Fejeton Kultura

Pod svatou Annou

Foto Tomáš Koloc.

Obrázky z rozvolňování našinců

Pod svatou Annou Matěje Václava Jakuly štráduje trojice, matka, otec vláčí se za ruku, dcera drží si zodpovědný pubertální distanc dvou metrů, muchlá v náruči štěně, občas se po rodičích nahněvaně ohlédne a štěpná energie uniká z celé rodiny jak z Fukušimy: "Hele, že se tejden milujete a tejden do sebe jedete bomby, mě nepřekvapuje, na to jsem zvyklá a vůči tomu odolná," pohodí dcera hlavou, mávne rukou a otec se jí nechápavě a snad dotčeně směje, matku však nepouští, pes čumí do řeky. To opodál ve vstupním portále kostela svatého Františka z Asisi na Křižovnickém je druhá rodinná trojice v docela jiném herním rozestavení: u dveří kostela otec klečí a cosi špitá matce, která stojí nad ním a oddaně si ho prohlíží, jelikož on si zřejmě žádá její ruku, a je to dojemné, protože jsou každému na očích a přece si našli místo, kde na ně vidět není a mají klid, a malá dcera stojí pod schody, nudí se, neví, co se děje v portále, netroufne si ke dveřím vystoupat, drží se zábradlí jak spolužačky ve školce na procházce a pozoruje ptáky kolem Karlovy sochy. Dcera mi do telefonu hrdě oznamuje, že Belmondo se jmenuje Žampón, a pak už přichází na řadu ulice pojmenovaná po největším z králů, donedávna měsíce prázdná, a konečně proto viditelná sama o sobě, konečně podstatná, protože bez lidí, se zavřenými vraty, za nimiž nebylo vídat ani thajské masáže, ani ruské beranice, ani český křišťál, pražské trdlo ani divadlo a fan shop Lucie Bílé. Teď už se ale něco dní kšefty větrají, nezkrachovaly, zjevně jsme vyhostili málo ruských špionů, takže před každým rozcapeným křídlem vrat stojí maník, kůl v plotě, nudí se, protože není komu prodávat, nejsou turisti, stojí sám, kouká, civí jenom před sebe na prázdnou zeď, protože po stranách má sobě podobné, takže zírat na ně by mu bylo trapné. Mít pěnovky, byly by do jedné pěkně nakouřené jako přes řeku Vorlova. "Andrej už je tady. Ale sem snad nepřijde, co by tady dělal. Ale hlavně ať ho neberou do jídelny, protože to, co tam se vaří, by ani prase nežralo, ačkoli zrovna tam by ho možná vzít měli, na ty nákypy, aby se to tam spravilo," vzpomínám na ranní monolog sestry z odběrů v Krči, když míjím první trdelník upatlaný od zmrzliny a pohozený po zemi nedaleko koše. Doby nedávné, kdy tudy šel člověk tak zřídka, jako se zdejší vesnicí před sto lety prohnalo auto, jsou zjevně pryč.