Literární ukázka Kultura

Počteníčko: O poslední morové ráně

Dobová ilustrace

Jak probíhala epidemie dýmějového moru v Praze v roce 1713.

Starostlivý císař Karel VI. oznámil reskriptem svým věrným poddaným z obdobně postižené Vídně, že morová rána je boží trest, který na sebe přivolali sami lidé svým nemravným a hříšným životem, a že je od naprosté zkázy může spasit pouze pokání, více zbožnosti, vroucí modlitby a pokorná prosebná procesí. Protože musely být v průběhu epidemie uzavřeny i kostely, byly na Staroměstském, Malostranském, Hradčanském náměstí i jinde – jako třeba u sochy Jana Nepomuckého uprostřed Karlova mostu –, postaveny dřevěné kaple či alespoň oltáře, kde se konaly bohoslužby, a které denně obcházela orodující procesí.

Podobnou starostlivou péči jako císař pán projevila i pražská lékařská fakulta. V německy psané brožurce „Pražský infekční řád“ doporučovala všem nemocným modlitby, odříkávání žalmů, a především chvalozpěvy ke svatým patronům ochraňujícím proti moru, sv. Rozálii, sv. Šebestiánu, sv. Rochu, sv. Antonínu a k jejich čtrnácti svatým pomocníkům. Knihtiskaři pak měli toto jejich odborné veledílo vytisknout z lásky k bližním zdarma, ale protože se mezi nimi žádná tak soucitná duše nevyskytla, musela nakonec spisek vytisknout Helmova zemská tiskárna na účet eráru.

I když byl novoměstský fyzik dr. Jäckel varován, že bude ze svého úřadu sesazen, nedocházel dál k nemocným ani do lazaretu s výmluvou, že už je mu šedesát let. Teprve při opakovaných žádostech o návštěvu lazaretu sdělil, že ve Vídni dostávají lékaři po dobu moru měsíčně navíc příplatek padesát tolarů, a on nic. Po něm se přidal s podobným protestem i novoměstský ranhojič Leinstein, který požadoval navíc ještě zvýšení ročního služného na čtyři sta zlatých. Malostranští lékaři Fuchs a Maggi se před vizitou lazaretu vymluvili na churavost a doktor Wahl raději utekl do sedleckého kláštera. Staroměstskému dr. Pavlovskému již bylo třiasedmdesát let, takže jeho ochotný zástupce dr. Šamský zbyl na celou Prahu zcela sám. Proto museli být povoláni k lékařské službě dva felčaři z Německa.

Mor zle řádil i v Lounech, kam měl být proto rovněž vyslán lékař, ale protože se žádný ze čtyř vyzvaných lékařů nedostavil, jmenovala fakulta za tím účelem dva mediky. Místodržící je odmítli a hrozili, že dají do Loun dopravit eskortou samotného děkana, nebude-li tam okamžitě vyslán lékař. Fakulta tam tedy poslala obětavého Šamského, který žádných padesát zlatých měsíčně nepožadoval a šel. Dr. Šamský v Lounech moru sám podlehl a historie za to na něho nespravedlivě zapomněla.

Apotékáři si ze strachu před nákazou vymohli přijímání receptů a peněz jen pootevřenými dveřmi pomocí dlouhých kleští a podobně vydávali i léky. Ty byly vždycky zaručeně účinné a podle toho také drahé. Jedna z tehdejších receptur zněla:

„Vezmi 2 loty aloe, lot dryáku, 2 quintle šafránu, rebarbory, mirhy rubrae, terra sigillaty, angeliky, spiritusu vitrioli a spiritusu salis, quintli agarici, zedvaru, bílého diptanu, tornetily, kafru a půl quintle borového stroje. Vše zhruba stluč, do skleněné nádoby dej a tou nejlepší řeřichovou pálenkou zalej, 4 nebo 5 dní nech na slunci či teplých kamnech státi, až vyhlíží jako červené víno. Potom propusť skrze lešpapír a jest hotovo. Dávka do 50 kapek v pivě, víně neb páleném zachovává pomoci od nakažení morového. Nakažený pak vezme 50 až 100 kapek, a než 24 hodin mine, bude od nemoci osvobozený.“

Jiří Horák: Kniha o staré Praze. Nakladatelství Dokořána a Jaroslava Jiskrová-Máj, Praha, 2005. S. 174–176