Literární ukázka Kultura

Most

Foto Tomáš Koloc.

Ukázka z dosud nevydané magickorealistické knihy Jany Baudyšové, šéfredaktorky časopisu Romano voďi.

Probudila se do léta.

Sál byl plný slunce a proti oknu poletovala drobounká mračna zářivého prachu.

Vrátila polštáře tam, kde je vzala, a pečlivě po sobě uklidila skříň. Věnovala pár pohledů výhledu z okna a sešla dolů na náměstí.

Zastavila se u fontány a nabrala vodu do dlaní. Byla průzračná a chladila. Obloha byla modrá, po včerejších mracích nezbyla ani stopa. Slunce připalovalo.

Zaslechla z dálky drnčení a po chvíli z podloubí vyjel kočár tažený plameňáky. Byl prázdný. Popadla bundu, do jejíchž kapes nacpala čepici a šálu, do jednoho z rukávů nasoukala pletený svetr a rozeběhla se k němu.

Ptáci zastavili. Zvědavě zakomíhali svými velkými zobáky a trpělivě počkali, až se nasouká na sedačku. Pak se nedělo nic tak dlouho, až to jeden z nich nevydržel, a co mu otěže dovolily, dozadu se na ni ohlédl.

Překvapeně se na něj usmála.

„Já nevím, tak třeba k řece,“ řekla nazdařbůh, protože ji nenapadlo nic jiného.

Ptáci spokojeně vykročili vpřed a kočár se pomalu rozjel.

Město bylo zblízka mnohem divotvornější, než jaké vypadalo z věže. Trochu si na to sice přivykla, ale stejně se každou chvíli přistihla v údivu nad výjevem, který zrovna míjeli.

Projeli okolo dvou překrásných paláců, na jejichž střechách pospávaly obrovské zrzavé lišky. Ocas jedné z nich se převalil dolů a jeho roztřepený konec spočíval těsně nad chodníkem před branou budovy. Jinak se zdálo, že na téhle straně řeky není živé bytosti.

Pokračovali kolem prázdných trafik a zavřených pekáren, okolo domů, které měly fasády z pestrobarevných knoflíků a jejichž okna vypadala jak stařičké krabičky od sirek. Jen jednou potkali protijedoucí kočár. Byl prázdný.

Ani se nenadála a plameňáci zabrzdili na malém náměstí. Nad kamennou dlažbou se chvěl horký vzduch a na zahrádce zavřené kavárny posedávaly u stolečků sochy květin.

„Děkuju,“ řekla plameňákům a sotva ji bylo slyšet.

Toho, který stál blíž k ní, lehce pohladila.

Ptáci neřekli nic, pokývali trochu hlavami a odvlekli svůj kočár do stínu javoru, kde se rozhodli trochu odpočívat.

Za zahradou z ibiškových keřů už byla vidět řeka.

V náručí tiskla bundu a pohled upírala k hladině.

Po nábřeží se dostala k nejbližšímu mostu. Obří pták, který stál rozkročený v řece a svými křídly plnil jeho úlohu, se zdál opuštěný. Lámala si hlavu, ale nedokázala přijít na to, jestli neví, jak se jmenuje, anebo jestli si spíše myslí, že ho ještě nikdo do učebnic nepopsal.

Váhala, ale bylo jasné, že nemá smysl se po něm nevydat.

Stačilo pár kroků po černých perech ptákova křídla a všechno se naráz změnilo.

Stála najednou na rušné komunikaci, po které se valily davy bytostí, přesně tak, jak je viděla z okna nad městem.

Do ramen jí začala strkat jiná ramena, každou chvíli ji někdo div neporazil. Po mostě z ptačích křídel proudili lidé s hlavami jako planety. V rukou drželi aktovky a kufříky, na zádech se jim pohupovaly batohy. Kromě nich se v davu proplétaly dýňové kočky. Ty spěchaly daleko méně.

Několikrát upadla a zase se zvedla. Ze všech sil se pokusila dostat ke kraji, aby se trochu vzpamatovala.

Musela dávat pozor, aby nepřepadla dolů do řeky. Zachytila se pořádně jednoho menšího pera a uříceně se snažila nabrat dech. A pak to uviděla.

Zpovzdálí to celé začalo dávat smysl. Po mostě sice proudili tvorové oběma směry, ale na břeh řeky, ze kterého přišla, se nikdo z nich nedostal. Na konci křídla se mačkali, hlasitě remcali a vydávali se zpátky. Jakási síla – neviditelná a mocná – je dál nepustila. Byla jediná, kdo na most vstoupil z té části města, kterou už otrávila prázdnota.

Více informací o knize a její autorce najdete na stránkách, na nichž se vybírají prostředky na její vydání, zde.