Společnost a politika Zahraničí,Kultura

Pětkrát v Rusku: Třetí cesta do Ruska (2009): Zpívající písmena

Obrázek nebo fotografie#32321

Když nejsi rusofob, jsi tedy rusofil?, ptal se mě před jednadvacátým srpnem roku 2018 básník a kritik Radim Kopáč v rozhovoru, který měl vyjít toho času v Lidových novinách, a který nevyšel, protože toho času bylo zvykem na Rusy plivat – v rámci té bohulibé třaskavé směsi, která si zcela záměrně plete Sovětský svaz s Ruskem, Putinovy snahy se Stalinovými výsledky apod. K čemuž připočti glorifikaci nevinného Západu (jeho „humanitární“ bombardování Srbska třeba) a klasické užívání dvojího metru: na jedné straně odporná anexe Krymu a na druhé straně shovívavé očko nad připojením Golanských výšin k Izraeli. Na rozdíl od některých mám však za to, že tak jak čile obcujeme s Němci, kteří nám ve své fašistické epizodě ublížili násobně víc než Rusové ve svém sovětském balení, že bych neměl přisýpat sůl do ran, které jsem nezpůsobil. Osmašedesátý rok Sovětskému svazu (a jeho komunistickým spojencům) odpustit nejsem s to, ale na Rusko jsem se snažil dívat pokud možno bez předsudků.

V pondělí 1. června jsem konečně dostal víza. A cestou na nádraží pro lístky jsem potkal známého, známého antikomunistu (a po svém návratu z JAR i zaníceného rasistu), jemuž jsem se zmínil, že v pátek jedu do Ruska. „Tak v tom Sovětském svazu pozdravuj toho kágébáka Putina…“ Že jedu za kamarádem Rusem Michailem, mimo jiné autorem tisícistránkového životopisu o Panně Marii, jsem už psal. Že jedu za Arménem Levonem usazeným v Moskvě, který tam už desátý rok vydává arménský literární časopis na křídě, pro změnu v ruštině, ho taky nezajímalo. „Protože já su Evropan a tamto sou Asiati, a šmytec!“

Když jsme u toho Michaila: on píše nejenom o svatých, ale i o normálních svatých. Viz Človek končiaci: „Ak Sidor túto poviedku neuverejní, napíšem ešte jednu, ako ženská večer, keď je už skoro tma, išla z roboty, podišiel k nej chalan a vraví: Teta, tu v šope horí. Neviem to uhasiť. Ona vojde do tej šopy, natiahnu jej na hlavy vrece, zavalia na zem, roztrhnú blúzku a začnú znásilňovat. Bolo ich niekoľko, všetko ešte deti. Zrazu počuje cez vrece: Saňka, chceš skúsiť ženskú? Chcem, odpovídá Saňka. No tak poď, lebo nám už stačí. Saňka podišiel a skúsil. Potom sa všetci rozutekali. Dlho ležala v šope, plakala. Vrátila sa domov. Syn sa pýta: Kde si bola? Tam, kde aj ty – odpovedá. Saňka bol jej syn…“

Tak za takovým spisovatelem jsem jel, ale nejen za ním… Dostal jsem pozvání na festival „Singing letters“ do Tveru (dříve Kalinin), což je půlmiliónové město asi 160 km na sever od Moskvy. Čili jsem (v pátek pátého června v 1.53 hod.) na olomouckém nádraží nasedl do expresu Vltava, a děj se vůle atd. Na polsko-běloruských hranicích jsem zaslechl, jak obsluha pohraniční kontrole hlásí, že ve vagónu je 19 Rusů a 1 Čech! Pojedete-li někdy tímto spojem (z Olomouce přes Ostravu, Bohumín, Katovice, do Terespolu, Brestu, Minsku přes Smolensk a Vjazmu do Moskvy), myslím, že se nemusíte ničeho velice obávat. Rusové jsou na dálkovou přepravu po železnici zvyklí, jejich lehátkové vlaky mají „štábák“. Podlahy na chodbách vagónů i v kupé jsou pokryty peršany, lůžkoviny i s ručníkem dostanete zabalené v mikroténu. Všude čisto, matrace na lehátku pohodlná, zhlavec akorát, u hlavy lampička. Ve skříňce zrcadlo, karafa s vodou a sklínka. Děžurný(á) vás na požádání vzbudí, uvaří čaj anebo podá kipjatok. Kipjatok je převařená voda, do ní si už nasypete cokoliv. Na záchodě teče voda pořád, i mýdlo. (Mísa se po použití tím H2O naplní, aby naředěné vzápětí vylítlo na trať; načež se na stěnách toho nerezu objeví další splach. Útlocitní promiňte.)

Akorát v Katovicích přistoupili dva Rusové s obrovskými bágly – obchodníci obuví, ale po nějakých pěti hodinách si našli samostatné kupé. Cesta z Olomouce do Moskvy trvá třicet dva hodin. Kupé nejsou moc velká, ale pro jednoho ideální. Ležíte s nohama nahoře, na stolku pokrytém dečkou se povaluje řízek, vedle Maigreta zápisník - a za oknem spěchá krajina. Co víc si můžete přát! KATOWICE-LIGOTA a na zdi nápis: Kocham cię, panie Chryste!, u toho havlovské srdíčko. Vedle neznámého FUCK POLICE! V Bělorusku jsem těch pitomin na zdech tolik neviděl. Ptal jsem se v Tveru básníka Vladimira, Bělorusa; říkal, že dva mladíci v Minsku nedávno nastříkali na barák Lukašenkovy (prezidenta Běloruska, kdyby někdo v budoucnu nevěděl) iniciály (zřejmě s patřičným výtvarným komentářem) – a dostali dva roky natvrdo. Za bělorusko-ruskými hranicemi máme už demokracii, a máme tedy už sprejery posviněno kde co.…

Měl-li bych si tedy vybrat, kde bych chtěl v budoucím životě žít, tak ve východním Polsku. Všude čisto, písčito, samé borovice. Jak ze zastávky Bzenec do Hodonína. Tady ovšem jedete dvě hodiny – a Hodonín pořád nikde. Pořád jenom ty červenonohaté remízky borovic mezi poli ovsa, za ovsem k zemi přišlápnutý domek, u něho kříž, u kříže koza, polem jde van Goghův rozsévač, kůň se dře zadkem o tamní univerzitu, v zahradě kvete ťuhýk. Ano, tak pomalu jel chvílemi ten expres. A z pilíře mostu mává vlaku dívka a řeka s jícnem plným písku tak tak odtéká do dálky…

A pak přijdou hranice: Terespol na polské straně, na běloruské Brest. V Brestu nádražní budova ve stylu sorely, na zdi Lenin. Jeho reliéf… V Brestu, kde byl podepsán v roce 1918 tzv. Brestsko-litevský mír mezi bolševiky a Němci, čímž Sověti tehdy přišli o Finsko, Ukrajinu, 80% dolů a spoustu půdy, pro ortodoxní Rusy paralela s perestrojkou.

V Brestu se přepřahá. Naše úzkokolejka je nekompatibilní s ruskou širokorozchodkou. Až do poslední chvíle jsem si já, neználek, nedovedl představit, jak se z ničeho nic vlaku roztáhnou ty dvojline kolesa. Jak jednoduché! Vagon i s vámi na palubě natlačí do haly mezi čtyři zvedáky. Vagonu uvolní podvozek a vás nadzvednou o metr. Tažná lokomotiva úzký podvozek odveze a přiveze nový, širší. Nějakým fíglem vám pod nohama přehodí koleje a vdrug! (za tři hodiny i s pasovou kontrolou, mimochodem decentní) vlak opět šupotá po širé matičce Bělorusi.

Na Běloruském nádraží v Moskvě (v sobotu v 8.05) mě už čekal Michail Pismennyj i s děvočkou od toho festivalu. Levon přišel později. Coby hlavní redaktor ruského časopisu Mecenat i mir celou noc pracoval na jeho uzávěrce a nestíhal. Zpocený Levon nás všechny tři (Michaila, děvočku Aňu i JK) vyfotil, napsal mi věnování do své nové knížky, a zase spěchal do redakce. Levon Pracovitý…

A před nádražím stojí taxík s cedulí za sklem ЯPОСЛАB КОВАНДА – „Поюшчие письмена“, který nás zaveze až do Tveru, až do Hotelu Tver. Оbehnaného zdí, do hotelu ljuks a deljuks, jak zní v ruštině. Hlídaného dvěma carrarskými lvy.

Mám samostatný pokoj s nábytkem možná z mahagonu, s tenkou televizí, s koupelnou vhodnou k orgiím. (A jak jsem poznal, že mně pokojská uklidila? – Začátek toaletního papíru v sumce byl opět origamně složen do špičky…)

Většina účastníků festivalu slovanské poezie už posedávala po hotelu: Miljutin – Černohorec, Goran – Srb, Risto – Makedonec, Alexander – Polák, Petro a Vitalij – Ukrajinci, Vladimir – Bělorus, Milan a Boris – Slovinci. Po obědě jsme si jeli prohlédnout Tver, město na horní Volze.

A hlavně jejich muzeum. V domě po starém kupci. (Až do perestrojky se v tom rozsypávajícím se baráku tísnilo 10 sovětských rodin!) V jedné z mrňavých místností byla expozice staré selské jizby. Nikde velice nic, a to nic ještě ze dřeva, kolem dřevěných zdí lavice. Na můj dotaz: a kde dělali děti?, dostal jsem odpověď: vot zděs. A čím užší lavice, tím víc dětí.

Ve sbírce samovarů nás pozvali k Ivanu Ivanoviči, jak se předchůdcům našich umělohmotných varných konvic říkávalo. Popili jsme a zakousli. Pak rychle k Volze. K pomníku Afanasije Nikitina, cestovatele, který vykonal v letech 1466 – 1472 první přátelskou, jak zdůrazněno na pamětní desce, cestu do Indie. Ve své cestovní zprávě ale doporučoval všem, kteří by ho chtěli následovat, převlek za muslima. U toho bronzu – byla sobota – se fotily svatby, pulzovali komáři… Abychom nezavazeli, šli jsme na pivo: Afanasij. - Přikusovali jsme k němu sušené rybky, stanem prosvítalo slunce, Volha kolébala stromy. Světlo při troše představivosti jak u Seiny…

Večer přijeli další funkcionáři a spisovatelé. Zahájení 1. Festivalu slovanské poezie „Zpívající písmena“ se konalo v místnosti označené velkými písmeny psanými v latince: V. I. P. Někteří lidé úžasně milují mikrofon. Jako by jej jazykem myšlenky olizovali – až tu a tam stydno. Slibotechno. Nadradost! Pěna u srdce. Ta těsnicí… Mikrofonová nemoc se tomu říká… Ale jinak pohoda. Vždycky se tu v Rusku zřejmě najde „šútka“ anebo nečo, jak říká můj vnuk, z čeho zatrne. Vedle mne sedící mohutný Nikolaj Vladimirovič, vnuk Moskalenkův, mně vypráví, jak jeho dědečkovi, Kirillu Semjonoviči, sovětskému maršálu, vzápětí po Stalinově smrti jednou zvečera volal Chruščov, aby si spakoval svoje „sigari“ („cigára“ – kryptoslovo pro střelné zbraně) a přikvačil ihned do Kremlu. Odstřelit Lavrentije Beriju, ministra vnitra. Udělat to dřív, než ta zrůda začne likvidovat nás i ostatní!!!!, prý na jeho dědušku do telefonu ječel!

Od jiného souseda se zas dovídám, že Lužkov – starosta Moskvy – má na svých mítincích vždycky pěkné počasí. Nařídí letectvu, aby do mračen, mračí-li se, nastříkalo aerosol – a hned prší jinde. Lužkov se ale Západem koupit nedá, protože jeho manželka je strašně bohatá…

Poté jsme se přesunuli do baru. Výhodou bylo, že my VIP hosté jsme si mohli donést i to, co měl kdo v kufru. Risto rozléval rakiju, já sabáčje (psí) vino, jak té zlínské jabkovici říkal Rus Sergej, hlavní organizátor festivalu, který se mj. konal na počest už 12. antologie – výboru ze současné makedonské poezie, kterou vydal. Úžasnou slovanskou gořalku přinesl i profesor akademik Eduard Eduardovič z Moskvy; úžasné proto, že k její výrobě nepotřebujete lavór, natož měděného hada, že to vlastně žádná gořalka není, ale roztok. Ale jaký! Ostatně už ten název: Tibetsko-ruský likér KREPKOSTOJ je víc než inspirativní… Do litru vody 2 feferonky, 5 stroužků česneku, dva šlahouny celerové nati, několik lžiček lučního medu.

Měsíc louhovat. Strašné! Mimochodem do vodky se taky dávají přísady, i paprika, až 30 druhů bylinek. Já jsem domů dovezl dochucenou obyčejnými kopřivami a byla bezvadná. A když se v tom jazykovém mumraji náhle udělalo ticho, byla hned průpovídka po hubě (sic!): Ticho sdělalos – radil sa milicioněr. Asi pro Rusko velmi výstižná.

Na druhý den (v neděli) se vstávalo dřív, abychom stihli dojet co nejdříve do vsi Bernovo, nějakých sto dvacet kilometrů na sever, kde se konaly oslavy 210. výročí narození A. S. Puškina. Tverská oblast je veliká jak pětina Francie a už po chvíli jsme potkali losa. Běžel majestátně podél té cesty dálniční vizáže, podél autobusu dlouho s námi, lopaty jeho paroží hladili jsme očima.

A tak náhle, jak jsme potkali losa, potkali jsme i ruskou děrevňu. Nic se na ní od dob Chagallových nezměnilo. (Michail, který seděl vedle mne, říkal: „U nás je všetko krivé. Bol som v NDR v Lipsku, mali tam pekný kostolík nášho štýlu. Reku, podíváš sa tam, pomodlíš. Prišiel som k nemu, áno, bol to náš kostolík, lenže v nemeckom vydaní: všetko v ňom bolo do pravého uhla! Nedalo sa v tom modliť.“)

Puškin jezdil do Bernova za svým přítelem Vulfem přes Toržok.

Toržok začínal velikým činžákem z šedivých dříve bílých cihel, na němž obrovský nápis hlásal: STOMATOLOGIA. Před barákem krákaly kavky a vrány: praly se o použité obvazy a fáče, které vytahovaly z kontejnerů… A cesta? Díry obehnané asfaltem. Autobus jel skrz město ty tři kilometry dvacet minut. Jak sami Rusové říkají: u nás jsou dorogi duraki. A před dalším panelákem taky z bíle šedivých cihel na nás hleděli tygr a slon, v malovaném betonu. Následovala Ulice Dzeržinského. Přijíždíme na Náměstí Lenina a za rohem Lenin v jetelině. Nakročený k budoucnosti. (Michail: Jebemti, tady určite vládnu ešte komunisti. Tady sa nič nezmenilo.)

V neděli 7. 6. 2009 v poledne je v děrevni Bernovo aut jak mšic. Davy proudí za svým básníkem. Vítají nás chlebem a solí. Chléb je copem z těsta ozdobená buchta. Ve vratech vyhrává šraml na obrovité balalajky. Za vraty postávají Cyril a Metoděj, a zvířátka z tajgy, i Taťána z Oněgina je mezi tou ochotnickou havětí, i sám Alexandr Sergějevič: nasnědo nalíčený kudrnatý mladík.

Před budovou Puškinova muzea se kroutí labyrint cestiček vysypaných pískem, pangejty jsou z šišek. Dostáváme do rukou kytice a děvčata v krojích a procházíme pod bílými štólami, které nad námi vztyčil folklór. A za zvuků hudby klade češskij básník Jááároslav Kovááánda spolu s ostatními slovanskýýými báááásnííííky kytice k Mistrovu pomníku. Miljutin líbá Jeho sokl.

Proplétáme se davem. Stánky v parku jsou většinou plné nejen pouťového zboží, ale i knih. Pouliční kreslíři obkreslují svoje oběti, prodává se kozí mlíko. Před silně ozvučeným pódiem stojí dvě pergoly, pod nimi židle potažené damaškem! Tam nás vsazují. Zatímco od děvoček dostáváme drobné mosazné kolokolčiky, na jeviště vybíhá gubernátor Tverskoj zemlji. V současné globální uniformě: v džínsách, tmavém saku a v bílé rozhalené košili. V brýlkách, mladistvý, pohyblivý, Barosso je proti němu stařík. Na závěr jeho řeči vypouštějí holubice. A do třepotu jejich křídel cosi jaskotají operní pěvkyně. Dvě.

Z estrády capkáme podmáčenou loukou na recepci do partystanu velikosti menšího hangáru. Za chvíli jako vymeteného. Při odchodu z toho snědeného krámu Michail cituje Siňavského: „Na tonkich podagričeskich nogach vběžal v litěraturu.“ Puškin už od mládí trpěl podagrou.

S Michailem odpočíváme před muzeem: „V osemnástom roku bol v Rusku taký bordel, že keď sa vracal moj dědko z fronty, keď ich v Moskve rozraďovali, jemu, rodákovi z Kyjeva!, prikázali žiť za Uralom. A ešte mu na jakýsi cancúr napísali, že je Rus. Dofrasa, aký ja som vlastne Rus, veď já som len históriou prevarený Ukrajinec!“ Sedíme s Michailem a odpočíváme. Michail je po operaci rakovinného nádoru, vzali mu žaludek, má vývod. „Prežil som možno len preto, že som si zo všetkého robil srandu. Ale vážne, bol som v nemocnici viac ako mesiac. Každý deň mňa stál vyše tisícky rublov. Kde bysom na to z šesttisícovho dôchodku vzal? Priatelia mne dávali peniaze, súsedi z nášho činžáka, a po nikom som nič nepýtal. Bez teho by som neprežil…“ Michail má slzy v očích. Musí na WC. Po chvíli se vrací: „Puškin, básnik, slavíme, to sme celí my, ale pozri sa, ako som dopadol…“ a bílé topánky má s hnědým ráfkem…, jak se tam v tom brodil.

A sotva stačil zasunout nohy pod lavici, prochází kolem nás nejen svita doprovázející ty dvě operní zpěvačky, ale i moskevská mediální hvězda básník Děmentěv, který na estrádě (zapomněli jsme se zmínit) typickým ruským patětičeskim způsobem srovnával posluchače se zemí – ó jak se liší ruský přístup k poezii od toho jedem skepse stiženého českého! –, a v tom hřímání naříkal, že by už místo zahraničních deli jogurtů a pizz, jedl konečně něco, co vyrostlo z russkich domašnich niv. Michail se s ním zná. I mně tedy podal ručku. I skrze mě se podíval...

Večer pršelo. Ale výlet po Volze na lodi „Liza Čajkina“ jsem si nemohl nechat ujít. Liza Čajkina byla komsomolka, údernice, za války partyzánka. Sousedé ji udali Němcům. A Němci „konali svou práci“. Pojmenování Němci je nepřesné. Nacisté anebo fašisté je možná přesnější. To jen na okraj drobných slovních půtek, které tu s některými slavjanofily vedu. Například s Černohorcem Miljutinem. Když se bavíme o Lisabonské smlouvě, a tvrdím, že mně by koneckonců nevadilo, kdyby prezidentem Evropské unie byl kdokoliv, kdo na to má, myšleno myšlenkově, vždyť my Češi jsme měli už za krále i Ludvíka Jagellonského, i Fridricha Falckého, tvrdí zase on, že to je jenom takový můj politický ekumenismus. Srb Goran rovnou říká, že jemu by se jiný prezident, kdyby je tedy do té Unie vzali, než srbský nelíbil. Oni měli svoje krále už v 11. století… Vůbec zjišťuju, že moje stupnice: napřed člověk, potom občan, a pak teprve příslušník nějakého národa – je obecně těžko stravitelná. Pořád si zapínáme ten svetr špatně, protože se nemůžeme zbavit toho, kdy nás bylo na zeměkouli jenom pár tlup. Pořád se tlučeme státními příslušnostmi, tím myšlením „tlupním“. Nicnežnárodním. (Ostatně Černohorec Miljutin tvrdil, že dalším stupňováním člověka je nikoliv občan, ale vlastenec…)

Ještěže můžeme cestovat a používat ten svatý vynález internet, ještěže mladý Kalmyk si může vzít za ženu třeba Češku z Podbořan!

Pondělí bylo konečně „pracovní“. Autobus nás vyklopil u jednoho z tverských parků - a sázeli jsme stromky. Zakládali jsme alej slovanské literatury! Až tak. Dívka v kroji mně dokonce přinesla rukavice, hezké vyšívané s nápisem „УДАЧА“, po česku ZDAR. Do toho sázení přibíhá místní televize. Reportérka mně strká mikrofon k rýči. Jak se vám líbí Tver? Nelíbí.

Ty strašné činžáky, cesty… Ostatně, co jsem měl té redaktorce říct, když jsme z autobusu viděli tak málo, například bývalé sídlo oblastní KSSS… Horší barák je k vidění snad už jen v Praze: bývalé Národní shromáždění vedle Národního muzea. A na druhý den v novinách, vedle záběru na to, jak ryju v zemi, jsou úplně jiná slova než ta, která jsem jí svojí lámanou ruštinou nabídl. Pochopitelně.

Po výsadbě následovala beseda o literatuře, o vydávání a překládání – v knihovně, která je přebudována z pravoslavného kostela, a pak honem do restaurace zavěšené nad Volhou na oběd. (Pozn. JK: A kde jsme na které recepci byli, vždycky, pokud to šlo, jsem si dával rybu. A nikdy jsem se nezklamal. „Lebo ryby majú takú silu preto, že tu boli už pred potopou. Neboli prekliaté“. – Michail má na všecko odpověď. Jako všichni věřící…)

Odpoledne je seminář na místní univerzitě. Mezi námi nejsou žádní slavjanofilští pomatenci, ale například Polák Alexander, který překládá z maďarštiny, finštiny, bulharštiny, ruštiny, francouzštiny… Když vysvětluje, jak na jeden překlad z Petöfiho čekal dvacet let, a až po poslechu jakési hudby mu naráz blesklo, a konečně dal té krátké básni správný „biorytmus“, zírám. Slovinec Milan Jesih – přeložil 15 Shakespearových her – čte svoji delší báseň a jeho překladatelka Žanna potom odříká tu dlouhou báseň v ruštině zpaměti! Tak se umí do svého autora vcítit. A Viktor Širokov mně cestou ze semináře vypráví, že Rusko je jako jedna veliká koule rtuti, malé kuličky – malé národy - samy se k ní rády „přirtutí“… Petro – Ukrajinec, který jde vedle Viktora, připomíná naše české heslo z osmašedesátého: „Se Sovětským svazem na věčné časy – ani o minutu víc!“ (Mimochodem kromě Nezvala a jiných klasiků české poezie si Petro vzpomněl ještě na ty dva slavné československé cestovatele. Takže pane Zikmunde, malý pozdrav z Ukrajiny!!! Nezapomněli…)

V úterý jedeme k jezeru Seliger. Zde někde pramení Volha. Pošmourno, ale teplo. K jezeru Seliger je to od Tveru 140 kilometrů většinou řídce osídlenými lesy a poustevníky. Spěcháme na ostrov, na němž stojí mužský klášter Nilova poustevna, abychom stihli svěcení tamní Svaté Trojice. Sedím v autobusu za Srbem Goranem a mluvíme, co jazyk dá. Vzpomenu Miloševiče… Jaký byl? Goran se ke mně nakloní a ukáže zdvižený palec. Jednička. Válku nechtěl, byla mu vnucena, on jenom chtěl, aby Srbové roztroušení v jiných zemích rozpadávající se Jugoslávie v nich nebyli občany druhého řádu... O bombardování Srbska mluvit nechce. (Ostatně Václav Havel se svým výrokem o humanitárním bombardování je tam u nich na jihu Evropy odepsaný člověk, jak mně potvrzuje i Risto – básník z Makedonie.) Michail mně šeptá do ucha: „Boha jeho, už sa ich nevypytuj, lebo pre Srby to bombardovanie bolo také trauma, že o ňom dodnes nechcú hovoriť. A niektorí tamojší chlapi dokonce z tej hrôzy, ktorú zažili, sú impotentný. Jeden moj srbský priateľ má krásnu mladú ženu – a oba dva sú z teho nešťastní. Nevedia, čo majú robiť…“)

Ale mně to nedá a cituju svůj starší bonmot: 2. července 1992 byla v Bělehradě taková tma, žes nerozeznal Srba od Chorvata… Ptám se Gorana, jak on rozezná ve tmě Srba od Chorvata, co mu napoví, že má nenávidět, a Goran, ten intelektuál, říká, že instinkt…

Na tak dlouhé cestě, a zejména když poprchá, se musí občas udělat technická zastávka. Zastavujeme u baráku, který nese hrdý titul Autobusové nádraží Kuvšinovo. Autobusy nikde, natož asfalt, záchod zaryglovaný. A protože se dozvídám, že Slovan nerad močí sám, jdeme všichni za barák. Skrz lebedu krásný výhled do nízkých mraků, tam někde už pramení Volha,

tam někde svítí už ten klášter. A právě když končím s potřebou, se mě Miljutin bezelstně ptá, jestli znám hlavní Mao Ce-tungův zákon: Vždy, když se postavíš k nějakému problému čelem, máš prdel vzadu…! …A odcházím s mokrou nohavicí.

Monastýr Nilova pustyňa (poustevna) je pozlacený a voda v jezeře Seliger průzračná. V hlavním chrámu je narváno. I z krásných žen díky povinným šátkům na hlavách a dlouhým „jupkám“, což jsou sukně, které si u vchodu do objektu můžou půjčit, jsou naráz povadlé kolchoznice. Bloudím chrámovým prostorem. Abych se neztratil v davu, hlídá mě Aňa, křehké stvoření z tverské hudební školy, učitelka na klavír, jedna z čety našich průvodkyň. Aby se nám třeba v tom davu něco nestalo – jsme většinou postarší básníci – např. Michail už měl dva infarkty.

Naštěstí je všude v chrámu na dosah svěcená voda. V kýblech, v PVC nádržích. Někdo ji pije z plecháčků, jiný si ji nalévá trychtýřem do petky. Mniši mají na sobě zelenozlaté ornáty a z pohárů cvrkají do úst, všude kolem otevřených, víno Páně. Víno asi nebude moc silné (zdaleka asi ne jako sabáčje), protože se naň třepou i malá děcka. I ta dostanou.

Mše pokračovala, ale my jsme šli na prohlídku ostrova, který už ostrovem vlastně není, protože jej v letech 1939 až 1940 náspem s pevninou spojili zajatí polští vojáci. 6311 jich pomřelo za války zde a kolem Tveri. Jak je psáno u vchodu na černé mramorové desce.

Bloumáme nad jezerem, prohlížíme základy bývalého kláštera a těšíme se na oběd. Proč to nepřiznat, je kolem druhé hodiny odpoledne. Máme poobědvat v trapeze, což je veliká úplně nová roubenka mezi starými hospodářskými budovami.

Bloumáme mezi stromy, když přichází osazenstvo mužského kláštera a za ním věřící dav. Aňa mne chytá za ruku a odvádí bokem. Družstvo fousatých těžkých atletů jde totiž rychle. Krátké zastavení, krátký zpěv, jeden z mnichů s malířskou štětkou, jiný s kýblem svěcené vody, kterou se nešetří. Čvách čvách, sotva stačím uhnout. Asi se taky těší na oběd. Čtyři nesou chvošč: baldachýn spletený z větví. Pod ním se bude vcházet do chrámu. Skoro každý, kdo procházel, si z chvošče utrhl. Nešel jsem; proč by tam měl nějaký ateista zavazet.

Obřady končí. Mniši, teď už v civilu, v černých hábitech, se rozcházejí ke svým toyotám a volkswagenům, někteří s mobily u uší, většina spěchá do trapézy. kde je už na velikém stolovém účku prostřeno. V čele usedají klášterníci, na zbývajících lavkách se na sebe tlačí hosté. Stoly jsou přetíženy jídlem, jiné skupenství polévky stoupá ke stropu, bonbóny na talířích měknou, okurky vadnou – hlad svírá duše potřebných… Jenže od pravoslavného kříže zazní: Ještě ne! Ještě tu není vladyka! A tak oči všech přítomných hostí chvílemi osahávají jídlo a chvílemi dveře. Konečně přichází staroušek a začne – nádherný zpěv. Po zpěvu nám do cinkotu příborů a srkání čte jeden z mnichů drastický příběh z bible. Pochopitelně že všichni jsme jedno ucho. Vynikající byli kalamary, ale i bramborové pyré a pirožky s mletým masem. A nakvašené okurčičky. A rybí karbanátky!

Po jídle chce naše Ljudmila Průvodcovna za nás za všechny básníky říct zaplaťpámbu a zavelet k odchodu, ale vladyka spustí řeč. Která se zmítá mezi nabádáním k pevnosti ve víře a rozpomínáním se na to, co si vzal Gagarin do rakety. Málo slyším, staryka mluví potichu, jako by se i jemu klížily oči. Zato naše Průvodcovna, která celou dobu musela obědvat pod kapucí své nepromokavé bundy!, už sčítá mobilní zprávy, protože už na ni z básnického epicentra hartusí, kde jsme. Takže uprostřed jednoho vladykova souvětí už opravdu musíme.

A zase tři a půl hodiny v autobusu (a zase přes Toržok!).

V Tveru před kulturákem na nás (jak na nějaké fotbalisty) čekají chorovody děvoček a špalíry krojovaných dětí, a sotva se svou aktovkou doskočím z autobusu na zem, z mikrofonu zaburácí, že sejčas daskóóčiiil! vělikij češskij chudožnik a poééét Jáááároslav Kováááánda…

V sále kulturního domu hraje filharmonický orchestr, mezi jednotlivými skladbami předstupujeme před publikum, ti zaslouženější dostávají velikou skleněnou špičku se skleněným brkem, cenu za přínos k překladům slovanské poezie, například Viktor, který přeložil i Knížáka. Viktor Širokov – původně oční lékař, 10 let operoval šedé zákaly, aby se poté věnoval už jenom literatuře. A nelituje. I na mne došlo. A po mně zazněl ještě slavný Šavlový tanec od Arama Chačaturjana a ještě jakási hrdinská skladba – a byl konec. Konec Festivalu Slovanské Poezie.

Recepce na jeho počest se konala v zahradní restauraci naproti. První velké zklamání: Aňu, která mně dala v autobusu dárek: malý skleněný starožitný kalamářík, a její družinu, která se o nás starala, tam už nepustili. Zřejmě je to restaurace drahá. Chvíli jsem rozladěný, protože se jí nemám jak revanšovat, ale jiní už nám otevírají dveře, jiné krasotiny nás zvou ke švédským stolům. Pod velikými deštníky jedou ohřívače vzduchu, zem posypána je růžovými lístky. I kapky deště jsou teplé.

Básník Viktor Širokov věren své tradici a jménu vypil během večera sedmičku whisky a nic na něm nebylo znát. A když jsem poslední ráno přišel do baru k snídani, už tam usrkával z Ristovy rakije a vyprávěl o Zarathuštrovi, který pocházel od Čeljabinska, a o jeho stoupencích: uctívačích ohně. Úžasně vzdělaný je ten „rtuťovitý“ Rus…

Ve dvanáct hodin (ve středu 10. 6.) jsme s přáteli Slovinci odjížděli domů a vezl nás mladík, který si taxikařením přivydělává. Jak jsme se blížili k Moskvě, můj český hyperkriticismus se scvrkával. Ne že by ubylo bídných staveb a přibylo vkusu, ale v duchu jsem si říkal, jak by se choval on, kdyby žil v takových neustále válkami a revolucemi sužovaných rozměrech. Měl by pořád nožku na plynu, pořád by rejdil sekačkou po trávníčku a trápil počítač?

Slovinci vystoupili na letišti v Šeremetěvu a my jsme pokračovali směr Moskva. Přes Chimki. Chimki jsou pozoruhodné jednoduchým pomníkem – zvětšeninou protitankového zátarasu. Zde se zastavila v prosinci 1941 fronta. Odsud se už náckové dívali svými dalekohledy na Rudé náměstí. Rusko si už mohli ofajfknout.

Před čtyřmi lety, když jsem byl naposledy v Moskvě, si z okolí zátarasů moc nepamatuju. Nyní je v těch místech obrovské dvoupatrové parkoviště a kolem něho ГИПЕРМАРКЕТЫ, jako například IKEA, AŠAN, MEGA a OBI.

Kolem Běloruského nádraží je stavební blázinec. Horko těžko zaparkováváme. Na cestu z Tveru jsme potřebovali čtyři hodiny. Hledám záchod – 25 rublů. Ve druhém patře. Hledám úschovnu zavazadel – ve sklepním bludišti – 72 rublů.

Navíc kvetou kanadské topoly. Víry topolových nosošťourů se zdvíhají z asfaltek a chodníků, někteří alergici zřejmě ani nevycházejí. Navíc je 30° C plus. Navíc se vláčím po nejdražším moskevském bulváru: Tverskaja-Jamskaja.

Naštěstí jsem se rozpomněl a našel ten Slovenský inštitút, který mě před čtyřmi resp. pěti lety hostil. Poblíž ulice Юлия Фучика. Paní upratovačka Ljudmila Konstatinovna tam pořád pracuje, takže jsme jenom navázali. Nasměrovala mě do kinosálu, kde byl chládek, ale kde se konala akorát schůzka slovenských a ruských překladatelů! Jak jsem z té literatury prchal! Za Ljudmilou Konstantinovnou, abychom si povykládali o děckách, o vnucích, o důchodech. Tvrdila, že jí hlavně kaše a ovošči, a že jí to tak vyhovuje. Ovošči není ovoce, jak zní jazykový chyták, ale zelenina. Fruktů by se v Moskvě nedoplatila. A na maso ze svého třítisícového důchodu, podezírám ji, už asi nemá vůbec.

Odcházím z toho inštitutu, a jenom sáhnu na kliku, světe, zboř se, Levon. Měl jsem radost, protože do odjezdu vlaku zbývá ještě 6 hodin a taška nejen s Babelem mě táhne k zemi. Armén Levon jde na ty překladatele do inštitutu jenom na skok, protože ještě spěchá na polské vyslanectví, kam přijeli nějací literáti z Varšavy, ale že mne kousek doprovodí. Levon Pracovitý… Doprovodil mne k nyní poměrně neoblíbenému pomníku (od básníka Andreje Vozněsenského!), který byl postaven na památku rusko gruzínské smlouvy na ochranu gruzínských hranic před Turky Ruskem! ještě za kteréhosi cara. Nevím, kdy byl ten nádherný bronzový monument odhalen, ale hádal bych, že je docela čerstvý, vztyčený možná pár let před loňským gruzínsko-ruským incidentem.

V perfektním hypermarketu u toho nemilovaného pomníku byl chládek; nakoupil jsem tam nějaké drobnosti a vodku Putinku a už ve 20.00 hod. jsem byl na Běloruském nádraží – a nikde ani lavice. Takže výlet do 2. patra – 25 rublů, výlet do sklepa pro bágl, a ještě pořád zbývaly tři hodiny, protože vlak jel až skoro k půlnoci. Takže co dělat jiného než pozorovat lid. Dědušku, který stěhuje po částech svoji daču?... Dnes táhne jenom ruksak, kufr, poličku a ovocný stromek v balu. Anebo dva mladíky, kteří nesou něco těžkého a neuchopitelného velikosti motoru do stíhačky? Anebo jednu ze dvou žen v nádherně rozevlátých sukních? Anebo tu druhou, jak se líbá se svým námořníkem, a neustále na špičkách? Naštěstí asi dvě hodiny před půlnocí přišel na svůj vlak do Minsku Vladimir – Bělorus. I pokračovali jsme tam, kde jsme skončili v autobusu.

Vložka: Mezi námi se též pohybuje básník, zpěvák a textař Vladimir – Bělorus. Tu a tam se mně zdá namyšlený, tu a tam měkký jako houba. Také patětičeskij recitátor veršů, který svým projevem zatlouká posluchače do země… Na jeho rozlučkový koncert s Běloruskem (nepohodl se se svým bývalým přítelem Lukašenkem: „Já jsem ho ještě coby předsedu sovchozu přivedl do televize, a on se mně tak odvděčil!...“ soptil přede mnou ondyno) přišlo 10.000 posluchačů! Nějaký čas žil potom ve Finsku – jeho žena emigraci nevydržela, odešla, ve Finsku nuda, takže se zas vrátil; teď kope za opozici a žije v Minsku sám. Jako textař už o práci moc nezavadí. Lednička věčně prázdná. „Ale básníkovi by měl stačit k životu salám. Ráno ukrojíš tenčí kolečko, v poledne dvě, večer ze zbytku; u vás se ale moc salám asi nejí, že?“ říká jen tak mimoděk, a zase jde po svých… ten maník jako z filmu, bývalý boxer a fotbalista, inženýr slaboproudař, autor 20 knih poezie.., který tuhle tvrdil, že bude muset co nejdříve zajet do Prahy, do Svobodné Evropy, protože z něčeho se přece žít musí. (No cement. – Chtěl jsem napsat comment, ale počítač je jako obvykle chytřejší. Třeba se to ujme.)

A na Běloruském nádraží mně Vladimir povyprávěl ten úžasný příběh ze svých začátků, ze Sachalinu, a můžu si s ním prý udělat, co budu chtít. S tím jsme se rozloučili.

Přesně ve 23.44 se vlak rozjel. Jede málo cestujících. Jedno třílůžkové kupé mám celé jenom pro sebe! A v Brestu už je o hodinu míň než v Moskvě. A přepřahání se mně zdá v dřímotách taky rychlejší. Možná že mně to přepřahání urychlily i neustále svými dotazy mě budící ženské, které neustále pobíhaly chodbou. Chtějíce prodat cokoliv, co doma nasmažily, sklidily na zahrádkách. Už bych od jedné i něco koupil, ale když si za mnou vlezla až na lůžko a zavřela dveře, aby mně předvedla obsah své tašky… Navíc ji na chodbě potkal milicionář s pendrekem a vyprovodil ji za oboustranných nadávek z vagonu.

(A víc si z té cesty nepamatuji. Resp. pamatuji. Ale až z Olomouce, kam ten express s menším zpožděním dorazil, jak jsem si hned hladově na nádraží koupil MF Dnes, kde akorát psali, že byla založena strana TOP 09 v čele s předsedou knížetem Karlem Schwarzenbergem, a jak oni to teprve roztočí…)