Kultura a umění Domov,Kultura

Chvála diverzantům!

Předfestivalová organizovaná rozcvička spolku Roztoč kolektiv

K čemu je vlastně spolčování, aneb jak roztočit kolektiv.

Proč se spolčit? Jde samozřejmě o kapitál! Jak ostatně naznačuje lidové moudro: „víc hlav víc ví“. Kdo nemá hlavu, je kaput. Ale právě tak i každému společenství hlav, jako každému organismu, který nechce být kaput, roste z těch hlav hlava, aby se rozhlížela a pružněji vyhodnocovala, kudy jít. Pokud si všechny hlavy organismu postaví hlavu, jde z toho hlava kolem místo k cíli, a spolčení je nefunkční. Přesto lidová moudrost pamatuje i na případy jednání bezhlavého, které jsou až nápadně často spojovány s láskou nebo alespoň zamilovaností. Také spolek, který jsme v naší obci před sedmi lety založili, stojí na láskyplnosti, takže se rozhodujeme kolektivně – naše kapitální hlava má hlavy čtyři, říkáme jí výbor, ale na takzvaně podstatných věcech se stejně domlouváme všichni, což aktuálně znamená tucet.

V tomto smyslu, tedy že příliš mnoho hlav je podobný stav, jako když není hlava žádná, je možné zbavit i oblíbené heslo „všechno nebo nic“ kontrastního významu. V tuctu názorů je přijetí tuctového rozhodnutí projevem demokracie. Radikálním názorům se obrušují hrany na většinově přijatelný, tuctový střed. Taková bezhlavá opatrnost je ovšem také vratká a to především pro svoji postupně prosakující nezajímavost, čili ohleduplné skomírání. Řešením je samozřejmě diskuse, v níž se řečníci pokoušejí přesvědčit ostatní.

Vše plyne, vědí všichni. Nikdo není nikdy „hotový“, dovařený. Být konzistentní v myšlení neznamená mít hotový neměnný názor ještě před tím, než diskuse začne. Dvanáct hlav v našem spolku se neshodne na politickém přesvědčení, ani na náboženské víře, až třeskutě rozličně vnímá otázky migrační krize, práv menšin, a dokonce, jak vyplynulo z nedávného setkání, i otázku budování hlubinného jaderného úložiště za naší obcí. Některé hlavy s chutí polykají masové pokrmy, jiné ne, některé brzy oslaví sedmdesátku, jiným bylo před chvílí třicet, máme hlavy z učilišť i z doktorských stupňů vzdělání, hlavu manažera, zootechnika a ministerského mluvčího, vychovatelky, učitele, zaměstnance masokombinátu, zdravotnice, zpěvačky či finančního poradce. Většinou jsme se před vstupem do spolku vzájemně vůbec neznali.

Když se botanika, literáta a objevitele přehlížených biotopů Jiřího Sádla kdysi ptali, co považuje za krajinný ideál, odpověděl, že „potřebujeme krajiny, ve kterých je všechno, a to na poměrně malém území. Takže krajiny pestré. Všechny řeči o funkcích a darech životního prostředí jsou nic proti tomu, co je opravdu nenahraditelné – a to je dávno ztracená diverzita.“

Když jsme jako spolek zvažovali, jestli v půli června pořádat tradiční festival, byli jsme asi zdaleka nejméně jednotní za celou sedmiletou dobu existence. Téměř každý měl jiné důvody pro pořádání i zrušení akce, a tak ani situace „ano“ nebyla jednotná. Někdo viděl ve festivalu vyjádření protestu proti nesmyslným opatřením, a tedy se stavěl i proti pravidlům, která jsme jako pořadatelé měli dodržet, jiný se bál postihů za jejich nedodržení. Další měl na paměti spíše kontinuitu a kulturní vzpruhu po dlouhém půstu, ale za dodržení opatření. Jiný byl pro, ale obával se prodělečnosti akce, kam moc lidí nepřijde. Další byl proti, neboť se obával, že lidí přijde moc a opatření nepůjde dodržet a další zase kvůli tomu, že bezpečnostní opatření dodržíme, ale jdou proti atmosféře akce… Ani po třech výživných několikahodinových diskusích nebylo jasno. Ale, ach!, ty diskuse! Píšu to sem, přestože vím, že bychom se na tom s ostatními členy neshodli, ale ty diskuse, jaká to byla radost! To byla ta republika v malém, mikrokosmos, ale co víc, mikrokosmos ohleduplný, naslouchající, trpělivý, shovívavý, sebereflexivní, inspirující a učící se pnutím vnitřní rozličnosti. Je snadné od sebe oddělit ty dnes tak populární „bubliny“, víme, jak jinověrce smáznout z přátel na Facebooku, ale nevíme pak už, v čem ta jeho jinakost spočívá, a vlastně ani, v čem spočívá ta naše, a proč, jestli vůbec, nejdou sloučit. Ono se řekne, demokracie, ale když máte prostou většinou rozhodnout něco, s čím třeba jeden kategoricky nesouhlasí, není to jakýsi jeho neúspěch ve volbách, ale přinejmenším dílčí vyřazení ze společnosti – v rozměru makrokosmu se ten milion neúspěšných hlasů ani nezná, přesto svou neúspěšnost snáze sdílejí a nesou, ale tady, ve spolku na vsi to znamená, že parta, která dělá dvě akce za rok, Jardu z jedné z těch akcí vyloučí. Ani demokracii tak nejde a priori o vládu většiny, ale usilování o to, aby společenství fungovalo, a aby se v něm dařilo i všem těm diverzantům. Festival jsme nakonec udělali, a přestože se tváří v tvář situaci domluvený postup stejně na místě proměnil, s výsledkem byli spokojeni všichni.

Pokud si všechny hlavy organismu postaví hlavu, jde z toho hlava kolem místo k cíli, a spolčení je nefunkční, napsal jsem v prvním odstavci. Hle, rozdíl mezi diverzitou a diverzí – zatímco diverzita označuje rozmanitost, nezabarvenou názory a cíly, diverze už značí záškodnictví, tedy situaci, kdy máme cíl a cosi (kdosi) nám v jeho naplnění překáží. Možná, že celosmrkový les se dá lépe, protože jednotně a přehledně, „řídit“, rychleji vytěžit, je v něm zřetelnější tah na branku, ale já jsem rád, že náš spolek je otevřený tomu přemýšlet, kde se vlastně aktuálně ta branka nalézá a jakou má mít za jakých okolností podobu. Diverzní kapitál je důvod ke spolčení!