Kultura a umění Kultura

Zvuky na pomezí duše

Foto Tomáš Koloc.

Zápisky potulného lidopisce z domova.

Můj zeť mi sdělil své nové pozorování: Malý Vítek, který nedávno slavil dva a půl roku, začal doplňovat nedořečené verše z knížek, které mu jeho tatínek dříve jen četl.
Když je chlapec jednou za týden u nás, tak mu taky obvykle přečtu a přezpívám knížku říkadel a písniček s obrázky Josefa Lady. Miluje to. Ta knížka má skoro 60 stránek, na některých z nich jsou dvě i tři veršovánky, a my tu kolekci většinou musíme projet celou. Vítek poslouchá celou dobu velmi soustředěně. Po nějaké době jsem si všiml, že získal zhruba představu o tom, co je na které stránce u kterého obrázku.

Řídí se prostorově a asi vychází z toho, že mu občas na tu kterou písničku či básničku – když ji recituju či zpívám – ukážu prstem. Začal také na stránce rozlišovat potištěné bloky. Zazpíval jsem mu třeba nějaký popěvek a už se mi moc nelíbily další verše na té stejné dvojstránce. Chtěl jsem otočit list. Jenže malého a dychtivého posluchače jsem nezmátl. Ve chvíli, kdy jsem bral za list, zadržel mne, zabodl prst do potištěného místa na předchozí stránce a poručil: „Ještě toto!“ Z tohoto se stala téměř rutina. Zapívám, objeví se prstík, ukáže na určité místo na stránce a hlásek přikáže. Dokud nevytěžíme celý psaný obsah.

Tak jsem teď zkusil naše čtení rozvinout. Posadil jsem si Vítka na koleno, otevřel knížku a zazpíval písničku, která se zrovna objevila:

„Pod naším okýnkem rostou tam dvě růže,
pod naším okýnkem, roste tam…“ Zadržel jsem dech.

A vedle mne se ozvalo: „Štěp!“

Úplně mne zahřálo u srdce. Projeli jsme zas celou knížku a u většiny vynechaných koncových slůvek zazněl správný doplněk! Ale všiml jsem si, že některá, zvláště ta kratší, slova říká správně, jiná trochu „šumluje“ – prostě vysloví podobný zvuk, třeba:

„Běží liška k Táboru, nese pytel… zá-o-u.“

Vím, že ještě neumí všechno dobře vyslovit, ale stává se mu to i u slovíček, která by normálně se svou artikulační dovedností v pohodě vyslovil či napodobil, ale v tu chvíli on spontánně doplňuje především ZVUK, který si zhruba pamatuje, bez uvědomění obsahu.

Jsem si jist, že Vítek – aspoň z mého dospělého pohledu – neví třeba, co to je štěp. Ale pamatuje si charakteristický zvuk slova, v podstatě jako hudbu. Taky už opakuje mechanicky konce vět, které řeknou dospělí. Tady to začíná být opravdu zábavné. Pravím třeba u stolu: „Dojím tady to jídlo a pak půjdu ven.“ A vedle mne z jídelního křesílka se okamžitě ozve: „A pak půjdu ven.“

Je nádherné vidět, jak vnitřní impulsy, které jsou už spojené s konkrétními obsahy, umí ta malá dušička sama obalit svým hlasem a vyslovit to, co chce, a současně, jak se spojuje s vnějším světem i v rovině výměny pouhých zvuků, které teprve později se budou napojovat na zřídlo konkretizujícího přemýšlivého ducha.

Zvuky (zárodky slov) jsou tu jako semínka, která se zachycují miniaturními háčky na povrchu živného substrátu, pak do něj vrůstají pomocí kořínků, různě dlouhých a silných, aby posléze vydávala plody navenek. Jedno z možných přirovnání, myslím si.