Kultura a umění Kultura

Iva Janžurová 80: hrdinství, zbabělost, soukromé či politické postoje a činy nemají žádný vliv na velikost umělce

Ilegální 6. díl seriálu Píseň pro Rudolfa III., shora: Iva Janžurová, Marta Kubišová, Jiří Hrzán.

Příběhy, které ve žni reflexí hereččina života a díla u příležitosti jejích osmdesátin dosud nebyly zmíněny.

Vlasta Chramostová mi kdysi vyprávěla, čím je spojena s Ivou Janžurovou: hrála s ní v Janžurové prvním – jinak docela neznámém – filmu Spadla s měsíce, který se natáčel v obci Smetanova Lhota u Písku. Ač Chramostová byla v době filmování už ostřílená herečka, film se pro ni stal neméně důležitým než pro Ivu Janžurovou: seznámila se na něm při společné práci se svým životním partnerem Stanislavem Milotou, se kterým se později vzájemně drželi i mezi kulkami 21. srpna 1968, které spolu v ulicích točili, i v disentu. Do stejné vsi se pak po dlouhých letech zákazu poprvé vrátila, aby tam točila svůj první „pozákazový“ film Kuře melancholik. Co je neuvěřitelné: film Spadla s měsíce („jezeďácká verze“ letu prvního člověka do vesmíru) se točil v době, kdy ti, kterým je dnes 60 let, se narodili…

Co říct nového k Ivě Janžurové? Největší žijící česká herečka, která sdílí trůn s Jiřinou Bohdalovou, která slavila před časem o 10 let víc. Komička, která zvládne i roli tragickou, což prokázala už na začátku své kariéry jako Krista v Procházkově dramatu Kočár do Vídně. Dokáže zahrát i muže, což prokázala ve filmech Pane, vy jste vdova a Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Dokáže ukázat maximum i na malé ploše několika minut (v tomhle smyslu miluji malinkatou scénu ze seriálu Cirkus Humberto, kde s Petrem Nárožným jako Kostečkovi v manželské posteli plasticky ukázali tragikomickou podstatu soužití manželů po mnoha desetiletích). Její parketa by se dala charakterizovat: „v podstatě submisivní něžná žena, která je okolnostmi dohnána převzít otěže situace“.

Tak jako největší český herec Rudolf Hrušínský II. (1920–1994) vyrostl z tradice kočovného divadla, mající kořeny čtyři generace před jeho narozením v obrozenecké společnosti Josefa Kajetána Tyla, Iva Janžurová vyrostla ze stejně staré rodinné tradice českého venkovského ochotnického divadla na Českomoravské vrchovině. Dokázala zahrát v Čapkovi, Erbenovi, Kafkovi, Havlíčkovi, Grinovi, Erenburgovi, Aristofanovi, Feydeauovi, Pirandellovi, Dickensovi, Laclosovi, Topolovi – a být jim „práva“, přímo pro ni pak psali Procházkové Jan i Jiří, Zelenkové Otto, Bedřich i Bohumila, Michal, Blažek, MacourekMahlerOplustilHubač, Stránský, Plzák, Nesvadba, Podskalský, Herz, Schulhoff, Nellis – ba i Holzmann.

 

První objevitel "Janžurky"

„Objevil“ ji ale někdo jiný… Když po studiích DAMU přišla z libereckého divadla zpět na pražskou scéna Divadla na Vinohradech, její přestup se prolnul s prvním opravdovým divadelním úspěchem Jaroslava Dietla. Hra se jmenovala „Slečnu pro jeho excelenci, soudruzi“ a pojednávala o skutečném příběhu, kterak jinak suchý a puritánský prezident Novotný (jehož obraz čtenáři znají z postavy „Soudruha“ z Procházkova a Kachyňova filmu Ucho) během návštěvy indonéského prezidenta Sukarna pro jeho excelenci objednal – děvku. Hra byla záhy zakázána, ale ne zapomenuta – a z Janžurové se díky ní stala „dietlovská herečka“. Od servírky Moniky, která byla v Dietlově seriálu Eliška a její rod mladší partnerkou hlavní hrdinky Elišky Rabasové, ztvárněné vdovou po Karlu Čapkovi, herečkou a spisovatelkou Olgou Scheinpflugovou, přes hlavní hrdinku Šárku ze seriálu Píseň pro Rudolfa III. (která Janžurovou ovlivnila i osobně – vzala si totiž stejně jako její učitelka Chramostová – kameramana díla Jana Eisnera, nicméně její kolega z Vinohrad Stanislav Remunda „přišel svatbu překazit“ a stal se pak jejím životním partnerem…), přes „zeď“, důležitých vedlejších postav, která držela Dietlovy tragikomické filmy Nejlepší ženská mého života a Ďábelské líbánky, bakalářské příběhy, či díl Kuchařinka ze seriálu Malý pitaval z velkého města – a to celé vyvrcholilo v jedné z postav, která v celém díle nejen Ivy Janžurové ale i Jaroslava Dietla projde snad největší proměnou: z „komické mladé“ v charakterní hrdinku s tragickým nádechem – sestře Martě Huňkové z Dietlova nejúspěšnějšího seriálu Nemocnice na kraji města (kterou IJ ze strachu, že si nadosmrti pohněvá zdravotní personál, dvakrát odmítla a přijala ji až napotřetí…). Nedá se říct, že by u Janžurové šlo o „životní roli“, protože těch bylo víc – šlo ale jak už řečeno, unikátní svým dramatickým formátem a zároveň o jedinou roli Ivy Janžurové s mezinárodním úspěchem – ještě před rokem 1989 byla (i s celým seriálem) k vidění v televizích v NDR i SRN, Polsku, Jugoslávii, Bulharsku, Maďarsku, SSSR, Číně, Afghánistánu, na Kubě, ale i v Rakousku, na Kypru, ve Finsku, v Austrálii a po roce 1989 (kromě opakované distribuce v ČR, SR, ČLR, na Kypru, v Maďarsku, Německu, Rakousku Polsku, Srbsku, Bulharsku) nově i ve Švýcarsku… 

 

Hrdinství i nehrdinství (které ale "na funkci nemají vliv")

Iva Janžurová byla s Jaroslavem Dietlem spojena i jednou konkrétní událostí: seriálu Píseň pro Rudolfa III., který byl jedním z manifestů Pražského jara 1968 (byla pro něj napsána i legendární píseň Modlitba pro Martu, vycházející ze slov Komenského Kšaftu: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“) a jehož natáčení spadlo do období okupace, patřila totiž do malého odvážného pětičlenného týmu (složeného z iniciátora Dietla, kameramana a trojice aktérů Hrzán-Janžurová-Kubišová), který se pod vedením Jaroslav Dietla v jeho renaultce 21. srpna 1968 (kdy Vlasta Chramostová asistovala svému muži, dokumentující „spojenecké akce“ na nejdramatičtějších místech Prahy) vydal do pražských ulic, kde natočil „ilegální“ 6. díl seriálu Píseň pro Rudolfa III. s názvem Rudolf III. na dvoře Leonida I., načež se celý tým zapojil do prvního ilegálního okupačního vysílaní Československé televize ze suterénu Výzkumného ústavu sdělovací techniky A. S. Popova na pražském sídlišti Novodvorská (!), kde i Iva Janžurová plnila roli pomocného kameramana. Díl vyvrcholil tím, že Iva Janžurová a Marta Kubišová po návratu z Moskvy přišly přivítat Alexandera Dubčeka před budovu tehdejšího ÚV KSČ. Medailonek anděla, který tenkrát Marta Kubišová státníkovi chtěla kromě kytice věnovat, během cesty symbolicky vypadl z pouzdra do auta, a dodnes není známo, zda se našel. To vše byl začátek věcí, které vedly k dlouholetým zákazům tvorby pro režiséra Jaromíra Vaštu, představitele titulní role seriálu (a tehdejšího ředitele Divadla Rokoko) Darka Vostřela, i Martu Kubišovou, která se navíc v roce 1977 (kdy byl textař Modlitby pro Martu Petr Rada donucen k emigraci do Austrálie) stala zakládající členkou Charty 77.

Ostatní tvůrci; Jaroslav Dietl, Jiří Hrzán a Iva Janžurová se po období zákazů a akceptaci některých požadavků, uplatňovaných ve znovu oktrojovaném státě vrátili ke své práci. Iva Janžurová, která se z nich jako jediná dožila listopadu 1989, pak do ukázek natočeného materiálu ve zjitřených dnech svými slovy se špatně utajovanými slzami v očích vyprávěla své vzpomínky, z nichž čerpám. Před pár lety jsem získal její telefonní číslo, abych se jí zeptal, zda by mi pověděla ještě nějaké další vzpomínky na Jaroslava Dietla. Tentokrát mi řekla, že o jednom z největších televizních autorů všech dob Jaroslavu Dietlovi (který je přes řadu nebojácných i zakázaných děl – a to i v době své největší popularity v 70. a 80. letech – stále v branži obestřen pověstí „tvůrce, který byl vždy režimním kolaborantem“) odmítá mluvit. Připisuji to jejímu strachu z novodobého vyloučení z „jednotné kulturní fronty“. Právě proto (a právě v dnešní době, kdy se opět zakazují díla pro postoje umělců a naše silnice křižují vozidla dalších spojeneckých armád) je ale třeba konstatovat, že (p)oddá-li se umělec hrdinství, chtíči, strachu či určitému světonázoru, může ho to povýšit či snížit jako člověka - ale nemá to nejmenší vliv na hodnotu jeho díla jako umělce.