Téma Domov,Ekonomika

Z pohledu zaměstnavatele invalida, z pohledu státu zdravý člověk

Ilustrační obrázek.

Přišlo mi vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem, kde jsem žaloval Českou správu sociálního zabezpečení (ČSSZ) za nepřiznání invalidního důchodu. Podle ČSSZ jsem omezen zdravotně pouze o 10 % a jsem tedy schopen práce a žití bez omezení. Můj otec zemřel ve 49 na třetí infarkt v řadě. Já si užil svůj první ve třiceti letech. Pak přišly další…

Bylo to v létě, zavolali mi, že přijel pošťák s balíkem knih. Měl jsem to k balíku 10 kilometrů. Sedl jsem na kolo a jel. Bylo krásně, teploučko. Život byl fajn, šlapal jsem tedy do pedálů jako urvaný. Rychlost, vítr ve vlasech, nádhera. Přijel jsem k balíku a lačně ho roztrhal a jal se kochat knihami. Když mě začalo nepříjemně pálit na hrudi. A bolest teprve nastupovala, rozjížděla se. Opatrně jsem odešel do pokoje, kde nikdo nebyl, abych si sedl a počkal, až to přejde. Nepřecházelo to. Rostlo to, neustále. Když už jsem si lehl do klubíčka a a potil se jak zvíře, nechal jsem si zavolat rychlou.

Odvezli mě do nemocnice v Rumburku, odkud mě pak poslali okamžitě letecky do Krajské nemocnice v Liberci. A šup ho na zákrok. Do cév jsem dostal svůj první (a nikoli poslední) intrakoronární stent, jakousi výztuž tepny. Zpátky domů jsem odjel překvapený. Velmi. Pět let byl pak klid. Až přišel další infarkt. Seknul se mnou po sekání dřeva. Temnou nocí mě pak vezli sanitkou do Krajské nemocnice Ústí nad Labem. Další stent. Bolest zase mučivá. Měsíc po aplikaci stentu další infarkt. Zase cesta temnou nocí v sanitce do Ústí nad Labem. Ucpal se ten první stent. Od třetího infarktu začínají problémy s běžným žitím. Pálení na hrudi, bolest při námaze. Ale co, jsem mladý, nebudu si toho všímat.

Zlom přišel minulý rok, kdy mě to chytlo při procházce s dětmi. Klidná procházka, prakticky žádná námaha. Po půl kilometru pálivá bolest. Už jsem věděl, že je to tady. Ale doufal jsem, že to přesedím. Z pařezu jsem tiše povídal dětem o mravencích, kteří se právě rojili. Po čtvrt hodině jsem řekl, dost, jdeme domů a vyrazili jsme. Šel jsem jako stařec, krůček po krůčku, děti běžely napřed. Doplazil jsem se až na zahradu, kde jsem usedl na studnu a zavolal si rychlou. Chtěl jsem se dosápat pro nitroglycerin, už to nešlo. Přiletěl pro mě vrtulník a hurá do Ústí, kde už mě zdravili jako starého známého. Další stent. Před měsícem jsem povídal jednomu z dětí – brzy se budou rojit mravenci, vyrazíme je sledovat. Na což mi odpověděl – nemám rád rojení mravenců. Proč, otázal jsem se, skutečně nevěda. Protože jsi u něj byl nemocný, odpovědělo dítě.

Současnost

V úterý 1. června jsem zase jednou utekl hrobníkovi z lopaty. Abych se rozhýbal, vyrazil jsem do nedalekého lesíka. Jen se projít, nalapat čerstvý vzduch. Zase začala bolest na hrudi, pálení. Radši jsem to hned v úvodu zabalil a odplazil se domů. Běžný stav. Ovšem večer začalo trochu martyrium. Lehl jsem si a jal se spát. Ale přišlo pálení, bolení a supění, vystřelování bolesti do levé ruky. Naštěstí mám u postele láhev s vodkou (i na radu lékaře! Jinak prosím, nepiju, jen když bolím, to znamená, že si jednou nebo dvakrát týdně dám dva nebo tři loky). Po pár locích se bolest zkrotila, nezmizela, jen zkrotila. A s takovou jsem se pokusil usnout. Trvalo to, přišel stres z toho, že budu muset volat rychlou, což vedlo k nárazovým vlnám pálení a bolesti. Ale to už se dá, to už vím, že nejde infarkt, ale jen hrůza z něho. Dnes se mi klepou ruce, bolí mě levá ruka. Vypadá to, že jsem další infarkt zaspal.

Podobné stavy návalů pálení, bolení a slabosti mám s přestávkami neustále. Letos na začátku roku jsem se s podobným stavem potýkal plných 14 dní v kuse. Venku se jen malinko hne počasí a já jsem mimo provoz.

Problém není

ČSSZ přesto zkonstatovala, že problém není. Omezení pouze na 10 %, tedy práce schopen. Kdyby vyhořela redakce Krajských listů, mohu vyrazit kácet stromy. Bez problémů. V rámci šetření jsem před podáním žádosti o schválení invalidity oslovil místní ústav pro mentálně postižené, kde jsem požádal o zaměstnání, ale zároveň zmínil své zdravotní potíže. V odpovědi jsem získal odmítnutí s tím, že s takovým zdravotním stavem bych práci vykonávat nemohl. Což nemohl, vím to. Přesně takovou práci jsem dělal a vím, že teď by byla zcela nad mé síly. Nejde se starat a pečovat, když člověk sám potřebuje péči. Odpověď jsem přiložil k žalobě vůči ČSSZ a poukázal tím na to, že nejsem jen formálně mimo pracovní trh, ale i fakticky. Soud označil mou snahu dokázat, že mě pracovní trh vystrnadil, za subjektivně a sugestivně uvedené skutečnosti. Podle soudu, jak jsem vyrozuměl, mám lhát a předstírat, že problém není. Jinak to chápat nelze.

Proč o tom píšu? Je to ukázka toho, jak funguje (v tomto případě sociální) spravedlnost v naší republice. Kdybych měl v úterý vyrazit do práce, tak se se zlou potáži. Musel bych zavolat, že dnes ne, dnes to nepůjde. Jenže zaměstnavatel by potřeboval potvrzení od lékaře, že dnes ne, dnes nemůžu, takže bych musel vyrazit do jeho ordinace, což bych, s ohledem na svůj stav, nemohl. A další týden znovu. A pak znovu. A znovu. A znovu. Kdo by mě s něčím takovým zaměstnal? Je mi 39 let a před 100 lety by můj fyzický i sociální status zněl: mrzák. V dnešní době ale jeden z mnoha státem neuznaných.

Autor píše své texty pro Krajské listy, v Kulturních novinách se objevuje poprvé.