Nechte nás slavit tento den!
Osmého května 1945 skončilo nacistické Německo – žádné historické datum není důležitější. Proč je ale dnes tento den v Německu prakticky bezvýznamný?
Třicátého dubna 1945 spáchal Adolf Hitler sebevraždu. O osm dní později nacistické Německo v sovětském hlavním štábu v Berlíně-Karlshorstu kapitulovalo. Zemřelo přibližně 60 milionů lidí, toho dne ale byli nacisté konečně poraženi a druhá světová válka v Evropě skončila.
Nenapadá mě důležitější historické datum. A přesto si nemohu vzpomenout, že by tento den hrál nějakou roli v hodinách dějepisu na mém západoněmeckém gymnáziu. Na významu nenabyl ani později a není významný ani dnes. Proč vlastně? Proč konec nacistického Německa neoslavujeme?
Protože už máme příliš mnoho svátků? Ráda bych se nějakého vzdala. Promluvme si přece o tom, co považujeme za důležité, například zda je to opravdu svátek Nanebevstoupení Páně.
Protože se porážky neslaví? Tuto bychom slavit měli. I když se mnozí němečtí pachatelé poté cítili až příliš dobře jako nevinní osvobození, jasné je, že kapitulace wehrmachtu byla tím nejlepším, co svět mohlo potkat. Pojetí, že porážka byla osvobozením, se ostatně prosadilo hned od počátku v NDR. Mnozí dokonce zvnitřnili toto osvobození natolik, že začali věřit, že to byli oni, kdo na straně Sovětského svazu zvítězil.
V Západním Německu to nešlo. Také proto, že se během studené války nemělo připomínat, že úhlavní nepřítel, Sověti, osvobodil Německo spolu se západními spojenci. Začalo se to postupně měnit až od roku 1985, po projevu Richarda von Weizsäckera. Ale i pak bylo zmíněné datum často zametáno pod koberec.
Svátek je vždy politickou záležitostí. Kdo a co má zájem si připomínat? Francie kdysi od slavení 8. května nakrátko upustila, aby se se Západním Německem sblížila. A v Berlíně byl tento den v roce 2020 dnem pracovního klidu jen proto, že má město relativně levicovou vládu.
Nebo snad pomíjíme 8. květen kvůli tomu, že ho oslavují Rusové, a navíc dost zvláštním způsobem? Kvůli časovému posunu se v Rusku slaví až 9. května a součástí oslav je mimo jiné známá vojenská přehlídka v Moskvě. To je nebezpečné úskalí svátků, že jsou příležitostí pro propagandu.
Když se v Moskvě předvádí nejnovější vojenská technika, mimochodem i pro všechny potenciální kupce ve světě, kladou si mnozí otázku, co to má společného s oslavami a pietou. Ptát se budou například na Ukrajině. Tam si od roku 2017 připomínají oběti 8. místo 9. května, stejně jako západní Evropa. A mnozí pociťují předvádění ruských tanků jako bezprostřední hrozbu.
Ale i v Rusku jde v tento den o víc než o Putina a vlastenectví. Pietní akce a oslavy jsou rozmanitější. Nyní dokonce dostalo kus prostoru i vzpomínání na lidi, jako byli mí předci: ruští Němci, kteří zá války dřeli jako pracovní armáda (to je, prosím, eufemismus) v sibiřských lesích a kazašských uhelných dolech. I oni nějakým způsobem přispěli k vítězství.
Neslavíme v Německu proto, že vítězství nad nacisty nebylo definitivní? Protože nikdy nenastala nějaká nultá hodina? Protože je této zemi stále ještě zatěžko pojmenovat pravicové teroristické činy a rozpoznat tu návaznost? Kam až sahá ta naše tolik vychvalovaná vzpomínková kultura? Až k čestnému vyrovnání se se současností?
Němci by si mohli vypěstovat svou vlastní formu vzpomínání. A ponechat v ní místo také pro skutečnost, že mnoho zde žijících Židovek a Židů je potomky těch, kteří zvítězili s Rudou armádou.
Text, který původně vyšel v týdeníku taz am wochenende, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.