Kultura a umění Kultura

Penalizace perverze

Obálka knihy

Recenze dalšího svazku literárního deníku Vladimíra Novotného

Přemýšleje, zda nezůstat spíše práv radám, jež mi – pravda cizími ústy – udílí autor knihy, zda tedy mohu, pokud jeho tvorbu sleduji už drahně let, v ní ještě něco nového nalézti, přemýšleje, nakolik mi ohledávání téhož žánru v textech téhož tvůrce nenabízí cestu příliš snadnou a možná také přes míru nudnou, přece se nakonec odhodlávám i číst i zamýšlet se i – psát. O dalším ze svazků literárních deníků z pera Vladimíra Novotného, tedy o Nových postřádečcích, které vyšly v jindřichohradecké Nové Formě s výmluvným podtitulem Anno homini LXXI.

Možná mne nakonec přesvědčila autorova slova, která k četbě i přemýšlení nad ní poskytují jeden z možných klíčů: „Literární deník je ovšem něco prazvláštního: mnohem víc než na autenticitě tu záleží na míře beletrizace, posléze na slovesné formě a na intencích duchovního vyznavačství. (…) Každý zápis (…) je pořizován tak, aby měl nepřekročitelný rozsah: kolem pěti až šesti set úhozů, nikoli víc a nikoli méně.“

Klíč tedy takový, jejž můžeme použít na předchozích „pět svazků literárních deníků s názvem Řádečky“ a také na – našemu opusu rovněž předcházející – první ze svazků Postřádečků. Stručné záznamy (zachycující ve svém úhrnu dobu „počínaje srpnem 2017 a konče srpnem 2018“), nejsou arci pouhým otiskem vnějšího dění, ale jeho umělecky posvěcenou a přepodstatněnou nadstavbou. Přičemž k látkovým či inspiračním zdrojům lze počítat jak Novotného čerstvě důchodcovské pobývání v tusculu okrajově středočeské Chodouně, tak jeho cestovní zápisky z putování po vlastech českých a zejména těch nečeských (umělecky nejambicióznější – protože i citově rozvichřelé – jsou dojmy z pobytu na Istriji / v Rovinji a zejména čapkovsky hravé, durychovsky temperované zážitky z Anglie: „Canterburská katedrála je div světa i duchovní zázrak, a pokud jsou ve Francii literární tvůrci opěvující katedrály v Chartres nebo v Remeši, zde se nachází i jiná alternativa: setrvat v pokorném tichu a v tiché pokoře. Copak stačí slova, aby popsala zázrak velebnosti a velebnost zázraku?“). Na straně jedné můžeme ocenit Novotného imprese ze setkání s rozličnými (a ne jen těmi literárními; velmi kompetentním interpretem zhusta bývá také v oblasti tvorby filmové či výtvarné) druhy umění, na té druhé stručné, ostré, místy dosti sarkastické glosy ze života akademického (tedy z prostředí, jemuž se postupně „odžívá“). Stejně jako v předchozích svazcích dochází na vazby přátelské, rodinné a rodové - - - Změněný sociální status přináší pak s sebou bilancující ráz celé řady ohlédnutí za tím, co v jednotlivých oblastech čas prověřil, vzal, ale také ověřil, daroval. Tematika plynutí času je provázena vědomím definitivních ztrát: „Až nyní se dozvídám, že na věčnosti je kupříkladu i lingvista Jiří Marvan…“ „Protagonistou paradeníku se stal život v ústraní, život v důchodu, život v stáří.“

Lze snad hovořit o rezignaci? A na co vlastně? Rozhodně tedy nikoli na kvality, řekněme, umělecké, literární. Textová sebereflektivnost (sdostatek ze zveřejněných ukázek patrná) svědčí o stylistickém cizelérství, zamýšlení se nad rytmem a především významem jednotlivých slov. A to nehovořím o kompoziční provázanosti textu, o návratnosti určitých motivů či dokonce celých tematických rovin, o prostupování jednotlivých postav (tu pod svým jménem, tam pod pseudonymem či ve skrytu) několikerým kontextem, o vzájemném zrcadlení se nejen několikerého prostředí, ale dokonce světa duchovního se světem hmotným, předmětným. Jde jenom o zrcadlení – nebo dokonce už o prostupování (vedoucí až k možné zaměnitelnosti)? …například tam, kde jsou snahy zdánlivě umělecké vedeny, taženy spodními proudy interesů ryze pekuniárních, ocitá se to, co mělo býti nahoře, někde velmi nízko, dole. „Literární svět je čím dál povrchnější.“ Zatímco je-li potěšení zdánlivě nízké a jen fyzické naší živou spoluúčastí povýšeno na zážitek také duchovní, pozvedá sebe i nás kamsi nahoru. „Malou nirvánu ducha nalézám v pražské Božské lahvici…“

Takováto živá spoluúčast ovšem nějakou rezignaci vylučuje; a to i tehdy, zaznívá-li občas z textu (verbalizovaná a tedy na světlo vyvolaná) „důchodcovská únava“. Spoluúčast na slově uměleckém, která značí úsilí o tvarovou sevřenost, přesnost pojmenování, obraznost sloužící (a nikoli zastírající), sečtělost znamenající spíše otevřenost než podléhání cizím vzorům. Spoluúčast ve světe; nikoli snad na jeho nějaké revoluční přeměně, ale na duchovní, evoluční tedy proměně („v rámci znovustvrzování svého já“) těch, kdož v něm jsou poučeně přítomni. Pak se možná pojmenovaná, tematizovaná, v metaforu proměněná úzkost („Samé surreálné sny, s nimiž si nevím rady.“), únava, chyba či porážka stává trochu také vítězstvím.

Můžeš samozřejmě připomenout, že Petr Štěpánek byl synem (nikoli vnukem) Zdeňka Štěpánka a že Jan Zajíc sice ze Šumperka pocházel, ale upálil se (stejně jako Jan Palach) v Praze. Vzhledem k množství (často i pro mne objevných) informací, které v knize parátují, se ovšem jedná o věci nepodstatné. Spolu s autorem navíc dobře vím: „pár překlepů beztak unikne pokaždé.“

Míním, že vyslovit znamená také zmoci: nenechat se ani vyvinit ani vyvlastnit z potřeby, z nutnosti být plně přítomen svým konáním také literním. Rozloha duše může snad býti patrna z rozlohy řeči. Z (dobře položených) překážek, jež jí klademe. „Nechť alespoň krapet krapítek jakési vlády nad věcmi vezdejšími (…) co nejvíce a co nejdéle přetrvá.“

Vladimír Novotný: Nové postřádečky. Anno homini LXXI. Nová Forma. Týn nad Vltavou 2019. 1. vydání. Náklad a cena neuvedeny. 290 stran.