Fejeton Kultura

Jsem asi úchyl

Jaroslav Kovanda: Tizian v hotspotu

Volná odpověď na fejeton Tomáše Koloce z minulého čísla.

Jsem asi úchyl.

V obci Haleny, kde mám chalupu a ateliér, teď zjara (začal jsem tento fejeton psát zjara) do té nemocniční zeleně, když odpočívám, hledívám většinou sám. Soused hajný pan O. zemřel loni, pan Pavlík, soused od vedlejšího rybníka, předloni, a po kom je mi nejvíc smutno, je básník František, který už za mnou taky nechodí; jak by mohl, od Styxu, Řeky zapomnění, se na návštěvy chodí jenom ve vzpomínkách.

Takže občas opatrně kolem sebe našlapujeme, leč máme se rádi, s bývalým ředitelem jednoho obrovského plastikářského podniku, protože on je bytostný ódésák, často jednokolejný, ale vždycky když přijde, donese láhev, na Jaroslava, je taky Jaroslav, přinesl čokoládu velikosti menšího pražce – nemohl jsem pít, jel jsem autem. Koupil si ode mne sochu, obrazy, zahajoval mi výstavu, z nejmenovaného nakladatelství z něho vytáhli deset papírů na jimi vydávanou moji dětskou knihu. Jaroslav je o měsíc mladší. Bydlí nade mnou na kopci směrem k Járku.

Za druhým kopcem, odhaduju tak čtyři pět kilometrů od Doliny, od mojí chalupy, bydlí jiný můj přítel: Mirek Kedra, předseda místní KSČM. Kdysi mně pomáhal s betonovou opěrnou zídkou. Ačkoliv silný kuřák, tak si za těch pět hodin práce zapálil snad jenom jednou. A ještě se při tom tvářil proviněně. Teď, málem v osmdesáti, dělá na půl úvazku ve Fagusu, což je ode mne pár kroků. Tu trasu od Fagusu do svého „domů“ za ten kopec on chodí pěšky. Skoro každý den. A vždycky mně k Vánocům či Velikonocům, k těm svátkům poslední dobou nekřesťansky křesťanským, přeje na mobil všechno nejlepší.

Tím nechci říct nic. Přírodo, kolik lidí, hlavně pod vlivem, jsem já ateista už pourážel!

Ale jak to tak vidím kolem sebe, ta demokracie je skvělá hlavně pro kačení žaludky. A to máme ještě štěstí, že se tady často ohazujeme jenom slovy. Co mají říkat třeba lidé žijící v demokratickém Izraeli! Nedaleko Gazy.

Kdy bych se coby osmdesátiletý hlupák nad námi našinci zamyslel:ach jakoby největší požáry nenávisti zažíhali právě ti, co nejvíc věří v Bohy, v bohy, v toho svého neomylného, nejspravedlivějšího, zřejmě.

Filosofií jsem se nikdy moc neobíral. Ale dlouho už ve mně rezonuje myšlenka Martina Bubera, že Bůh – dle něho – je přítomen v každém drtku hmoty, která je v nás a všude kolem. I ve mně v ateistovi. Co teprve, když je ten boží kód usazen třeba v nějakém jiném věřícím, byť v jiného boha, vždyť kód s kódem by tady měli žít spolu na srozuměnou, anebo naopak? Když každý jen toho svého šlechtí, jakoby jej v ušlechtilou ocel proměňoval?

Asi jsem úchyl, jak to tak smutně vidím. Takže si v tomto stavu duše dovolím říct, běžte někam se všemi těmi mozkovými výměšky a spíš než ve svých zákopech, hledejte souseda. Až přijde tornádo, budete ho potřebovat.