Kultura a umění Kultura

Kam míří písně?

Foto Tomáš Koloc.

Jedním z možných kritérií, podle nichž lze přemýšlet o písnich, je otázka směřování obsahu jejich textů: Zda-li do budoucnosti, či zda se ohlížejí zpět a případně reflektují minulost.

„Ten život utekl jako voda.“ Jak často jsem už slyšel tuhle větu a jak často v ní bylo cítit hlubokou melancholii. Nebo dokonce i pocit prázdna, zmaru. Na začátku dětství obtížené úzkostmi, jejichž původ byl v existenční nejistotě, hrubých vztazích či ve válkou způsobených strastech. Následoval život plný starostí: Vychovat a zajistit děti, maraton z práce do práce. A pak nemoci a úbytek sil. Kam se poděly ty chvíle klidného odpočinku a radostí, k nimž jsme se celý život pod bičem povinností upínali? A najednou je tu konec, na dohmat. To, co se nenaplnilo dříve, nedožene se už.

Já vím, duchovně pokročilejší lidé řeknou, že nic není ztraceno a že přeci jde o to, přijmout svůj život. A jistě v něm byly i světlé stránky, za něž je třeba cítit vděk a na nichž se dá stavět. Ano, jistě byly, a byly to třeba i chvilkové radosti velké intenzity, ale přesto nepřehluší tu melancholii, protože se kdysi stalo něco, co už v zárodcích podřízlo důvěru ve svět a schopnost sebepřijetí. Věčně druhý, věčně na okraji, věčně nedosažitelné sny a přání. Když už si připustím, že se mi něco povedlo, vtírá se vzápětí neodbytné „ale“.

Nechci tu hlouběji rozebírat příčiny tohoto vnitřního stavu ani jeho řešení, jen konstatuju, že břímě plně neprožitého/nepřijatého života nese na svých bedrech mnoho z nás. A vím také, že to břímě nelze jen tak shodit ze stolu lusknutím prstu nebo sebelépe míněnou radou.
Básnický génius dokáže příčiny i následky vyjádřit hutněji a jasněji, než velké učebnice psychologie:

Jako malý kluk měl jsi v noci velký strach
Že netopýři krev člověku sají
Ale pravdu neřekli ti
Že ty oči které ve tmě svítí
Nejsou netopýří sítí
Ale hvězdnou oblohou
A ty zabalený v dece
V rohu temné klece
Křičel jsi do tmy Tady přece
Za mnou nemohou
Je ti to líto
.........
Život trvá pouhou chvíli
A odliv střídá příliv
A to všechno co jsme žili
Byl jen sen
Je ti to líto

Píseň „Je ti to líto“, kterou Jaromír Nohavica věnoval svému tatínkoví (a jistě ne bez hlubší příčiny), patří k těm nejsilnějším písničkářským generačním výpovědím, zvláště pak pro ty posluchače, kteří sdílejí podobné životní zkušenosti své či svých blízkých. A přesto nebude asi patřit k těm, které mají největší posluchačskou odezvu, protože člověk vedle zpětného zrcadla potřebuje i světlo na cestu.

Ten stejný básník napsal před lety píseň „Starý muž“ a natočil k ní prostý videoklip, v němž se protínají obrazy romantického svatebního veselí se záběry starého pána v klobouku a obleku upíjejícího ze sklenky.

Až budu starým mužem budu staré knihy číst
A mladé víno lisovat
Až budu starým mužem budu si konečně jist
Tím koho chci milovat

Až budu starým mužem budu místo vody pít
Lahodné víno ze džbánku
Koupím si pergamen a štětec a tuš
A budu mlčet jako mlčí ti kdo vědí už
Starý muž

Ten klip umístil youtuber Radoslav Outrata – Monty poprvé na YT v roce 2008 a od té doby má na tomto kanálu dodnes (květen 2021) více než 4 a půl milionu zhlédnutí. Na české poměry velmi slušný výkon. A k tomu vděčné komentáře, jako například: Tuhle písničku mám jako budík a vstává se s ní už pátej měsíc líp. – Ježíš, Jarku, to je v řiti. Vždyť já se na stáří začnu snad i těšit. – Až budu starou ženou, budu žít přesně tak jak Jarek zpívá v týhle písničce… a těším se na to… ale musím ještě pár desítek let počkat. – Píseň „Je ti to líto“ nejspíš taková odezva nečeká (za půl roku od zveřejnění 30 tisíc zhlédnutí), a to, myslím, ani s případným klipem. Ale má to svou logiku.

Jsou písně, jež se obrací zpět, pojmenovávají, hledají klíč, formulaci, katarzi… A pak jsou ty, které míří kupředu, neseny našimi potřebami, přáními a sny. Co na tom, že mohou zdánlivě spočívat na iluzi? Jaká je například opravdová slast být starý? Jaký budu ve skutečnosti i já sám? Ale je tu přesto šance, že to tak nakonec bude, jak se zpívá v písničce. Naděje umírá poslední.

Vyústění bilanční písně „Je ti to líto“ popisuje stav, s nímž se leckdo může identifikovat. Jsou však i jiné písně, které naznačují cestu, princip, který zafungoval. Takovou je píseň „Compass“ americké folk-rockové legendy Davida Crosbyho.

Tento člověk stál u vzniku nejslavnějších skupin v historii americké populární kultury – The Byrds a Crosby, Stills, Nash & Young. Jeho nejednoduchá, prchlivá povaha a závratná popularita jej nasměrovaly na cestu, která skončila v 80. letech 20. století v zajetí drog, v osamělosti, v odcizení se světu a ničivé sebedestrukci. A nakonec v téměř ročním vězení. Sám Crosby přiznal v rozhovorech tři věci: Zaprvé, že nebyl schopen rozpoznat směr, kterým se pohybuje a tvrdohlavě se řítil do zkázy, přestože se mu dokonce i soudce pokoušel pomoci. Zadruhé, že uvěznění bylo asi jediným způsobem, jak zlomit silnou drogovou závislost. Zatřetí, že člověkem, který mu pomohl vrátit se do života a najít znovu jeho smysl, byla jeho milující žena Jan.

O své osudové zkušenosti napsal Crosby křehkou komorně aranžovanou meditativní píseň „Compass“ (https://www.youtube.com/watch?v=hFoUt3yUQbs), která vyšla v roce 1988 na albu CSN&Y American Dream. Asi nikdy nebude patřit mezi jeho nejpopulárnější písně, ale obsahuje pokornou na metafory bohatou zpověď, která se očistně rozsvěcuje v durové harmonii refrénu a nepochybně určitý typ posluchačů oslovuje – včetně mne:

Promrhal jsem deset let se zavázanýma očima
desetkrát víc, než jsem vložil nyní do vidění
cestoval jsem mezi křivými zrcadly jako třepetavá muška
ztráceje reflexi boje.

(Ref) Ale jako střelka, hledající sever
žije ve mně stále, dozajista, duchovní část
mračna pochyb jsou rozťata vejpůl bleskem a hromem
vycházejícím z kompasu mého srdce.