Kultura a umění Kultura

Arménské kulturní poklady

Arménský soubor Kilikia. Foto Jiří Plocek Klášter Geghard. Foto Robin Böhnisch

V pátek 11. června 2021 se v Brně ve vile Löw-Beer uskutečnila slavnostní dernisáž výstavy Arménie – Kulturní dědictví UNESCO, která je součástí většího výstavního projektu. Ten letos představuje kulturní hodnoty čtyř zemí – Běloruska, Černého Hory, Rakouska a právě Arménie. Každá z výstav probíhá na několika místech naší republiky. Brněnská akce se tak stává upoutávkou na další pokračování v průběhu roku 2021. Sledujte prosím program projektu Světové kulturní dědictví, jehož jsou Kulturní noviny mediálním partnerem.

Dopoledne to byla krátká prezentace v budově Krajského úřadu Jihomoravského kraje, který podporuje výstavní prezentace světového kulturního dědictví, a navečer slavnostní dernisáž výstavy s kulturním programem ve vile Löw-Beer. Obou částí se zúčastnil i arménský velvyslanec.

Představitelé arménské menšiny v České republice připravili ochutnávky své kultury i kuchyně. Zazpívala zpěvačka a pianistka Karin Sarkisjanová, zatančil soubor Kilikia. A právě z tance, jehož kořeny prý sahají do doby před narozením Krista, bezprostředně vyzařovala starobylost arménské kultury. V gestech tanečníků-bojovníků i v rytmických zvukových efektech na člověka dýchlo cosi neobyčejně archaického, spojujícího nás všechny v hloubce snad i s Afričany.

Zrcadlo rané křesťanské historie

Fotografie Robina Böhnische, které zachycují čarokrásnou starou křesťanskou architekturu – kostely i kláštery – v prostředí hornaté kavkazské krajiny, zas připomínají další důležitý fakt: Arménie byla první zemí na světě, která přijala křesťanství. A apoštol Juda Tadeáš sem v oněch dávných časech přinesl kopí, jímž byl probodnutý ukřižovaný Ježíš. Tato relikvie byla 500 let uchovávána v klášteře Geghard (arménsky „kopí“) a nyní se uložena v muzeu.

Vedle fotografií architektonických skvostů se návštěvník výstavy může seznámit s několika významnými osobnostmi, jež byly významné nejen pro samotnou Arménii, ale současně zazářily i v mezinárodním kontextu. Jména jako Aram Chačaturjan, William Saroyan či Charles Aznavour není asi třeba dvakrát přibližovat – ti všichni se ke svým arménským kořenům přiznávají. Francouz Aznavour na stáří přijal arménské občanství a stal se dokonce velvyslancem Arménie ve Švýcarsku a delegátem při OSN v Ženevě.

Pro české prostředí je určitě zajímavý fakt, že prvním pražským kavárníkem byl obchodník a spisovatel Georgius Deodatus, který nejprve prodával kávu jako pouliční prodejce a nakonec otevřel kavárnu v roce 1714 na Malé Straně v domě U tří pštrosů.

Nezhojené rány

Mne jako člověka, zabývajícího se kulturou hudební a lidovou, přitáhla zvláště postava Komitase (1869–1935). Kněz, folklorista, skladatel a hudební vědec sesbíral koncem 19. století několik tisíc arménských lidových písní a představoval arménskou hudební kulturu i v zahraničí. V roce 1910 se přestěhoval do Konstantinopole, kde v roce 1915 zažil největší otřes svého života – genocidu páchanou Osmanskou říší na Arménech. Z tohoto traumatu se do konce života nevzpamatoval. Až do své smrti v roce 1935 v Paříži pobýval v psychiatrických léčebnách.

Genocidní útok na arménský národ je součástí kontinuální dějinné konfrontace mezi křesťanským národem a islámem. Jeden z největších arménských básníků a současně kněz Sajať-Nova, jehož medailon je na výstavě také zastoupen, byl koncem 18. století popraven za to, že odmítl konvertovat k islámu.

Na člověka dýchla hrůza a beznaděj, když představitelé arménské menšiny žijící u nás mluvili o ranách, které stíhají jejich malý národ v souvislosti s posledními válečnými událostmi. Opět ztráty mladých životů a ničení starých křesťanských památek způsobené jejich současnými protivníky. Byli neobyčejně vděční za možnost veřejně prezentovat svou kulturu a upozornit na svou tíživou situaci.