Kultura a umění Kultura

Bytost

Pohled do instalace, foto Petr Kovář Jan Pražan: Duch lesa. Foto Petr Kovář Jan Kovářík: Kytka. Foto Petr Kovář Jitka Chrištofová. Foto archiv autorky Pohled do instalace, foto Petr Kovář

Text k výstavě Bytost, která „zjevuje“ propojení všeho toho, co je nejen kolem nás ale i námi, přišel sám. Je to tedy text přivlastněný, doplněný. Plně tak rezonuje se zaměřením a duchem výstavy – autorství jednotlivých řádků je rozpouštěno ve službě celku.

Představit si čas… a stavět si to pozpátku, Představit si dnešní den.. a věky, které navážou. Myslel sis, že zrovna ty nenavážeš? Bál ses brouků v zemi? Bál ses, že pro tebe budoucnost nebude? Živí pohlížejí na mrtvolu svým zrakem, ale nezračně prodlévá i jiný život a pohlíží na mrtvolu s podivem. Představit si, že řeky se rozproudí a bude padat sníh a budou dozrávat plody.. a osloví ostatní, jako oslovují nás teď…ale nás už neosloví. Představit si jak horlivě stavíme domy, Představit si, jak druzí budou horlit stejně… a my budeme docela lhostejní. Bývalý vozka má pohřeb… v procesí jsou hlavně vozkové. Dobrý anebo špatný den v práci….vezeš zlatíčka anebo blbce….končíš první anebo poslední….návrat za tmy, Představit si, že tohle se bytostně týká vozků..a tamten o to nejeví žádný zájem. Nejsi vržen vichrům napospas….posbíráš se samozřejmě a bezpečně kolem svého Já, Tvoje Já, tvoje Já! Tvoje Já na věky věků! Všechny přípravy byly ospravedlněny; Orchestr dodatečně sladil nástroje….taktovka dala signál. Půjdu s ostatními, A nikdo nás nemůže zastavit….to není satisfakce; Když nám ukážete dobrou věc anebo pár dobrých věcí v mezeře času – to není satisfakce. Kdyby s námi skoncovali červi a krysy, pak teprve přijde podezírání a zrada a smrt. Ty podezíráš smrt? Pokud bych podezíral smrt já, raději bych umřel, Myslíte, že bych si uměl vykračovat s dobrou náladou vstříc anihilaci? Vykračuju si s dobrou náladou, Nevím přesně, kam jdu, ale vím, že je to dobré, Celý vesmír naznačuje, že je to dobré, Minulost a současnost naznačují, že je to dobré. Jak nádherná a dokonalá jsou zvířata! Jak dokonalá je moje duše! Čemu se říká dobro, je dokonalé, a čemu se říká hřích, je stejně dokonalé; Rostliny a minerály jsou všechny dokonalé..a nepolapitelné tekutiny jsou dokonalé. Pomalu a rozhodně doputovaly sem a pomalu a rozhodně budou putovat dál. Ó, moje duše! Naplním-li tě životem, přijde satisfakce, Zvířata a rostliny! Naplním-li vás životem, přijde satisfakce. Svou satisfakci definovat neumím..ale tak to je, Svůj život definovat neumím..ale tak to je. Přísahám, už vidím, že každá věc má věčnou duši! Stromy s kořeny v zemi ji mají….mořské chaluhy ji mají….a zvířata. Přísahám, že si nepředstavuju nic než nesmrtelnost! Že pro ni je skvostný plán a proudící mlhovina a spojitost, A že všechny přípravy probíhají pro ni..a identita je pro ni..a život a smrt jsou pro ni. Mluvíme o přírodě, hodně dnes mluvíme o přírodě, mluvíme o světě pitomým způsobem, který nás od něj odděluje a vyvolává v nás pocit, jako bychom stáli mimo něj, jako bychom nebyli dokonalým plastovým odpadem, pískajícím větrem, jako bychom nebyli v tom všem svým domovem, jako bychom nebyli poezie, kterou není potřeba hledat v básni, leda básní, jak z nedostatku citu a z nezměrné záliby v pitvě, v oddělování vláken tkáně, naříkáme tomu momentu, kdy jsme přítomní, kdy se rozvzpomínáme.

Bytosti v bytosti

Jitka Chrištofová (1977) dlouhodobě zpřesňuje zachycení krajiny upouštěním od konkrétní scenérie směrem k nadřazenému „portrétu“ vztahů, účasti, koexistence. Krajina tu nestojí stylově vytržená okem malířky, rámem obrazu; je prosakující energií spojitých „čar“, neohraničenou strukturou vnějších i vnitřních vazeb. Absolvovala v ateliéru Vladimíra Kokolii na pražské Akademii výtvarných umění. Získala opakovaná ocenění v oblasti grafiky. Se svým mužem, výtvarníkem Štěpánem Vrbickým, a dvěma dětmi žije na polosamotě nad Roženeckými Pasekami na Vysočině.


Jmenuji se Bubačka. Na zátylku mám masitě vyraženo „Made in China“. Je mi zhruba devět let (už tři roky), za tu dobu jsem značně votrlá. Jmenuju se Milan Kozelka. Jsem Žižkovská bohyně. Občas se převlékám do kostýmku Bílého vodníka, někdy zase supluju Frídu kakao dnes Lídu malkao. Mé oblíbené barvy jsou všechny. Inspirují mě pohádkové představy a hravé ulétávání. Jsem autorem několika obrazově a zvukově ztvárněných, názorně symbolických proměn-hravých úletů, které zlehka nabrnkávají pradávné archetypální obrazy dítěte, princezny, matky, dcery, lovkyně upírů, dnes zombií, rostliny, zvířete, lásky, města, zahrady, panenky.
www.bubacka.cz/

Jan Kovářík je sochař. Narodil se v roce 1980 v Kyjově, ale po absolvování Akademie výtvarných umění v ateliérech prof. Jindřicha Zeithammla a prof. Milana Knížáka již v Praze zůstal. Organické struktury jeho objektů nesou smyslově silnou esenci ale též mystifikační ornament buněčného růstu, překvapivých zárodků „čehosi“, přistiženého bujení; nepovrchní vztah mezi přírodním a umělým. Objekty často vznikají recyklací, smyslný design se emancipuje barvou. V loňském roce vytvořil Pomník Marie Terezie ve stejnojmenném pražském parku.

www.jankovarik.art/

Jan Pražan je malíř a příležitostný arteterapeut. Narodil se v Hradci Králové v roce 1979. Vystudoval Fakultu výtvarných umění v Brně, ateliér Malba II. prof. Martina Mainera, studium ukončil v roce 2012. Malba je pro něj celoživotní poznávací proces okolního i vnitřního světa. Ve svých obrazech tak spojuje inspirace z blízkých i dalekých cest (malířské sympozium v Meghalayi v Indii, Brazílie), věnuje se poznání lidské mysli, vědomí a jeho propojení s okolním, přírodním světem. Žije za Brnem s rodinou, dvěma dcerami, jednou kočkou a malou zahradou.

www.janprazan.com/

Bytost; Jitka Chrištofová, Frída Kakao, Jan Kovářík, Jan Pražan, galerie OFF/FORMAT, Brno, 11. května – 13. června 2021