Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Charakteristické rysy Čech

Obrázek nebo fotografie#32537

V roce 1828 vzbudil v evropských vládnoucích kruzích skandál anonymní cestopis Rakousko, jaké je aneb Črty z kontinentálních dvorů sepsané očitým svědkem. Teprve po letech se zjistilo, že jeho autorem byl uznávaný americký spisovatel Charles Sealsfield – a ten že ve skutečnosti nebyl nikdo jiný než Karl Anton Postl (1793–1864) z Popic u Znojma, záhadně zmizelý sekretář křižovnického řádu. Následující Postlovy postřehy o fungování habsburské monarchie ukazují, proč musel hledat uplatnění až za oceánem.

Charakter rolníků je takový, jaký je možno očekávat od lidu, který je utlačován hordou pánů, z nichž každý se domnívá, že má právo, aby je přesvědčil o své nadřazenosti. Mají otrockou, úkladnou, zrádnou povahu! Zádumčivost je patrná ve vzezření Böhma neboli Čecha, což je název, kterému on sám dává přednost. Tato zádumčivost ho činí necitelným a zatvrzele lhostejným, pokud jde o vaše peníze nebo výzvy; odmítá každý argument, kromě argumentu ad hominem. Jedině hudba projasňuje jeho melancholické čelo. Je překvapující, jak hluboký smysl pro hudbu má Čech z nejnižší třídy. Jeho zasmušile upjatý pohled se projasní, jeho bystrý šedý zrak zajiskří a vzplane ohněm a citem, člověk se úplně změní. Nic nemůže překonat důstojnost a harmonii duchovní hudby. Když jsme byli v Roudnici, vstoupili jsme do venkovského kostela, protože nás přilákaly dlouhé kadence a slavnostní akordy varhan, doprovázené hlasy celého shromáždění. Melancholický nápěv hudby, smutek tak viditelně vyjádřený výrazem zpěváků, dodávaly všemu zajímavý ráz, který by bylo nesnadné popsat.

Slovanské národy, Rusové, Poláci a Češi, jsou proslulí svým nadáním pro hudbu, zejména v molových tóninách, a svým romantickým založením. Stěží by se našel národ, který by měl větší sklon ke kouzlům, a který by víc miloval pohádky než Češi. Aniž by byli zvlášť pověrčiví, lpí s okouzlením na hrdinných činech svých předků. Znají z ústního podání příběhy svých nejstarších knížat – Čecha, Kroka, jeho tří dcer a Přemysla, zakladatele jejich dynastie. Cestujícímu ukáží cestou z Teplic do Prahy, blízko Velvar, osamělou holou horu, kde spí jeden z jejich prvých vévodů a bojovníků s 500 svých druhů, v očekávání hromu, který ho probudí a otevře brány jeho vězení, odkud se vyřítí, aby osvobodil své krajany ze jha cizinců, který oni říkají Němci, vetřelci. Měli také své Amazonky a blízko Prahy vám ukáží zříceniny hradu, kdysi sídla těchto hrdinek: ale co je vzrušuje více než cokoli jiného, je jejich král Karel IV., syn Jana, který padl v bitvě u Kresčaku. Těžko by se našel sedlák, který by neznal přesné zkazky a skutky o tomto skvělém vladaři, zatímco byste se marně vyptávali dvou a půl miliónů z nich, kdo byl otec současného císaře! Je to o to pozoruhodnější, že rakouští panovníci učinili od revoluce 1618 vše, aby u tohoto národa vykořenili národního ducha. Historické a literární prameny – a jistě nebyly bezvýznamné, vezmeme-li v úvahu, kdy vznikly – byly nejen zničeny doslovným auto da fé jesuitů, ale každý pokus sepsat nezaujaté národní dějiny byl trestán způsobem, který odrazoval i nejodvážnějšího před tím, že by obětoval svou existenci a trouchnivěl celý život v rakouském žaláři. Dokonce i příslušník knížecí rodiny Lobkoviců, Bohuslav, se stal obětí své touhy osvítit své krajany! Zemřel v žaláři.

Lid má, jako v ostatních katolických zemích, své předsudky a tisíce prostých soch a maleb zdobí jeho domy, ulice, silnice a stezky: ale s výjimkou Panny Marie jsou všichni ti svatí jeho krajany; na cizího svatého by se ani nepodíval. Vyjádřil jsem svůj údiv nad tisícihlavým zástupem, který se tísnil u ostatků sv. Jana Nepomuckého v Praze; jak mně však bylo řečeno, ten představuje jediný doklad národní existence, který byl Čechům ponechán, a oni oslavují jeho svátek spolu se svátkem svých starých a slavných králů, v jejichž době žil. Hluboce pociťují, že byli utlačováni, a tím více to pociťují dnes. Češi jsou národ víc fanatický než zbožný nebo pověrčivý: jejich kněží mají asi méně vlivu než v ostatních katolických zemích, jež se nacházejí na stejné intelektuální úrovni, navzdory tomu, že se před Josefem II. v této zemi kupily kláštery s mnichy všech řádů, přivolaných sem Ferdinandem II., aby Čechy účinněji podrobili. Podezíravá povaha Čechů vidí v kněžích nástroj vlády, i když stoupenci Husa a Jeronýma Pražského byli vyhubeni ohněm a mečem, a i když dokonce ještě dnes, pokud jsou odhaleni, jsou odměněni padesáti ranami karabáče, zůstává jich přesto stále mnoho, ovšem pod pláštíkem luteránství.

Charles Sealsfield: Rakousko, jaké je. Přeložil Petr Horák, Odeon, Praha, 1992.