Společnost a politika Zahraničí

Andaluský ples 2: Córdobská mešita

Córdobská mešita, foto autor

Hlubinně poetický cestopis.

Cordóba je místo, kde se kříží všechny cesty i ve vnitřním smyslu, nejen v této trojrozměrné dimenzi.

Kde anděl pomsty dosáhl své nevinnosti a vykoupení.

Kde spočine noha poutníka a on je zase živý.

Předpohanské svaté místo, objevené všemi vírami. Síla, která tu vane, je odvěká, neuchopitelná do konkrétního kulturního vymezení.

Místo síly skrz všechny dimenze. Nepochopitelné.

Výzdoba připomíná místo pod vlnami moře. (Nekonečno zvlněných sloupoví s oblouky.)

Místo dávné slávy jako chrám krále Šalamouna.

Osobnost tohoto místo není o kráse a zdobnosti jako zahálčivá Alhambra. Toto je místo síly. Komu patří, ten může ovládat kontinent. Jeho dobytí je silně symbolické a lze jimi měřit zlomy epochy. Komu je dáno dobýt, ten drží mandát nebes.

Zde jsme pod mořem, na zemi, i v nebi a zde možno korunovat krále.

Doprostřed archaické mešity a místa síly vpadá barokní dóm, jako by matka církev hodlala vládnout osudu všech. Je to impresivní stejně jako bez respektu k starším částem chrámu. Převzít kontrolu nad světem namísto Boha samého anebo jako by se matka církev chtěla blýsknout jako peklo samo Masivní vyřezávané černé struktury kazatelních budek najíždějí do bezmocných býků a zvířat. Nad nimi tančí andělé, jako by říkali, že pekelnému masakru těch tvorů požehnáno jest z nebes.

Abyste udrželi v chodu říši, potřebujete legitimizovat násilí skrze symboly.

Kolik krutosti muselo španělské impérium způsobit svou dobyvačností, tolik zřejmě muselo odmodlit a asketicky odtrpět hlubokou zbožností. Jak mohu dobývat svět ve jménu Boha, který je láskou? Jedině s vědomím naprosté svrchovanosti a nadřazenosti, v níž se domnívám, že přináším těm nebohým chudákům spásu. Přesto víra Španělů i ostatních dobyvatelů byla upřímná a velkolepá, byla hnacím motorem a nebyla v rozporu a jejich svědomím.

Možná – právě naopak…

Pak to ale znamená, že nesloužili Bohu, který je láskou, ale unifikujícímu bohu své vlastní kultury (superego, egegorsveho kmene). Tomu však sloužily i všechny ostatní kultury ve vzájemném zápasu, který vyvrcholil první a druhou světovou válkou, kdy se teprve ukázalo, jaká je služba tomuto principu zkázou. Tím se starý svět sesul jako domeček z karet. Ale je ten Nový lepší? ptá se Kolumbus Isabely Kastilské ve filmu Dobytí ráje.

Na druhou stranu: Jak krásné bylo Španělsko, když se zde křížily a mísily různé víry a žádná pravda nedržela triumf. Ten tvůrčí kvas, alchymická babička renesance. Karavany z Baghdádu, cikáni, židé a křesťané na rozvalinách Říma, semitských Féničanů a germánských Vizigótů ve výskajícím víření prachu.

Jaký zázrak je Córdoba, kde Arabové sesedli z koní, otevřeli Platóna a Aristotela a přizvali k diskuzi evropské učence. To je univerzalismus, duch antiky, humanismus a renesance, zatímco ve zbylé Evropě se posud kouří z klučených pralesů. V 10. století má Córdoba 1 milion obyvatel, 1000 mešit a 600 lázní, zatímco Praha ještě ve 13. století 4000 obyvatel. Córdoba a Konstantinopol tehdy září jako dva smaragdy zářící Sofií na koncích spony Evropy.

Córdoba je spletený květ, girlandový věnec, patřící všem. Je to zřídlo Evropy a univerzalismu. Kde je Alhambra a Granada vznešená květina, maursky temná Anima s makovýma očima, temná hara světa s krví rudou jako víno a šťáva z granátových jablek, tam je Córdoba lví královskou tlapou oděnou ve zlato a temný purpur, jež svírá dávný neuralgický bod planety, odkud je možno držet vládu, kde je možno se potkávat a tančit. Připomíná mi Avignon. Je tu vice kontinentálně horko a sucho, než v Granadě. Vnitrozemí. Nížina. Most přes Guadalquivir připomínající náš Karlův.

Začíná se mi jevit, že mnohá místa venku jsou současně místy uvnitř, vnitřními uzly mezi světy a v nás. Cestovat ven znamená i cestovat dovnitř, aleje nutno odložit fotoaparát a rychlý spěch, potřebu vše stihnout. Uvolnit se a ponořit se ve snění za vším světem, které vše vytváří. Nevěřím Kantovi, který nevytáhl paty z Královce; proto je mi tak suchopárný.

Nejlepší je si tu sednout do taverny s místními, dát si víno a prostě být.Bylo by tady hezké přespat. A mohly by zde tančit děti a hrát tu na bubínky.