v baráku jak v sýrně, vyčistit rošt, vynést popel, nasekat třísky, přidat kus kopyta, trochu uhlí, rozfajrovat, a na to koks, bývala moje každodenní práce. Ale v sedm bývalo doma vlažno a v deset večer jsme otvírali okna.
V osmdesátém devátém si naši sousedé chodník zprivatizovali. Vyhodili dlaždičky a postavili plot. Kdyby nám teď dovezli uhlí, dřevo, a možná koks, museli by ten náklad složit o třicet metrů dál, k jinému ústí chodníku, čímž by nám potenciální teplo vzdálili o třicet metrů + sedm schodů navíc.
A teď ráno takhle drbnu prstem do cuplíku, ten dá příkaz kotli na ruský plyn a za čtvrt hodiny je v celém bytu příjemně. Nedovedu si představit, že bych teď, v osmdesáti letech, a žena má problémy s nohama, musel sklízet plody našich rusofobů - z té silnice.
Ale budiž. Rusko je agresor, nebudeme od něho brát ani h…o, raději plyn z Norska, nebo z Ameriky.
Nejsem proti. A nakonec, kdyby ta sibiřská ložiska plynu vlastnila nějaká americká firma (tomu plynu by bylo jedno, kdo z něho bohatne), sem s tím.
Jenomže vy moji bližní, často s tak odpornými protiruskými názory, za jakou cenu by ten plyn asi byl, že jo?!
P. S.
Kuriozitka pro pamětníky: Měl jsem modrého trabanta obsahu 601 ccm v provedení combi a moji rodiče, protože kdysi pracovali ve Svitu, dostali jednou gratis odpad tvrdého dřeva, z dřevákové dílny, tj. kopyta a tak.
A protože co oni staří s tím, takže jsem vyhodil z trabantu zadní sedáky a 7 pytlů toho nádherného odpadu jsem v tom trabantu odvezl naráz! Teplá balada!
Jaroslav Kovanda, jenž má tentokrát neodbytný pocit, že mluví i za jiné - z „mlčící většiny“