Společnost a politika Zahraničí

Pětkrát v Rusku: Čtvrtá cesta do Ruska (2014): Polkovnik

Obrázek nebo fotografie#32560

Když nejsi rusofob, jsi tedy rusofil?, ptal se mě před jednadvacátým srpnem roku 2018 básník a kritik Radim Kopáč v rozhovoru, který měl vyjít toho času v Lidových novinách, a který nevyšel, protože toho času bylo zvykem na Rusy plivat – v rámci té bohulibé třaskavé směsi, která si zcela záměrně plete Sovětský svaz s Ruskem, Putinovy snahy se Stalinovými výsledky apod. K čemuž připočti glorifikaci nevinného Západu (jeho „humanitární“ bombardování Srbska třeba) a klasické užívání dvojího metru: na jedné straně odporná anexe Krymu a na druhé straně shovívavé očko nad připojením Golanských výšin k Izraeli. Na rozdíl od některých mám však za to, že tak jak čile obcujeme s Němci, kteří nám ve své fašistické epizodě ublížili násobně víc než Rusové ve svém sovětském balení, že bych neměl přisypávat sůl do ran, které jsem nezpůsobil. Osmašedesátý rok Sovětskému svazu (a jeho komunistickým spojencům) odpustit nejsem s to, ale na Rusko jsem se snažil dívat pokud možno bez předsudků.

Poprvé jsem se s ním setkal při snídani v jídelně hotelu Volha v Tveru. Jídelna byla vymalována lehce modře, mezi okny a nad přeplněným švédským stolem se po zdech honili žraloci a delfíni v takových houfech, že jsem si připadal jako v akváriu. Kávu nebo čaj nebo kakao roznášela nepřístupně vyhlížející dívka s vysoko nastlanými ňadry, která by se možná líbila Babelovi.

U všech ostatních stolů bylo obsazeno básníky drolícími rohlíky a polykajícími jogurty i v obalech, takže musel vzít zavděk židlí u stolu, odkud se právě zvedali dva nemluvní – měli na krku cedule – Slovinci.

Se slovem pažálsta atd. si ke mně přisedl.

Už včera jsem ho zahlédl před recepcí a už nevím, kdo mě na něho, tak lišícího se od ostatních básnických figur, většinou shrbených, většinou břichem zatížených, upozornil. Říkali mu polkovnik. Vysoký ke sto devadesáti, ramenatý, vzpřímený, do růžova vyholený, týlo jako vysoustruhované – bez jediného do límce přečnívajícího vlasu, nad rovným čelem nakrátko ostříhaná blond vlnka. Rty plné, výrazné, když lehce přeženeme: Frajer Luke v pětapadesátileté podobě. Na sobě šedý oblek opisující přesně nejspíš z „opičích drah“ vytrénovanou postavu.

A u snídaně se dal se mnou hned do hovoru, když souběžně vytáhl vizitku, z níž jsem se dozvěděl, že se křestním jmenuje Valerij, je členem Sojuzu pisatělej Rossiji, predsedátělem kozačej sekciji, členem Svazu spisovatelů Srbska a členem kuratoria Trestně výkonné správy.

Zatímco my ostatní slovanští básníci na tom festivalu slovanských básníků Pojuščije pismena jsme v Tveru i v nedaleké Starici četli své verše, on se těch čtení rovněž účastnil, ale nikdy nevystupoval. Ale vždy hlasitě tleskal. Při tom hovoru nad kávou a kakaem jsem polkovnikovi vyjádřil svůj názor, že nějak nelpím na tom, jestli jsou básníci slovanští nebo germánští nebo židovští, že bych spíš básníky dělil na lepší a horší. Což se mu moc nezamlouvalo. Protože my Slované… a Boha do své repliky ještě zamotal…, takže jsem mu musel sdělit, že já jsem navíc ještě atějíst. Nevadí, řekl ten postarší Frajer Luke nad svou přenoskou zaplněnou jogurty rozšafně: ty prijechal v Rossiju jako atějíst a odjedeš v Čechiju jako pravoslavný.

Míchám tu ruštinu, já vím, s češtinou dost bídně, ale činím tak proto, že někteří jste se ruštinu neučili a někteří už zapomněli, někteří možná schválně, protože Rusy nesnášíte. Ale já jsem – ve své dosmrtné naivitě – sem do Ruska nepřijel tehdy na pas blind.

V únoru toho roku se totiž rozhořel konflikt na Ukrajině. Během několika dní neznámí snajpeři postříleli v Kyjevě desítky lidí. Celkový počet mrtvých se vyšplhal na 94.
I moje přítelkyně Medovka a její muž zvaný Ježek ze Zlína, s nimiž jsem se náhodně poté potkal na pivu, už věděli, na čí straně je pravda. Že ti snajpeři v Kyjevě museli být určitě Rusáci, protože komu jinému by to vyhovovalo. Protože jestli uvažuju mozkem, kdo jiný než Rusáci by z toho mohl mít prospěch, pořád do mě ten Ježek hučel. Mimochodem on, bývalý svazák, nyní kazatel u baptistů, je tak silně věřící, že nechtěl, když jsem vedl jejich soubor DIVADLO POVIDLO, hrát v Kašpárkovi ani Lucipera. Dal si říct teprve, až jsem tomu Satanovi svrhlému z nebes změnil jméno na Bublečert.

Naše hysterická média byla taky silně protiruská. Například skvělý básník Norbert Holub či Karel Škrabal a mně neznámý Bořek Mezník zplodili takovéto verše: Norbert H.: „Vraťte Krym Tatarům, / tedy těm, co váš ráj přežili. / Pijte dál vodku nebo rum / modlete se k svému násilí.“ Karel Š.: „Putinova krize / středního věku / a parohy z Majdanu // Vyjely tanky komplexu a vzteku / Jarní olympiáda na Krymu // Sovětská hymna / se staronovýma slovama / příjemná jak Marfuša / s chlupatýma nohama …“ Bořek M.: „Žaludskej ksicht Putin / dobejvá se na Krym / jako já / do ženskejch dutin / Krymu se moc nechce / ale Vláďa klouže lehce…. Vláďo sbal si vercajk / a táhni/ si ho domů honit / malý ako hobit.“

Na Russia Today měl Peter Lavelle talkshow s názvem Jak dalece se shoduje současná doba s obdobím před první světovou válkou? Což mně vyrazilo dech.
Jak už víte, byl jsem v Rusku do té doby třikrát. Měl jsem tam a mám řadu přátel, například již bohužel zesnulého svobodomyslného Michaila Pismenného nebo ruského Arména Levona Osepjana. Michail přeložil i moji knížku povídek ze Zlína a okolí Nějaký Jura Vičík, kterou Levon v Moskvě v roce 2010 vydal.
Nakažen větou Aldouse Huxleyho, že termín přítel versus nepřítel jsou ve 20. století už kontradikce, měl jsem za to, že války mezi demokratickými státy jsou anachronismus. Natož v jednadvacátém. Že válčit se dá jenom s totalitou, jakou byly fašismus a komunismus. Svatá moje prostoto!

A proto jsem zareagoval (jak bývá u krajně reaktivního člověka zvykem – nález ještě vojenského psychiatra) a napsal jsem na několik adres do Ruska, že bychom mohli udělat večer na počest Michaila Pismenného. Já že bych při něm třeba mohl číst z „Jury“. A při té příležitosti že sepíšeme něco proti nadcházející třetí světové. Otazník.
Myslel jsem, že je to skvělý nápad. Nebyl.

Nikdo z těch pěti ruských přátel, které jsem oslovil, se neozval. Až později Sergej Glovjuk, ředitel festivalu slovanské poezie Pojuščije písmena (dříve ještě Singing letters), kterého jsem se zúčastnil už v roce 2009. Sergej mě „prizval“ do Tveru na šestý ročník toho festivalu se slibem, že Pismenného tam určitě вспомним. (Nevspomnili, ale to předbíhám.)

A teď tady sedím s jakýmsi ruským plukovnikem.

Po snídani jsem si šel na pokoj pro věci a mazal na druhý konec Tveru na Pedagogickou univerzitu, na seminář o Tolstém.

Na černě leštěné žule před vchodem byla vyražena jména všech jejích studentů, kteří v letech druhé světové padli, a bylo těch jmen šedesát.

Na chodbě uvnitř budovy jsem se z jiné desky dozvěděl, že před dvěma sty lety se tady poblíž narodil anarchista Bakunin, který nejvíc ze všeho odmítal státy.

Na semináři v malé aule nás bylo jenom pár. Vedle koše u dveří, u krvácejících deštníků – venku pršelo – se v jedné škamně už městnal polkovnik, velký poznámkový blok před sebou.

Nejvíc se mně zamlouval příspěvek, v němž jakýsi drobný obličej s afro účesem na hlavě rozebíral chování Lva Nikolajeviče během strašného hladu v roce 1891, který v Rusku a na Ukrajině postihl 30 gubernií; jak musel Tolstoj bojovat se svým přesvědčením, protože krátce předtím odmítl přijímat za své knihy honoráře – ty špinavé peníze, a když nastal hladomor, ty špinavé peníze potřeboval, protože organizoval stolování, při nichž mohli aspoň někteří dostat najíst. Kdyby mužikům rozdal peníze, že by je někteří ihned propili… A tak aspoň ta stolování. Ta trocha jídla i jejich ženám a dětem. Za dva roky uspořádal na 250 takových stolování, což mu získalo značnou popularitu.

A po semináři, protože jsme potom šli šířit ještě poezii do dvou různých restaurací, jsem se nechal přesvědčit studentkou, co se o nás starala, abych šel do restaurace, což básník Vjačeslav Kuprijanov se svou ženou z nějakých mně neznámých důvodů odmítli.

(Vjačeslav Kuprijanov, 1939, je inženýr zbrojního průmyslu, absolvent fakulty Moskevského institutu cizích jazyků, oddělení mechanického překladu a matematické lingvistiky, vydal množství sbírek básní, románů, překládá hlavně R. M. Rilkeho, píše básně ve vlámštině, francouzštině a němčině, je členem Svazu spisovatelů Ruska, Srbska a ruského centra PEN klubu, je laureátem básnických festivalů v Itálii, v Jugoslávii, držitelem makedonského literárního žezla a ceny Branko Radičeviča v Srbsku, Buninovy ceny, 2010, a ceny Majakovského, 2011. Chlubil se mi, že když byl v Praze, spal v posteli, v níž předtím spal Václav Havel.)

Spolu s tou něžnou studentkou jsme se loudali Tverem, tím Kalužingradem na rovině, kde jsem se předtím, abych nezabloudil, orientoval hlavně podle kaluží…
Ta hospoda s velikým bílým partystanem trčícím až do ulice se jmenovala Zlatna rybka, a jen jsme se před ní zjevili, koho, jak se říká, nevidíme: Polkovnik u velikého kulatého stolu vedle běloruské černovlasé krasavice z Minsku, vedle urostlých Srbů, s nimiž jsem se setkal už na letišti v Šeremetěvu – Branislavem, Jovanem a Veroljubem – kteří taky připomínali básníky.

Se svými taškami jsem se vecpal na poslední volné místo u stolu a poslouchám polkovnika, jakou vede řeč: …Byl jsem kdysi pomocníkem Lebedě, generála, který měl ambice stát se nejvyšším rýžákem Ruska. Ale jeho helikoptéra zničehonic náhle spadla, měl jsem na tu kótu letět s ním. Oligarchové bum bum zasáhli. Vojenská kariéra je však už za mnou, ať žije literatura! A jak vidím tady naši krasavici z Běloruska, molodci, pozdravme svým uráá Alexandra Grigorjeviče Lukašenka, a vzal propisku, poklepal s ní o stůl, molodci, dvakrát krátce, jednou dlouze, tak ještě jednou ura, ura, uráá, a všichni literáti kolem toho kulatého stolu, i Risto z Makedonie, urákovali, div si hlasivky nestrhali.

Tak s takovými já teď tady v Rusku sedím.

Zatímco kolem nás se k Volze ploužily stařenky se svými vozíčky – prodavačky konvalinek a kopru a seschlých jablíček – jedna žebrala (dcera jí zemřela) na kartonku inkoustovou tužkou spisek od slz roztátý nabízela, nám, jimž pod tím bílým partystanem zahřívali k těm pojuščim pismenám i vzduch, a stačilo obsluze jen na prázdnou láhev prstem ukázat, a hned jsme měli mezi talíři jídlem přeplněnými novou flašku vodky jménem „Carskaja“.

Dal jsem tam s jedním vydavatelem a spisovatelem z Bělehradu, mluvčím srbské armády na území Bosny, řeč, a při té řeči jsem vzpomněl i básníka Srba Gorana Džordževiče, který mně kdysi říkal, že Miloševič byl správný a dobrý chlap (ptal jsem se spisovatele, co si myslí on, a on řekl, že da).

Dostali jsme se i k Vuku Draškovičovi, spisovateli, kdysi jejich ministru zahraničí, který napsal strašnou, ale dobrou knihu Nůž, v níž popisuje jejich občanskou válku, že podřezat chlapa pro takového bojovníka za vlast bylo tehdy jak pro cigána kotrmelec, za vlast, rozuměj za svou dědinu, protože v Bosně je jedna dědina srbská vedle chorvatské a další zase třeba bosňácká, to je muslimská, a oni se navzájem vraždili i tak, že co o víkendu budou dělat, nuda, jo, a tak se šlo k sousedovi zavraždit si, protože ten soused předtím vraždil v jejich obci, a že takové to podřezání hrdla a teplá krev, když ti teče do klína, že je svým způsobem i erotika, to napsal ten Vuk, a dostali jsme se až k Radovanu Karadžičovi, jehož on pomáhal po dvanáct let skrývat, ke Karadžičovým veršům, i těm dětským, které vydal, jestli by je do našeho moravského časopisu Herberk, v jehož redakci jsem tehdy pracoval, neposlal, a on řekl, že da, že při natoidním bombardování Srbska bylo zabito 1500 lidí, že se neskrýval, v současné době během války je už zbytečné se schovávat, chytré střely si tě najdou i přes větrák ve zdi, takže seděl doma. Napřed utíkal z Bosny do Bělehradu, kde čekal, kdy i on bude nějakou tou obětí kolaterálně předem naplánovaných škod na lidech, aby narůstala nespokojenost v Srbsku, jak tvrdil; a dodal, že proti nim válčila i Al Kajdá naverbovaná od CIA, a mnozí z těch žoldáků se tam ženili, ale chtěli jenom patnáctileté panny, a ukazoval mi brožuru, kde měl seznam všech těchto z arabských zemí došlých nájemných vrahů i s jejich bosňáckými jmény, které si dávali, a že se vyskytli mezi nimi i takoví, kteří s uřezanou hlavou Srba hráli fotbal, a na můj dotaz, jestli tedy chtějí vstoupit do EU, řekl že da.

A víno a vodka u našeho stolu tekly proudem, zatímco stařenky se svými vozíčky žebřiňáčky, jako ty šedé sviňky, stínky, rybenky k Volze táhly, u nás stačilo obsluze jenom říct a hned byl na stole nový skvělý hlt vodky jménem Carskaja, a do toho nám hrála a tančila 3+3 skupina Venac z Kosova, a pořád to šrubovali ti tři chlapi urostlí jak pruty a ty tři urostlé ženské stvoly do závratných rytmů, načež po nich ještě přišel místní SĽUK a jejich zpěvačka nám zpívala vínečko bílé a to rudé i ta obě a pletla to, tak jsem jí to pomáhal chvíli na pódiu kazit i já, zatímco v restauraci bez Srbů měli coby občerstvení soft z klikvy a Viktor Širokov pod stolem prst na flašce vodky, kterou si koupili, a on básníkům, kteří s ním seděli, co chvíli potajmu do té klikvy ucvrkl – a ještě museli recitovat.

(Básník Viktor Širokov, 1945, je sám vtip, Evropa je pro něj Гейропа, kdo pije po sedmé je semita a antisemita, že pije do sedmi, on sám, že je medicynik, protože je původem vrač, oční chirurg, ale od začátku osmdesátých let se věnuje pouze literatuře. Překládá hlavně ze slovanských jazyků, z českých autorů přeložil i Zbyňka Hejdu a Ivana Magora Jirouse.)

A tyto lidové verše jsem si, abych nezapomněl, radši zapsal: „взгляд воденист и холоден и мутин в сартирах мочит терористов Путин“.

V překladu možná: „vzhled vodnatý chladný a kalný na hajzlech močí na teroristy Putin“.

„Елцин: как пять палцев пресидента – сеют зерна русской смуты – Черномырдин Кириленко Примаков Степашин Путин“

V překladu možná: „Jelcin: jak pět prstů prezidenta sejí zrna ruské vzpoury Černomyrdin (a tak dále…), a nakonec i Putin.

Čtvrtek, poslední festivalní den, prší, jedeme autobusem do Starice asi 80 km od Tveru, do Uspenského kláštera Starica, ale nejprve do jejich Kulturního domu. Ženy v krojích, uprostřed mezi sukněmi harmonikář, a ty mladší a hezčí nás vítají chlebem s pupkem plným soli, tou prima buchtou s copem z těsta po obvodu, kterou tady co chvíli konzumujem. Nezdržovat, nezdržovat, pohánějí nás Glovjuk s polkovnikem, máme málo času. Hejno básníků spěchá do sálu, kde jeden za druhým čteme ze svých „foliantů“, a po nás pokračuje místní básnický kroužek. Snad jediné tlusté a obrýlené ruské dívce, jediné tlusté, kterou jsem v Rusku viděl, mikrofon jak hadí hlava se naráz vysmekává z ruky, prásk, padá jí, chudeře, na zem, rána jak z minometu, takovou měla trému.

A místního staršího Vaňku nemůžou ubrzdit, prý člena pisatělej Moskvy, který půl roku v Moskvě cosi razítkuje, a pak už od dubna posmrkuje a hledí ke Starici, ke své dači, loďce, Volze, ke svému pylu rodnému. Takové jsou to verše.

Po vystoupení mně polkovnik kozák Valerij na chodbě věnoval album kozáckých písní a málem objal!!! Sic! Asi se mu moje snad jediná milostná báseň, co jsem kdy napsal, milý deníčku, líbila.

V prvním patře kulturáku měli muzeum. Šli jsme do těch sbírek vycpaných medvědů a plchů, mezi stříbrné zaprášené lišky, vybledlé kuny a zajíce, od dlouhého stání zde už vybílené jako zdi, pod nimiž jen jakési zbytky z minulosti, o něž tu zakopli, do dalšího patra, do další místnosti s ANKETOU ARESTOVANÉHO, což byl dotazník s údaji obžalovaného, zdali byl u bílých, odkdy u rudých, co má za majetek. Tak třeba V. K. Kirsanov byl roku 1918 újezdním komisařem, 1922 politrukem, 1930 ředitelem textilní fabriky v Tveru, 1937 obviněn a zastřelen, 1990 rehabilitován.

Následovaly fotky evakuace skotu ze Starice v roce 1941, i žen a dětí. Starica měla štěstí, byla osvobozena od německých fašistů už na jaře 1942. 16 000 Staričanů bojovalo, kolik padlo, nevím, nejsilnější socha tam trůnila uprostřed sálu: zdemolovaná vrtule messerschmittu.

V Uspenském klášteru Starica mnich nebyl doma, jenom kuchařky, které nám k obědu na stoly nanosily klikvovou šťávu, vlažný bylinkový čaj, kartofel, kyselou rybu, zakvašené hřiby, pirohy jako z pouti, smetana za zdmi kláštera se v řece vlnila, na dvoře králíci v klecích zelenali se strachem… (jsem si zapsal)
Polkovnik se po obědě přilípl k veliké nádherné ikoně u vchodu a dlouho se modlil.

Cestou zpět jsme v autobusu seděli vedle sebe. Chlubil se, že napsal i básně o ruských vojácích ze syrské základny v Hmímím. A v rámci své činnosti v Kuratoriu Trestně výkonné správy že se podílí na vydávání vězeňské poezie. Načež jsem ho poprosil, jestli by mně do Zlína něco neposlal.

Chvíli to trvalo, ale asi po půl roce od mého návratu z Ruska došly básně osmi autorů ze sborníku Věrnu potěrjannoje imja (Vrátím si ztracené jméno), který každoročně vydává skupina zakladatelů Všeruského poetického konkurzu odsouzených ve spolupráci s výše zmíněným Kuratoriem trestně výkonné správy.

Cituji z doprovodného plukovníkova dopisu: „…Ostatně jak o tom napsal už jeden z bývalých odsouzenců, který se posléze stal známým básníkem, učitelem Literárního institutu A. M. Gorkého v Moskvě, Anatolij Žigulin v autobiografické povídce Černé kameny: ‚Jakmile se proslechlo, že si pamatuji tak moc Jeseninových veršů, stal se ze mne v brigádě i na baráku důležitý, potřebný a vážený člověk. Stal se ze mne živý Jeseninův sborník. Auditorium bylo osobité a různorodé, složené z lidí nevěřících ani v Boha, ani v čerta, ale Jesenin roztával led nahromaděný v jejich duších.‘“

Načež následoval další e-mail, v němž požadováno, abych verše odsouzené Ljudmily Kutinové v žádném případě nezveřejňoval, neb se prokázalo, že nejsou původní, že je potrestaná kdesi opsala, chtějíc si zřejmě přilepšit podobně jako vězeň Šejba v Haškově povídce, když odmítal ministrovat kaplanovi, protože mu nechtěli dát slíbený knedlík.

A tyto básně jsem přeložil a v časopisu Herberk otiskli:

Vladimir Bušujev
Afghánistán

Iljušin nás vyhodil, zelené, podobné mladíkům,
– v jeho prostorném břichu jsme se mačkali –
nás, děti modrými knížkami ozdobených tatíků:
těch Viťků, Koljů, Serjožů a Andrjuší….

Jen jsme se dotkli ranveje, do tváří nám zadul
z hor svistící, nelaskavý fén.
Prastarý, cizí a nepochopitelný Kábul,
ten zulíbal nás už na schodech.

Kolik tu prolijeme krve a potu,
kolik zažijeme vítězství a „tulipánů“? *)
Černých, zlověstných a krutých květů,
těch ozdob hrobů Voloďů, Olegů, Ivanů…

Dospět co nejspíš, a pak vypít si,
ach před námi ještě je návnada…
Když už jsme afghánskou zem přijeli
svou ztrátou zatmelit tak zamlada.

Kdesi tam, v prastarém městě, muezzin
ze Svatého písma vysílá do nebe.
No a my?... Ať už se stane cokoli,
na Mišky, Vasky, Tolky, Saňky… vzpomeňme.

*) „Černý tulipán“ v jazyku účastníků bojových operací v Afghánistánu označoval letadlo s rakvemi mrtvých vojáků, samotný mrtvý pak byl „gruz 200“, zraněný „gruz 300“. Gruz = náklad, závaží.

Albert Ivrin
Cesta nikam

Viděl jsi ten hvězdy z nebe pád,
právě když končila tvá životní pouť…
Nad cestou vyžatou opodál,
na níž hledal jsi v stepi pravdivý kout…

Polykaje slzy v neprůhledné mlze
šels za snem svým přízračným v tmách
stále častěji slovo „narkoman“ slyše
v kvartýru úrodném na prach.

Nikdo, kdo tu byl dříve, už tady není…
Odešli přátelé, idol se vytratil.
Zvítězils, anebo prohrál v loňské řeži?
Nepřítel jak prach v krvi se ti usadil.

Na Rusi největší kvete bída:
Uprostřed našich zpovykaných cest
kluzká silnice, co nevede nikam.
Za ní buď smrt, nebo vězeňský krest.

Sergej Puljajev
Krátké spojení

Tu ptáci zrána nezapějí,
tady pod nohama nespí sníh,
když prázdno cimry svojí
poměřují stopy kroků mých.

Ponorky pološero
zde světlo připomíná jen.
Na rozdíl od našeho
stavu, ta vynořuje se.

Tiše uplývá den za dnem,
štěstí odbíhá rychle pryč.
Tak dlouho žít bez tebe
je nesnesitelný pocit.

Vteřinou zablesklo
krátké spojení.
Teplo hrudí prosáklo –
а znovu čekání.

Chladných dlouhých nocí zapomnění
mně duši spaluje.
Ale srdce stále o setkání
osud obtěžuje.