KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Při příležitosti zemských voleb v Sasku-Anhaltsku přinášíme reportáž z pohoří Harz. To je „průkopníkem“ ekologického a ekonomického kolapsu, ale také opětovného zmrtvýchvstání.

Snad žádný národ není tak hluboce srostlý s lesem jako ten německý. Podle legendy vzešli Němci jako ušlechtilí divoši z lesa, od období romantismu utišují své touhy v zeleni jedlí a spatřují vznešenost v katedrálách bukových lesů. Protože legendy mají pravdivý základ a čekají jen na to, až bude jejich pravdivost odhalena, zajeli jsme do Harzu podívat se, co nám les řekne o Sasku-Anhaltsku.

Pohoří Harz se jako spící žulový masiv rozkládá v německých spolkových zemích Sasko-Anhaltsko a Dolní Sasko. Od roku 2006 tyto spolkové země sdílejí Národní park Harz, který je zázrakem jednak kvůli zdařilému vztahu mezi Východem a Západem, jednak kvůli spolupráci přesahující veškeré správní hranice spolkových zemí. Do roku 2022 je Harz podle německého zákona o „národním parkem ve vývoji“, protože má zatím málo tzv. divoké přírody a příliš mnoho smrkových monokultur.

Má rozlohu 24 732 ha a z výše uvedeného důvodu je rozdělen na pásmo s přírodní dynamikou, pásmo rozvoje přírody a pásmo užitkové. Lesníci, strážci a ředitel národního parku musejí podle zákona o národních parcích do roku 2022 nejprve na 75 procentech rozlohy dokázat, že dělají z pěstovaných smrkových plantáží les. Že na svazích opět rostou buky stejně jako po skončení poslední doby ledové. Na okraji se mají rozrůstat duby, u řek se má dařit jilmům, jasanům a olším a porůznu mají rašit tisy, javory, jedle a další stromy a byliny, které budou formovat lesní ekosystémy v teplejším období.

Zatím v Harzu ještě roste milion smrků. Harz tak od 19. století budí dojem, že je tmavým smrkovým hvozdem. Na jaře přitom svahy září jemnou zelení čerstvě vyrašených listů milionů buků. Na zem dopadá sluneční světlo a kvetou tu biky, česnek medvědí a předtím bledule a sasanky hajní.

Smrky leží těsně u sebe podél silničky vinoucí se národním parkem od vesnice Schierke nahoru na vrchol Brocken. Kořenové talíře ční směrem k silnici, lesní půda a mech svědčí o tom, že zde ještě nedávno stály stromy. Odlupující se kůra lpí na bělavých kmenech, hnědé jehličí visí na větvích v korunách ležících 20 metrů za kořenovým talířem. Pokácené smrky naskládané na hromady na mnoha kilometrech, ložené ve třech, pěti, osmi řadách – podobně jako chřest v bedýnce.

Správa národního parku nechala suché smrky podél silnice preventivně pokácet, aby na ni nepadaly. V řadách táhnoucích se dolů do údolí potoka Kalte Bode stojí stovky holých smrků. Stejně tak na svazích vybíhajících nahoru k Brockenu. Až tam nahoře, od 700 m. n. m., začíná oblast jejich přirozeného výskytu. Až do zhruba osmi set metrů se o ni po tisíce let dělily smrky s buky. Pásmo nad touto linií už patří jen smrkům. Je vlhké a studené, 320 dní v roce zahalené do mlh. Tady se nachází jádrová zóna národního parku, ekologická pokladnice. V květnu se lesní půda i divoké louky hemží otisky kopyt jelenů evropských. Z lesa náhle vylétne čáp černý a odplachtí přes vrchol Hermannsklippe na západ.

Východ se sešel se Západem

Nikde se neozývá veselé ki-ki-ki-ki strakapouda, nikde nevrže a netrylkuje křivka, nikde netluče do kůry armády uschlých smrků datel. Pod kůrou se neukrývají žádné larvy, na kterých by si datel mohl pochutnat. Kůrovci, kteří se z nich vylíhli, už dávno vyletěli. „Před třemi lety tu byl hustý smrkový les,“ říká Friedbert Knolle do ticha. Knolle je od roku 1994 mluvčím národního parku na dolnosaské straně a od roku 2006 zastupuje i sjednocený „národní park ve vývoji“, na kterém se podílí dvě spolkové země. Za Národní park Harz bojoval od počátku 90. let. Na politické střety zelených a sociálních demokratů v první zemské vládě Gerharda Schrödera si vzpomíná, jako by to bylo včera.

Stejný nápad dostal hned po pádu zdi Uwe Wegener na východní, tedy sasko-anhaltské straně pohoří. V dobách NDR měl na starost ochranu přírody v Lesním podniku Wernigerode. 46 000 hektarů lesa, téměř samý smrk. Více než 1 000 zaměstnanců v lesních školkách, lesním hospodářství, na pile a v podnikové jídelně. Na podzim 1989 zašel za vedoucím lesního závodu a navrhl zřídit národní park, vypráví po telefonu. „Mezi východoněmeckými lesníky panovala nejistota, co s nimi bude,“ vzpomíná Wegener, „já přinášel naději.“ „Musíš vzít pracovní místa s sebou,“ říkali mu. S velikány východoněmecké ochrany přírody Michaelem Succowem a Hannesem Knappem byli zajedno, že šanci zachránit poslední zbytky přírody ve vyšších polohách Harzu mají teď, nebo nikdy.

„V Schierke mi propíchali pneumatiky,“ vypráví Wegener. Stalo se to v roce 1990. Na svůj wartburg si tehdy s velkou hrdostí nalepil samolepku „Národní park Hochharz“, a očividně tím provokoval. V Schierke si přáli raději něco jako lunapark kolem lyžařského střediska a skokanské můstky a nedokázali si představit, že by jim jednoho dne mohl vydělávat národní park. Ale podařilo se – megarok 2020 byl zatím nejlepším rokem, a to nejen v „Prázdninové vesnici Schierke“, kam turisty lákají dřevěné domky jako ve Švédsku. V údolí řeky Bode se můžete svézt kabinovou lanovkou a prázdninová vesnice se zelenými, modrými a červenými dřevěnými domky je i v Thale. Vedle je k vidění reklama zábavního parku lákající návštěvníky německy, anglicky a nizozemsky na bowling a letní sáňkařskou dráhu.

Ten lýkožrout je utrpení

„Od roku 2018 je to turborychlost,“ říká Knolle o usychajících smrcích. Od prvního roku ze tří suchých let po sobě schnou, hladoví a odumírají smrky po tisících. Osudnou ránu jim většinou zasadí lýkožrout smrkový, kůrovcovitý brouk o délce 5 mm tvarem připomínající ponorku, který se pod kůrou prokousává vpřed ostrými zuby.

Lýkožrout se ve stádiu larvy prožírá floémem, vrstvou mezi kmenem a kůrou bohatou na živiny. Pár kůrovců zdravému stromu neublíží. Smrky, borovice a další jehličnany dírku jednoduše zalijí pryskyřicí. Pokud však jsou stromy oslabené a mají málo vody, nedokážou pryskyřici tvořit. Z vajíček brouků vyrostou larvy a poškodí vodivá pletiva. Od kořenů se tak do nejvzdálenějšího jehličí nedostane voda ani živiny. Strom umírá.

Rok 2018 byl prvním ze tří let, která zbarvila mapu Německé meteorologické služby nejprve do tmavě červena a poté do červenohněda. Absolutní sucho do hloubky několika metrů. Tři roky prakticky nezapršelo, týdny prahlo slunce z bezmračné oblohy. Tyto roky byly v Sasku-Anhaltsku nejteplejší od zahájení pravidelných meteorologických měření v roce 1881. Příroda v celém Německu strádala, nejvíce postižen pak byl střed Německa. V těchto letech uschlo 277 000 hektarů lesa.

Na 5 000 hektarů mrtvých smrků v Národním parku Harz si člověk musí zvyknout, není to ale žádná katastrofa. „Nechat být přírodu přírodou“, zní krédo; příroda nezná katastrofy. Jen změny. „Ekonomicky nejsme škodní,“ říká Knolle. Pozoruje naopak spíše něco jako „katastrofickou turistiku“. Jako by se lidé chtěli zúčastnit zkázy a být svědky vznikající divočiny. Návštěvníci přitom tuto novou divočinu tvořenou samovolně rostoucími jeřáby, břízami a smrky musí zatím hledat vkleče.

„I stříbrohřbetý les má svůj šarm,“ říká Knolle a myslí tím stříbrně se třpytící holé smrkové kmeny. Jakmile se kůra oddrolí nebo ji otlučou datli, kmeny vyschnou a jejich barva se změní na stříbřitě bílou. „Když se to dobře vysvětlí, k odlivu turistů nedojde,“ říká Knolle. Když v roce 2018 během prvního suchého léta procházel s jinými odpovědnými lidmi mezi smrky u Schierke, padalo mu suché smrkové jehličí za límec rozepnuté košile. Začalo mu být jasné, že toto léto znamená konec smrkových lesů v Harzu.

Pohřbít les

Eberhard Reckleben, vedoucí lesního závodu Oberharz podniku Zemské lesy Sasko-Anhaltsko, přišel o 8 000 hektarů smrkového lesa. To je dobrá polovina rozlohy zdejšího smrkového porostu. Celkem obhospodařuje v několika revírech 19 720 hektarů. Z 80 procent je tvoří smrk, zbytek představuje pár jedlí, dubů a tu a tam habry a červenolisté buky. „Největším problémem je les vyčistit a pohřbít,“ říká Reckleben do telefonu. Co se dá ještě prodat, prodá.

Ceny dřeva naštěstí vystřelily do výše, tisíce nákladních aut však musí odvézt desetitisíce klád. A to nějaký čas potrvá. Reckleben je ale rád, že se podařilo zastavit kůrovce. Všechny plochy s broukem jsou vyčištěné, aby se hmyz dál nešířil. Také národní park vykácel pás suchých smrků, aby brouci nevylétávali za jeho hranice a v nejhorším případě nenapadli hospodářské lesy.

Národní park a zemské lesy se liší v přístupu. Smrkové porosty tam i onde tvořily před 30 lety jeden celek, byly vysazeny v tomtéž období a teď v téže době schází. Lesní dělníci navršili podél lesních cest odkorněné smrkové kmeny. Leží tu kilometry a kilometry klád nařezaných na pilařskou míru. Jsou navršené do hromad o výšce domu. Na území jižně od Schierke vyklízejí bagry lesní půdu, shrnují na hromady větve různé velikosti a kůru, kterou ze smrků strhl harvestor. Zůstává po nich odshora až dolů pustá země.

Pár smrků přežilo. Reckleben doufá, že se udrží ještě tři čtyři roky. „Abychom měli manévrovací prostor pro přestavbu,“ jak říká. Je to prý jednodušší než osazovat tisíce hektarů holin. Reckleben již zalesnil 350 hektarů – za peníze daňových poplatníků spolkové země Sasko-Anhaltsko. Z toho je 120 hektarů listnáčů a 230 hektarů jehličnanů. Zkouší modřín a douglasku, dva druhy jehličnanů ze studených a vlhkých oblastí světa. V dolních polohách spoléhali lesníci od konce 18. století na smrk. V té době začali smrk vysazovat v těchto nižších nadmořských výškách, kde se dařilo bukům a ještě níž pak dubohabřinám.

Strom, který lesní hospodářství živí

Listnaté stromy v Harzu káceli lidé už od středověku kvůli hornictví. V 18. století byl listnatý les vypálený a důlní šachty zasypané. Rychle rostoucí smrky se zdály být řešením. A tak se v Harzu 200 let sázely smrky vcelku bez ohledu na to, zda na východě či západě. Smrky byly 200 let „stromem, který německé lesní hospodářství živí“. Lesníci a majitelé lesa si tak zadělali na problémy, které v době změny klimatu přerostly v krizi.
Reckleben smrk stále vysazuje jako příměs. Hodně si slibuje od severoamerických douglasek, neboť údajně dobře zvládají dopady změny klimatu. Douglasky jsou „rezistentní vůči suchu,“ říká Reckleben, jako by mluvil o pěstování lesa v pouštních oblastech. Douglasky přitom trpí nedostatkem vody stejně jako všechny stromy, ve své geografické vlasti na severoamerickém tichomořském pobřeží se ale naučily si vodu střádat. Jsou odolné vůči horku. Rezistentní vůči suchu.

Po celá desetiletí chtěli lesníci stromy, které rostou rychle a rovně. Pilařský průmysl dimenzoval své stroje na jehličnany, a většina pil tak má problém už s obyčejnými buky. Chtějí proto smrky a borovice. Lesníci dosud uvažovali v kategoriích přírůst, těžba, zásoba. „Zásobou“ myslí stromy. Pokud chtěli naplnit krédo ekonomické udržitelnosti, stačilo doteď jen vykácet méně, než mohlo dorůst. Se změnou klimatu však tento princip přišel vniveč. Jen lidé mimo uzavřený svět lesnictví věří, že v lese jde o přírodu; ne, jde o přírůsty, těžbu, zásobu.

Katastrofa

Osm tisíc hektarů suchých smrků v Harzu přesahuje všechny lesní hospodářské plány, všechna očekávání a všechny zkušenosti lesníků. „Nikdy bych si nepomyslel, že to přijde s takovou brutalitou a rychlostí,“ říká Reckleben, „že se Harzem přežene taková katastrofa.“

Lesy, přesně řečeno hospodářské lesy, se ve volební kampani celkem přetřásaly, určujícím tématem debaty ale nebyly. Sasko-Anhaltsko je převážně venkovská země s rychle stárnoucím obyvatelstvem. Ve vesnicích i mezi nimi stojí béžové domy obrostlé bezy a obklopené kůlnami. Nabízí tady hrachovou polévku přímo z pojízdných polních kuchyní někdejší východoněmecké Národní lidové armády. Po venkovských silnicích jezdí pick-upy v kamuflážních barvách a jízdní kola zde slouží jako dopravní prostředek, nikoli jako sportovní vybavení nebo gesto pro ochranu klimatu. Většina lidí tu má jiné starosti než mrtvé lesy.

Levicová strana Die Linke požaduje, aby nemocnice přešly do rukou obcí, chce pokročit s digitalizací a umožnit vznik moderních pracovních míst na venkově. SPD chce zaměstnat více učitelů. Kandidátka CDU ve volebním obvodu Wernigerode si zvolila slogan „Srdeční záležitost Harz“ a zasazuje se o vyšší vzdělání a lepší mobilitu a zdravotní péči pro starší osoby. Zelení sází i v Harzu na větší ochranu klimatu. Polemizovat se pokouší jen kandidát AfD: „Harz už přece není prales.“

„To téma už je passé,“ říká Uwe Wegener. „Tím už tady volby nevyhrají.“ Les už není jen místem rozjímání a touhy, ale odráží ve své industrializované podobě stav společnosti. Harz je avantgardou ekologického a ekonomického kolapsu. A opětovného zmrtvýchvstání.

Zatím jsou koruny řídké

Bukovým listím v erozním údolí řeky Ilse se proplétají mloci skvrnití, rámusí kosi černí, pískají koňadry a do koryta řeky usedl kos horský, který sem pronikl z Alp. „Pár kosů horských se tu usadilo,“ říká Uwe Wegener o tažných ptácích, které v Harzu dříve neznali. Bukům, olším a javorům horským na břehu řeky Ilse raší čerstvě zelené listy. Navzdory letošnímu studenému květnu už skoro dorostly do své plné velikosti.

Na jednom smrku bez jehličí vlaje kůra. Z jiného ji v celých plátech otloukl datel, aby se dostal k larvám, stejnonožcům a jinému živočišstvu žijícímu pod kůrou. Na lesních chodnících nad řekou Ilse, která zurčí tak jako v dobách, kdy tu z Brockenu scházel Heinrich Heine, leží spadané, zlomené a pokácené smrkové kmeny. Koruny buků, olší a habrů jsou ještě řídké, a je přes ně vidět na svah vrcholu Tiefenbachskopf. Křížem krážem popadané kmeny smrků se stříbřitě lesknou na slunci. Tu a tam ještě stojí holý smrk jako drolící se komín v brownfieldu. Mezi ležícími smrky začínají prorůstat břízy a jiná zeleň.

Semena břízy poletují okolo, klíčí mezi tlejícími smrky a nachází i v poměrně kyselé půdě dostatek živin. Semena z jeřabin se do starého lesa dostávají s trusem ptáků. Oranžové plody jeřábu jsou oblíbenou potravou všech možných ptačích druhů – proto se mu německy hovorově říká Vogelbeere, tedy „ptačí bobule“. Jeřáby a břízy jsou pionýrské dřeviny, které přirozeně a divoce kolonizují odumírající smrčiny. Prostě les.

Text, který původně vyšel v deníkutaz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.

===
O ochraně přírody a probíhající proměně lesů v Německu jsme psali i zde, zde a zde.