Společnost a politika Zahraničí

Pětkrát v Rusku: Pátá (tedy zatím poslední) cesta do Ruska (2016): Nižní Novgorod

Nižnij Novgorod v noci. Foto Wikimedia Commons

Když nejsi rusofob, jsi tedy rusofil?, ptal se mě před jednadvacátým srpnem roku 2018 básník a kritik Radim Kopáč v rozhovoru, který měl vyjít toho času v Lidových novinách, a který nevyšel, protože toho času bylo zvykem na Rusy plivat – v rámci té bohulibé třaskavé směsi, která si zcela záměrně plete Sovětský svaz s Ruskem, Putinovy snahy se Stalinovými výsledky apod. K čemuž připočti glorifikaci nevinného Západu (jeho „humanitární“ bombardování Srbska třeba) a klasické užívání dvojího metru: na jedné straně odporná anexe Krymu a na druhé straně shovívavé očko nad připojením Golanských výšin k Izraeli. Na rozdíl od některých mám však za to, že tak jak čile obcujeme s Němci, kteří nám ve své fašistické epizodě ublížili násobně víc než Rusové ve svém sovětském balení, že bych neměl přisýpat sůl do ran, které jsem nezpůsobil. Osmašedesátý rok Sovětskému svazu (a jeho komunistickým spojencům) odpustit nejsem s to, ale na Rusko jsem se snažil dívat pokud možno bez předsudků.

16. 5. Po/ 12.52 Vyjíždím s básníkem Milanem Libigerem ze Zlína do Prahy. Hned za Wilzoňákem na dlažbě urážím u kolečkového kufru opěrku. Kufr tancuje, trpím. Na hotelu Amadeus debata o poezii, pak jdeme shánět vteřinové lepidlo k Vietnamcům, přilepujeme opěrku. Za rohem opěrka opět odpadá.

17. 5. Út/ 7.00 K autobusu na Wilzoňák, výchozí stanici pro odjezd na Letiště Václava Havla, jsme si objednali taxík. Taxikář má maďarsky znějící příjmení, ale je to čistokrevnej Pražák, ale jestli „někoho vopravdu ale vopravdu nesnáší, tak jsou to nafrnění Rusáci“. Platím 116 korun (120) a ještě ho dorážím, že jestli si někoho opravdu, ale opravdu vážím, tak je to Vladimír Vladimirovič Putin. Pražskej Maďar lehce zelená. Nic ve zlým. Odbavení na letišti prochází hladce. Vojáci se samopaly a policajtky nahlížející pod lavičky pulzují kolem nás. Let je klidný, příjemný, svačina žádná. Nad lesy, vodami, poli a domečky tradiční asociace: jak se cítí pilot bombardéru, který hodlá shodit na idylu pod sebou svoji dávku, aby případně splnil svou vlasteneckou povinnost, když jeho vlast to jsou vlastně jenom jiné lesy, vody, pole a domečky.

Moskva, Šeremetěvo: už nemusíme vyplňovat lejstra o příletu, vyplní počítač a neusměvavá Anna Pasportovna. U východu nás čeká blonďák Oleg, pro mne Koševoj, s nápisem YAROSLAV KOVANDA a MILAN LIBERG. Čekáme ještě na dva Slovince a jednu Žannu a desetimístným stejšnem pokračujeme dalších 150 kilometrů na sever do Tveru.

Pozn: Před letištním terminálem si Oleg Koševoj, vášnivý kuřák, zapálil a už měl na krku policajta. Kuřáci teď mají v Rusku těžký život. Cigára se shánějí dost těžko, i místa, kde se dá v klidu zahulit. (A na Západě tak oblíbená kasina despota Putin vyhnal z Moskvy už dávno.)

18. 5. St/ 9.00 Prší. S Milanem a dvěma děvočkami se proplétáme tím Kalužingradem směr Gorkého knihovna. V patře rozvěšujeme výstavu fotokopií mých obrazů. Pak jdeme k děvočkám, zaměstnankyním muzea, které nám pomáhaly, do jejich muzea na čučku, prý je to kousek. Zato vidíme, co z hlavních dopravních tepen nelze, třeba panelák vyrůstající z konvalinek po střechu „obradavicovaný“ větráky klimatizace; konvalinky jsou oploceny všude oblíbenými do země zapuštěnými obarvenými pneumatikami. Naproti paneláku polozhroucenou dřevěnici s bohatou řezbou. Při bližší prohlídce je to jen z různobarevných vršků od pet lahví sestavený reliéf. Kolem desáté přijíždějí Moskviči. Následuje oběd. Proti předchozím letům o hodně slabší. Nemastná neslaná grčka (pohanka) s kečupem a něco, co se vzdáleně podobá sekačce. (Ale snídaně pak máme bohaté, švédské stoly se prohýbaly.) Ve čtvrt na tři je sraz před hotelem. Už ve dvě létají chodbami Naděždy Festivalovny a budí básníky. Jsme s Milanem poslední, kdo nastupuje do přepychového autobusu. Přepycháč ujede asi 800 metrů – a vystupujeme u Slovanské aleje, kterou jsme tu před osmi lety my slovanští básníci zasadili. Stromky jsou neduživé, ale u každého zase zbrusu nové hrabě a konev. Zas budem za dohledu médií kolem stromků poskakovat, kvas z dřevěných hrnků pít, chléb se solí ukusovat, u patětičeskich recitací trpět, slovanské zdrávstvování si užívat. Pak se jede číst. Do knihovny Maxima Gorkého. Někteří to hrčí ve svém jazyce, některé dabuje překladatel. Už aby bylo na světě nějaké slovanské esperanto. Slavko Pregl, Slovinec, říká, že už existuje: angličtina. (Pozn. red. V historii jich byla slovanských esperant celá řada, ten poslední a velmi nadějný, mezislovanština, byla v době, kdy se tato cesta odehrála, již hotová, a o rok později byl autor vyzpovídán redaktorem KN.)

19. 5. Čt/ 9.00 Autobusem jedeme na severozápad. Pověstné dorogi duraki. Houpačky po lučinách, po slatinách. Tverská gubernie je velká jak pětina Francie. Ve Francii už bychom dávno narazili na Rouen, Remeš, možná na Eiffelku, tady s koncem lesa borového začíná les březový, planina, u kaluže havran, stezka do lesa, další kaluž, tři dřevěnice s cedulí Korovino, po hodině jízdy pár chalup o kuřích nožkách = Berezovec. Jedeme do města Kaljazinu. Své básně čteme ve veliké zasedačce na národním výboru, zatímco od automojky na nás ztopořeným prstem míří Lenin oblečený do lesklé metalízy. Kaljazin = „volžská Atlantida“… Po zbytcích dlažby s názvem Ulica Karla Marxe scházíme k řece. Z vody trčí polozhroucený periskop staré klášterní zvonice. Básníci Andrej a Žeňa se vysvlékají do trenek. Plavou kolem bílé věže ve vodě nepříliš průhledné hnědé barvy; máváme jim. Pak autobusem na oběd. Štafetový kolík petky s vodkou koluje kolem stolu. Po obědě jedeme na komponovaný pořad na počest 140. výročí básníka Gumiljova do místní zušky. Abych v místnosti neusnul (je na déšť, po deseti minutách radši odcházím k Volze); komáři konají svoji práci, voda vlažná, na kotníky příjemná.

Ale jen jsme nastoupili do autobusu, hned zas vystupujem: na parkovišti před barem „Žili – byli“ na nás mávají děvočky v krojích. Děvčata zpívají v ruce chvojky, podlézáme pod chvojkami se stužkami a zvonečky do budovy, kde mezi talíři s rybičkami, s bliny a blinčiky, salátky, co metr jsou na stolech zaparkovány červené a světlé láhve s vodkou, jejíž název jsem si nezapamatoval, ale dobrý je „Ruský standart“, a taky prý ta, co má kapku stříbra v láhvi na dně.

20. 5. Pá/ kolem desáté Seminář o překladech v Gorkého knihovně. Opět marafón, jak říkají Rusové. Můžeme se na zdejší produkci dívat z jakéhokoliv patra, ale které časopisy u nás soustavně sledují tvorbu ze s námi spřízněných jazyků, třeba z bulharštiny?

Pak asi nejmilejší tverské setkání: se Školou slovanských jazyků, kde se studenti učí i – dvě hodiny týdně – jazyk český! A docela jsme těm studentům i sobě dali zabrat, když jsme s nimi společně, jen tak z voleje, překládali naše některé texty do ruštiny.

Večer nejprve tradiční focení všech účastníků 8. Festivalu Pojuščije pismena, pak dvouhodinová estráda s oceňováním laureátů slovanské poezie. Česká básnická avantgarda by asi před takovou houní pafosu zalezla do zákulisí a pila Ruský standart.

21. 5. So/ 10.00 Odjezd autobusem do Moskvy. Žeňa a Andrej – od plavby na ucho po Volze jsem je neviděl, i včerejší seminář a slavnostní galavečer prospali na hotelu – lehce usrkávají z podezřelé petky. Debata o poezii. Po dvou hodinách jízdy čurpauza. Na konci parkoviště velká klec. V ní si olizuje pracku jak lopatu obrovský sibiřský tygr. Po dalších dvou hodinách nás vyklopili na kraji Moskvy. Dvacet minut metrem do stanice Majakovského. U ní třímetrový Majakovskij v rozevlátých štrukskách, vedle atria; na něm zavěšeny obyčejné houpačky. Kdo chce, může se, zadarmo!, zhoupnout. Černoch s blondýnou vytahují z futrálu dlouhou tyčku a houpají se a smějí do sklíčka kdesi na jejím konci.

Nakonec se nám v záplavě tverských-jamských cest podařilo natrefit na ten pravý, který jsme hledali – na Český dům. Ubytovali jsme se, omyli a šli do světa. V Českém centru v ulici Julia Fučika se seznamujeme s osazenstvem a dvěma Kateřinami z Prahy a ze Záp (Zápy je městečko u Prahy), které tu loutkohrají moskevským dětem staré pověsti české. Venku prší. Vracíme se do útrob Našeho domu. Dávám si plzeň a držkovku. Milan ještě zůstává se dvěma Kateřinami, kterým půjčuje slivovici.

22. 5. Ne/9.30 Po úžasné snídani máme sraz s mým synovcem Jirkou Štěrbou ze Zlína, který je tu v Moskvě zaměstnán u českoruské právnické firmy. Na Rudé náměstí jdeme bočními ulicemi. Žádné sprejerské ejakuláty na zdech, všude čisto, zameteno, fasády se blyští. Jdeme po Malé Bronné, kolem domu Michaila Bulgakova, autora slavného románu Mistr a Markétka. Od loňska už máme v Moskvě i cyklostezky, říká synovec. Na kole však nikdo. Na Moskvany je ještě brzy. Příjemná procházka. Původně jsem se chtěl podívat i na Lenina, ale asi bych vystál ve frontě důlek. Cesta do Treťjakovské galerie je monumentální. Věže kremelských chrámů nad na červeno přetřeným zdivem hradeb se lesknou – jak po sidolu. Vždycky před svátky jsme doma leštívali starými ponožkami a sidolem mosazné kliky a vodovodní kohoutky. Zdi v baťovských domech bývaly chatrné, u parapetů od nás od děcek okopané, ale kliky a vodovodní kohoutky sidolem a ponožkami vycíděné se pak leskly závorka jako ty věže…

V Treťjakovské galerii u Zjevení Krista lidu, u toho plátýnka 6 x 5 m, se shromažďuje nejvíc návštěvníků. Sál je doplněn studiemi dvou polonahých mužů vylézajících právě z Jordánu, aby uviděli…, i jejich svršků pohozených v trávě…, a mužský k divákovi zády jako by se nestačil ještě úplně proměnit z modelu na obyvatele země označované za Svatou, která vlastně není ještě svatá, až od zítřka, pozítří, až po tom Ukřižování…. Toho, který sem z dálky jako by zpomaleně, a tak malý!, teprve v tom horku přichází…

Na peredvižnicích i na jiných malířích té doby se mi líbí, nikdy jsem si to vlastně neuvědomoval, jak byli ke své době kritičtí. A cenzura jim to tolerovala? Pozn: N. V. Gogolovi se kdysi jeden z hlavních cenzorů omlouval slovy: „Promiňte, že jsem pavučinu Vašeho díla poněkud potrhal…“ Byl tedy ten carismus tak prohnilý, jak se o něm vyjadřoval i TGM?

Ale budeme-li si všímat jenom malby, jenom řemesla, tak poprašky nad vzdutými vlnami Ajvazovského marin nebo zaprášený horkem kudrnatý vzduch nad poutníky nesoucími korouhve od Repina jsou úžasné malířské kousky. A tak protiválečný obraz, Apoteóza války, jako ta hromada lebek od Vereščagina, jsem už dlouho neviděl – jako by se Vasilij Vasiljevič V. ani nenarodil o století dřív.

23. 5. Po/ 9.00 S Markem Havlíčkem, ředitelem Českého centra, jdeme na metro a z Jaroslavského nádraží odjíždíme Vlaštovkou do Nižního Novgorodu. Vlak jménem Vlaštovka je rychlý, klidný, klimatizovaný, záchody čisté, 130-150 pořád na tachometru, na vteřiny přesný. A předposlední stanicí je Dzeržinsk.

V Nižním Novgorodě je horko, dusno, jsme ve velikém průmyslovém městě na soutoku Volhy a Oky, 1 250 000 obyvatel. Čuvašsky prý se mu říkalo Чулхула. Čulchula. O čemž Pavel Milikovskij, který nás veze přepychovým autem – míjíme bývalou НОЧЛЕЖКУ (noclehárnu), která místnímu rodáku Gorkému „stála modelem“ k jeho románu Na dně, i budovu opery, která prý byla postavena za peníze, jež Gorkému se Šaljapinem po nějaké pitce zbyly – , nechce ani slyšet.

Soukromý politický průzkum: Pavel Milikovskij Putina nemusí, jelikož to není „čelověk obrazovannyj“, vzdělaný, nemá na rozdíl od něho vysokou. Kdo by byl lepší než Putin? Němcov. Ale Němcov je mrtvý. Na mostě přes Moskvu, na místě, kde byl zastřelen, jsou pořád čerstvé květiny. Jurijovi Nečiporenkovi, spisovateli dětské literatury a molekulárnímu biologovi, se Putin líbí. I Miloš Zeman. Miloš Zeman se líbí i Slovincům. Juliu Ž., koordinátorku v Českém centru, politika irituje, moc se o ni nezajímá. Novgorodský taxikář asi viděl ruský pamflet na osmašedesátý rok, takže ho musím za té pětiminutové jízdy na nádraží poněkud opravit, že osvobozování vypadá jinak. Čeští stážisté, s nimiž jsem měl možnost mluvit, jsou spokojeni, lid prý se tady k politice moc nevyjadřuje. Ivan Bělokrylov, spisovatel a jazykovědec, říkal, že televizi nemá, ostatně že má půtek mezi filology o správnosti užívání kdejakého měkkého či tvrdého jeru až nad hlavu, natož aby si ji zanášel ještě hádkami mezi většinou jednosměrnými politiky.

Odpoledne čteme s Milanem své verše studentům českého jazyka na místní univerzitě. Pedagogům se líbí, jak česká literatura umí být ironická. Mladá studentka postavy Zoji Kosmoděmjanské říká, že ji z humoru v našich knihách mrazí. Co jste četla?, ptám se. Haška a Kunderu. Ve dvaceti letech má se číst Stříbrný vítr…

Po besedě jdeme na večeři do pětiposchoďové restaurace MOLOKO. Slunce zapadá. Domy Nižního Novgorodu se pasou v dálce. Zábavní centrum Okťabr blikotá hluboko pod námi. Zapadající slunko se promenuje po kůži kambaly. Veršíky: Platýz zalehl celý talíř. Z kostí, které z ryby vybírám, by se snad dal udělat delší ostnatý drát.

Pavel Milikovskij opět vytahuje portmonku. Číšnice v potrhaných džínsách s úklonou děkuje, rubly odcházejí do tmy…

24. 5. Út/ po deváté Snídaně na koleji v kanceláři Innostrannych literatur. Něžná vedoucí Valerije nám něco k butěrbrodkům vykládá. Z prvního chlebíčku se mně do klína skutálí jedno ze tří zrnek červeného kaviáru, z druhého hrstečka. Tak je to u nás Slovanů se vším. Smutky a malý smysl pro detail? Čech, má-li chandru, prý jede na Sázavu, nad kytaru hlavu skloní a pivem léčí duševní smog. Němec, má-li duši v těle příliš „podhuštěnou“, jde do sklepa – a dělá pořádek…. slyšel jsem kdysi na Svobodné Evropě. Rus, ať už má či nemá žal, recituje Jesenina. Nesetkal jsem se dosud s Rusem, který by z Jesenina neznal zpaměti aspoň dvacet slok.

Po snídani jedem zdrávstvovat na univerzitu, ale není to tak tuhé jako v Tveru. Tady přicupitá na jeviště okrojovaná čtyřka, a pořád se nemůže rozjet; harmonikář pořád usilovně vyhlíží do sálu, dokonce sahá po mobilu. Konečně přiběhne poslední děvočka, konečně to můžou rozbalit: garmoška a tenor víc přes hrdlo, to krásné dívčí mečení doprovázené tlukotem dřívek do válu na nudle, který visí té pozdně příchozí dívce na krku. Kdybych byl Seifertem, chtěl bych být válem na nudle. Promiňte.

Pak ještě výstava o Janu Husovi. Několik panelů s textem v ruštině i v češtině, pár obrázků. Je to málo nebo moc? Jsme na univerzitě íměni Dobroljubova. Kdo z nás ví, co napsal Dobroljubov…

Je hluboké odpoledne, jedeme do restaurace, kterou bych doporučil, ale její jméno jsem zapomněl. Všechno je tak rychlé… Je to ale restaurace na hlavním prospektu a poznáte ji podle temné výlohy a všude přítomných knih. I krásné secesní umyvadlo před záchodem stojí na sloupech z papíru. Takže k úžasnému sledi s bramborem a k polévce jménem ucha, kterou mi přinesli v uměle začouzeném kotlíku, i s několika beztak na plynu ožehlými stonky trávy, ta vůně!, si čtu v Ševčenkovi, jehož spis jsem vedle talíře nalezl, jak širokij Dněpr revet i stonět. Nádhera!

Cesta zpět neodsýpá. Vzpomínám na Pavla Milikovského, jak vzpomínal na Miroslava Zikmunda a Jurije Ganzelku, na Plastic People, kteří u nich kdysi hráli, jak ti umějí pít!, na novou vlnu českých filmů z šedesátých let, z nichž nedávno udělali festivalovou přehlídku.

25. 5. St /poránu Přes půl Moskvy jedu s Kateřinami autem, které řídí s pomocí džípíesky Julia Ž., koordinátorka Českého centra, na katedru Slovanských literatur moskevské Lomonosovovy univerzity. Konečně vidím tu bronzovou sochu, která se otáčela dřív před každým sovětským filmem, tu dvojici svalnatých: ženy i muže; Ona ve vytrčené paži třímá srp, On ten srp jistí kladivem. Věra Ignaťjevna Muchina se autorka toho sousoší jmenovala. U nás bychom je i ji už dávno zbořili.

Kateřiny hrají Staré pověsti české skvěle. Napřed v češtině, potom rusky. Všichni se ohromně baví. Kukly (loutky) nás spojují, dětství nás všechny spojuje. Já čtu ze svého Vičíka (který mně tady v Rusku kdysi vyšel, Armén Levon Osepjan vydal, Michail Pismennyj, Rus původem Ukrajinec, přeložil) povídku o tom, jak se zdula kráva, protože sežrala Baťovi tenisák. Univerzitní lid se baví.

Odpoledne jedeme s Julií a českou stážistkou do starobylého sálu městské knihovny nainstalovat několik fotokopií mých obrazů, jelikož v šest hodin večer tu budem s Milanem a ruskými překladateli číst.

Milan je při čtení svých veršů velice dobrý.

Jedna paní mně na závěr večera místo kytky dává knihu „Vitězslav Nezval – udivitělnyj čuděsnik – češskoj poezii v russkoj litěrature“ – vše, co z něj bylo do ruštiny přeloženo. Je to kniha tlustá jak Nezval. (Pozn. aut. Roku 2019 jsem ji takřka celou přelouskal. Úžasná! Pozn. red. TK: A já při příležitosti křtu výboru k 10. výročí KN dostal půjčenu a jsem jí ohromen.)

26. 5. Čt/ před jedenáctou se s námi přišla rozloučit Julia Ž. Na Běloruské nádraží je to pár stovek metrů. Kupujeme ne zrovna levné lístky na vlak na Šeremetěvo. Slabá půl hodinka a jsme přímo u terminálů. Nechtěl bych zažít v Moskvě zácpu na bulvárech a zmeškat letadlo. Radši pár hodin počkat v halách, prohlídnout stánky, koupit dárky. Třeba Ruský standart.

Let byl klidný, pakliže jsem nespal, naskočily mi stejné asociace jako 17. 5. Út. Přistání hladké. Pražské cesty jsou hrbaté, obyvatelstvo od ruského se v oblečení moc neliší. Pořád ta úžasná staronovinka (marketingový knock out!, Nobelovu cenu za podvod bych těm autorům dal!), za ty odrbané špinavě vyhlížející pracovní kalhoty jménem Jeans a Wranglers, za ty předtrhané.