Společnost a politika Zahraničí

Andaluský ples 1: Granada a Alhambra vtělené do obrazů

Ilustrační foto z autorovy galerie zveřejněné za textem.

Hlubinně poetický cestopis

Budu zde sdílet své zápisky z cesty na španělský jih (Andalusie). Začínám v Malaze, ale k té netřeba psát nic delšího, než že jsem si užil moře a noční život. Mou duší cosi hýbe, až když se blížím Granadě.

Granada

Prvotní dojmy v polospánku v autobuse těsně před Granadou: dřív kolem Granady moře. Dávné místo jakoby už za Atlantidy. Zvláštní frekvence místa, jakoby elfská i peruánská.

U katedrály (de Granada) dojem: nejsem tu poprvé. Jsem tu doma. (Ve Španělsku se celkově cítím jako doma, uvolněně, vzhledem k zemi i k lidem).

Podoba Granady s Arménií: podnebí (suché, horké léto a chladnější zima), panoramatické hory se sněhem na obzoru (Sierra Nevada / Ararat), granátové jablko jako symbol. Archetyp: Prvotní zahrada (Eden). Ke stejnému archetypu patří ještě Tolkienova citadela v Minas Tirith / Anor (věž Slunce) pod úpatí Ered Nimrais (Bílých hor) z knihy Pán Prstenů.

Sedím v parku u fontány a Japonec s dlouhými vlasy brnká flamenco.

Z hlubokého klidu ke mě vystupují vjemy, vnitřní kvality prostoru Granady: vzpomínky na věčnost, fotografie věčnosti. Intenzita teď ztracená v bezčasí. Čas je jen mlha a v ní se tyčí klenot. Mák, makové zrno. Být uvnitř máku. Krása prodlévání. Čas zahnutý jako dým. Čas jako vlnité vlasy zčesané za uši. To je vnitřní kód zdejšího prostoru, nesouvisi to s tím, co tu vidíte. Něco takového musí být i v Peru, Cuzcu, v Novém světě, kam španělští vojáci vpadnou po dobytí Granady, jakoby hledali tentýž archetyp stále znovu. Čerň koňského ohonu. Bohatství jiného druhu. Sem se vrátíš, jako do víru, kudy odtéká čas. Je to trochu zdravé, trochu nemocně opojné. Čas rozmažeš jako černou tuš, jako křídu nad obočím. Je to něžné Pluto. Hebkost sametu a kovovitost podkovy na dláždění. Vznešené profily v hedvábném klidu. Bohatství, které nic nestojí, umíš-li se odevzdat klidu, tak, že zmizíš. Každý pohyb z tohoto klidu je jen ornament. Drak, který sní, a nevíš, zda je živý či mrtvý. Nic nemusíš, ale můžeš žít rozmařile. (Užij si tuto větu několikrát za sebou. Jedině tak pochopíš bohatství, které tu prýští.)

Všechno, co běží na plátně života, jste už někde někdy viděli. Život je vzpomínka. Plamen je živ. Největší rozkoš je zdarma.

Jste to, co jste měli být. Jste tam, kde jste měli být. To je domov. To je Eden. To je granátové jablko. Jednota identity a místa.

Nic nikomu nedlužíš. Oprosť se od toho. To je stav bohatství. Vychutnej si ho. Z Edenu lze vyrážet na výpravy, ale vzniknou jen ornamenty. Nikde není velký nález, ani velký trest. Právě To je dar stvořitele. Tento klenot, tento prostoročas, do něhož jsi vsazen, jako jadérko do granátového jablka. Největší dobrodružství se už stalo: byl jsi zrozen. A nyní propukáš v květ hmoty.

Jen odsud, z Granady, dává smysl reconquista a dobytí Nového světa jako jedno velké prázdné nic namalované na křídlech čarokrásného motýla. Nebylo co získat, nikdy nebude co získat, svět vždy spočívá v božské vším těhotné nule a jen pokud to víme, lze podstoupit dobrodružství .

Conquistadoři si mysleli, že dobyli Granadu, ale na jiný způsob dobyla svým mámivým kouzlem ona je, a tak její kouzlo nakonec vtiskli latinské Americe. Ona jim vzala duši. Jako když zabijete krásnou dívku a už ji máte po zbytek života před očima.

Alhambra 

Alhambra je zlatý řez mezi islámem a křesťanstvím, jejich rendes-vouz. Zasněžený horský hřbet a silueta Alhambry k sobě něžně lnou jako dvě melodie, jako dva milenci na lůžku. Jedno je odrazem druhého, jako by nebe bylo hladinou jezera. Posvátná skutečnost a sen splývají jako fata morgána. Dva břehy se hladí navzájem. Někdo vám natočil zmrzlinu a vy nevíte, zda ji smíte sníst. A tak raději čekáte a ani nedýcháte. A horský hřbet chladí rozpálené cihly jako citrónový sorbet. Horkost a sníh, pot a led, květy a fontány.

Ta krása vám tyká, protože leží jako milenci na lůžku a tak je jako vy. Je horizontální a uvolňující. Kdežto katedrály vám z vertikálního napětí vykají; říkají, že vy nejste jako ony.

Katedrály jsou vznešené a nedostupné, dlí na druhém břehu, ale Alhambra je vznešená i intimní, i na dotek, i na ochutnání. I když hledíte do věčnosti, smíte být lidmi, smíte jíst, pít, smát se a plakat. Její bůh má rád sladké fíky z Baghdádu, co na jazyku tají jako med.

A to Alhambře katedrála neodpustí, a tak sem vtrhne a roznese ji na kopytech. Nakonec však poklekne u jejích nohou. Na úpatí jejího kopce. Neboť v dočasnosti hrubé poráží jemné, ale ve věčnosti jemné poráží hrubé a někde si dají rande-vouz ve sladkém prolnutí.

Intimita vyrobená z cukru, dětský pokojíček, lázeň pro zvučící smích. Kosmická geometrie ve slabikáři pro miláčka. Zkapalnělá rozkoš boží. Nektar v ornamentalním prášku. Boží jména tesaná v laskavé kráse. Svatební dort. Bílá racčí křídla a výkřik mořské pěny. Být pod závojem tanečnice s bílou krajkou. Zrníčka Sahary proměněná ve zlatobílý smích.

Koupelna smějících se bohů. Být v ložnici boha. Láska, která říká, že žízeň lze i hasit. Laskavý horký mramor. Laskavost nikdy nekončícího božího jména napsaná všemi směry do všech zdí. Polibek, který nikdy nekončí. Muška utopená v cukru. Velkorysost, které nikdo neučinil přítrž. Rybka ve fontáně, která pochopila zázrak a stala se člověkem. Šepot nevysychajícího pramene. Masáž ve stavu beztíže.

Výkřik úžasu, který oněměl. Jediný možný způsob chvály. Svíce, která nedohoří. Tanec panenské dívky zastavený v čase. Chvála nevinnosti. Chvění tisíce rouch v sladké nečinnosti. Vyhnout se odpovědi chválou otázky. Sladká past bez mříží. Střed nebes v podobě bradavky.

Ty jsi koruna stvoření, říká zde člověk Bohu a Bůh člověku.

Střídmost, chlad a štíhlost jezera a labutě. Oáza v poušti. Střídmost kázně klečící v pokoře před fantazií boha. Omyj se a vejdi, tvá milá čeká u pramene. Kalhotky boží nevěsty. Krása bez sebemenších ostnů pýchy, křehká a obnažená.

(Na nádvoří stojí kaligrafický nápis: "Jsem ženou ve svatebních šatech, nádherná ve své dokonalosti. Podívej se do vodní hladiny a pochopíš, jak pravdivá jsou má slova. Podívej se též na mou korunu, září pro tebe jako nová luna.")

Ztajený dech, v němž je urážkou vést disputace, které neumí vzlétnout. Domeček pro děti andělů. Očista krásou, po které nic nezbyde. Proudy vody zde očistně tečou, jako by to byly slzné kanálky v našich očích, takže prostor neustále dýchá čistotou a svěžestí.

Dílo psané muslimem, jehož hlava je těsně u země v naprosté pokoře. Už chápu, co křesťan nikdy nepochopí. Dech tak zatajený, že by sebemenší pohyb myšlenkou zrušil boží dokonalost.

Tetelení vzduchu nad pouští. Paláce bez zdiva a podloží, stojící jen na světle svíček. Nadpozemský dort.

Už vím, řekla muslimská žena, když prohlédla tajemství všeho. Ale co z toho? Dodala a utrhla si sotva zralý pomeranč. Všechno ihned zapomněla, zato on překrásně voněl.

Píseň zlatého slunce psaného na mramor. Zlatá a bílá ve splynutí. Dcera, která se otci nikdy neomrzí. V Kristovi Bůh poslal lidem syna, v Alhambře dceru.

Každá Alhambra je jiná, protože tone v proměnlivé řece slunečního jasu. Tu, kterou jsem viděl já, vy už neuvidíte. Vy uvidíte tu svoji.

Modlitba zamilovaného němého psaná jazykem do zlatého cukru.

Dóm zlatého světla, všech odstínů zlata, do něhož zurčí pramínky a vůní šepotají pomerančovniky (naranjos).

To vše jsem pochytal skrze plátky vidění svého srdce. Zapsal jsem slova chvály, která chválí ty, jež skrze toto krásné dílo chválí Stvořitele, neboť tak jsem jejich dílo pochopil a k jejich chvále se se svým ano připojil.

Scházím z Alhambry parkem dolů do města. Cestou španělské barokní stavby a sochy: jsou nafouknuté imperialismem, pýchou a Římem. Najednou pro mě nejsou ničím zajímavé.

Večer sedím pod Alhambrou na náměstí, už v obyčejném městě. Bohatší a lépe odění Španělé chodí do lepších restaurací. Já jsem si sednul do takové obyčejné, kde dělají kebab a pizzu. Kolem mě převážně muslimové (zřejmě přistěhovalci z Afriky) se spoustou malých dětí, které tu pobíhají a hrají si. Je mi tu s nimi dobře.

Nad kašnou ve tvaru granátového jablka sedí holoubek a koupe se v ní.

Sedím o půlnoci na vyhlídce nad městem a opírám se o vyhřátou zeď. Mám zavřené oči a cítím, že Granada se nedá dobýt. Granada je místo v našem srdci, kde můžeme spočinout a cítít se doma. Spojení srdce a země (první čakry). Odtud vše přichází darem, v okamžiku, kdy pro to dozrajeme. Darů je nespočet, tak jako granátových zrnek. Nic podstatného nelze v životě minout. Proto se stačí uvolnit a vrostle být. Granátová šťáva se stáčí sama. Zraje ze Slunce a Země ve správný čas plná nejlepších látek a vitamínů. To dobré přichází stále, když se za ničím neženeme. Španělé vysedávající na vyhřátých pláccích u dobrého jídla s dobrými přáteli to dobře vědí.

Pokračování příště.

 

Granada vtělená do obrazů.